Poco rubato

POCO RUBATO

Korešpondencia Ivan Kadlečík - Ludvík Vaculík 1969 - 1989, Fragment 1994

JANUÁR 2016

1

Zabili, zabili

dvoch chlapcov bez viny.

Ej, jeden bou Kapusta

a druhý Ursíni

Kedykoľvek začujem túto pesničku, kedykoľvek o nej počujem alebo čítam, zarezonuje vo mne struna, ktorá je naladená na smútok. Kedykoľvek mi je veľmi smutno, kedykoľvek je trápenie príliš zložité a pramálo riešiteľné, zarezonuje vo mne struna, ktorá hrá o Kapustovi a Ursínim. A o tom kotli. Tento vzťah trvá od čias veľkého smútku a trápenia, keď sme sa liečili pred vyše dvadsiatimi rokmi z nevyliečiteľného, keď sme spievali túto pieseň naozaj tak, ako je uvedené v Horákovej a Plickovej zbierke zbojníckych piesní, že sa má spievať: poco rubato.

S termínom poco rubato som sa prvýkrát stretla v časoch ranej mladosti, keď som sa učila hrať na klavíri. Z hlbín vedomia vytiahol tento dobre zasunutý hudobný termín článok Ludvíka Vaculíka nadpísaný českým prekladom - Poněkud neklidně.

Na Silvestra, ktorým sa končil minulý rok, plný spoločenských aj osobných zmien a zvratov, zarezonovala a zahrala moja struna Kapustu. Aj Ursíniho. Aj ten kotál. Vtedy som začala (v duchu) zbierať a triediť listy Ludvíka Vaculíka, vtedy som začala (v duchu) písať túto (slovensko-českú) story. Teraz ju kladiem na papier. Poněkud neklidně. Možno aj táto korešpondencia spolu s tou, ktorú Ludvík Vaculík na moju žiadosť pozbieral ("a to takto: co bylo doma, co bylo v úkrytu, v obálkách a složkách: některé měly nadpis Dopisy přátel, jiné Dopisy a některé Kadlečík" -  12.1.1991), bude jedným z kamienkov do mozaiky doby, pomerov i vzťahov, takzvaných medziľudských. Nezachovali sa všetky listy a aj ich frekvencia je nerovnomerná. ("Jednak jsme si nerovnoměrně psali, raz víc a raz míň, a já jsem měl nerovnoměrný názor: raz jsem dopisy schovával, raz ničil, když se mi to zdálo nebezpečné schovávat anebo zbytečné, tak přepáčte. Kdybych ještě nějaký dopis našel, což je možné, pošlu dodatečně." - 18.1.1991)

Prvý zachovaný list Ludvíka Vaculíka je s dátumom 24.4.1969.

 

Milí kamarádi!

Vy vůbec nevíte, co já teď asi dělám. Je večer, a já jsem udělal, co nikdy ne: vzal jsem si flašku vína, nalel si, zpívám si Kapustu, přebrnkávám si ho na piáně a píšu. Napsal jsem za dnešní odpoledne 16 řádek, začátek mé reportáže ze Slovenska. Tak už to do zítřka nestihnu, nebude to v příštím čísle.

Já jsem se vrátil velice unaveným vlakem, který měl čtyřicet minut zpoždění, bylo mi smutno dvojnásob, však víte. A když jsem si sedl, že budu psát, padaly mi ruce už předem, protože jak do toho, když se nesmí? Možná, že vůbec píšu marně.

Ale chtěl jsem vám tímto poděkovat za všecko. Zítra zkusím pro Pavla koupit ty knížky, a když budou, hned je pošlu.

Vy jste také slíbili, že něco napíšete. Myslím, že řečené se má dodržovat. Tak tolik neseďte u pití a pište, nebo aspoň při tom pište. Já jsem si prvně ke psaní vzal sklenku v mém životě, tak vy si zas ke sklence prvně v životě vemte papír. Pavel může napsat, co mu napadne, a bude to fejeton nebo aspoň kurzíva. Imprese, příhoda, nálada, rozhovor - skutečný či pomyslný. Povídka? - A Ivan by pro nás mohl napsat článek o problému - co dneska s Maticí? Zkušenost - po krátké době vydávání časopisu - z toho, jak si kdo představuje poslání Matice, problém organizace a hnutí, instituce a myšlenky... co já vím? Na pět stránek (nebo šest) se to vejde. Nebo na jiné téma, které Tě, Ivane, zajímá, ať už myšlenky nad četbou nebo nad osudy. Dobré by bylo, nejlepší, kdyby Pavel napsal povídku, asi tak desetistránkovou, a Ivan k tomu něco o jeho "kádrovém profilu", z jeho života, či rozhovor s ním na choulostivé téma... Mária Nataša. Považujte tento dopis za závaznou objednávku. Obracím vaši laskavou pozornost k tomu, že musíte něco znamenat a mít jméno, abyste nebyli tak snadno vyhoditelní (totiž vyhodit vás mohou kdykoli, ale budou mít větší hanbu). Neseďte tam tak v té turčianské kotlině, sakra! Ludva

Milý Pavle! Byl jsem ve Slovenské knize a pak v několika dalších knihkupectvích, ale nikde tu Tvou knihu nemají. Musíš být rád!!! Posílám dvakrát Sekyru, někomu ji dejte, jestli ji nechcete či nepotřebujete sami. Mám jednu velikou prosbu, kterou mi můžete splnit, jestliže budete chtít: Bude 1. máj a paní Zdena bude ležet v té nemocnici. Rád bych jí dal kytici růží. Mám se obrátit na nějaký závod, kde to objednám, nebo to můžete vyřídit vy? Přikládám peníze, za něž kupte (snad Pavel?) květiny, a ty jí dovezte. Srdce se mi chvěje, když pomyslím, že při tom budete mít příležitost také jí políbit, a já ne. Adresa: pí Mária Černáková, voj. nemoc., knihovna: ona Zdenu zavolá z pokoje na knihovnu, jsou kamarádky. Předtím tam můžete zatelefonovat. Do knihovny se dá jít i mimo návštěvní dny. Ještě jednou zdravím a už myslím jenom na to, kdy se zas uvidíme. Ludva

 

Prvý list Ivana Kadlečíka autorovi Sekyry je však ešte z leta 1967.

 

Vážený pán Vaculík,

dovoľujem si Vám poslať posledné dve čísla nášho rodiaceho sa časopisu - iste Vás bude zaujímať, čo sa deje, a že sa niečo deje, v literatúre ďaleko od Prahy: súčasne a naviac je to malý pokus o vyjadrenie vďaky za nie obyčajný a nie iba čitateľský zážitok, ktorý mi - a mojim priateľom - dala Vaša Sekyra: podporila naše dýchanie a našli sme v nej malý dôvod k úľave a počátek radosti ze smutku světa, že?

S úctou a srdečným pozdravom Ivan Kadlečík

 

Medzi týmito dvoma listami prešli dva roky.

Redaktor najprv zborníka, potom časopisu pre literatúru a umenie (Krok 66 - 4 čísla, Krok 67 - 6 čísel), ktorý sme vybojovali (spolu s Jožom Mrízom, Albínom Baginom a Imrom Gofusom pre Východoslovenské vydavateľstvo) v Košiciach so štátostranou, so súdružskou mocou - vtedy, v tých nádejne sa slobode otvárajúcich rokoch, trochu (dosť?) zneistenou a ustupujúcou - príznačne intuitívne vycítil príbuznú dušu? V 3. čísle Kroku 67 uverejnil jednu zo svojich literárnokritických prác Etika epiky (recenziu? úvahu? esej? - vždy, až dodnes, písal a píše "v rozpore" s literárnoteoretickými poučkami o žánroch) o nástojčivo ho oslovujúcom románe Sekyra (Československý spisovatel 1966) a s bezočivosťou sebe vlastnou poslal Krok so sprievodným listom (písaným s pokorou a úctou sebe vlastnou) do ďalekej blízkej Prahy, na odpoveď nečakajúc (alebo áno?).

 

Na Hrúze jsem byl zvědav. Kdysi jsem četl jednu jeho povídku, jež mě přiměla zapamatovat si jeho jméno, ač jinak si nezapamatuju nic, což mohu předvést hned na Kadlečíkovi, jenž mi musel připomenout, že jsme si před lety vyměnili dopisy, když ještě redigoval košický Krok.

 

Odpoveď čítame v predposlednom čísle týždenníka Svazu československých spisovatelů Listy (následníka Literárních novin, nedlho trpeného vzrastajúcou normalizáciou), v čísle 18 zo 7. května 1969 v článku - reportáži - úvahe (ani Ludvík Vaculík nepíše veru priezračne čisté žánre) Poněkud neklidně. List, ktorý sa tu spomína, sa, žiaľ, nezachoval (alebo je v Památníku písemnictví v Prahe?).

Dva roky - desaťročie (nasledujúcich dvadsať rokov - storočie? - veru, Kadlečíkove oči videli toho dosť a do priam závratnej hĺbky, vari preto sú také choré) - sú medzi týmito dvoma listami. Východoslovenská "mentalita" po čase (aj vtedy) napriek postupujúcej nádejne rozvíjajúcej sa slobode urobila svoje. Preto (a nielen preto), keď sa otvorila ambíciám tridsaťročného tvorivého intelektu možnosť pokračovať inde, lepšie, užitočnejšie, tvorivejšie, sme už 1. máj 1968 neoslavovali v Košiciach. Matica slovenská v Martine, jej vedecký tajomník Paľo Vongrej a ďalší priatelia poskytli perspektívu vydávať časopis - noviny. Ani známe augustové udalosti na prípravných prácach nič nezmenili, hádam práve naopak, zintenzívnili pocit nutnosti necúvnuť, neostať na kolenách, neklesnúť na mysli, pracovať pre kultúru, literatúru, politiku. Symbolicky - 28.10.1968, v deň 50. výročia vzniku Československej republiky - vyšlo 1. číslo Matičného čítania.

Vtedy, po niekoľkých mesiacoch práce v redakcii, sa preťali požehnane a "poněkud neklidně" Kadlečíkove a Vaculíkove cesty v Bratislave. (Poněkud neklidně, poněkud neklidně, tie dve pre mňa nepreložiteľné a takmer osudové slová. Bola to predzvesť, tušená, čakaná, Vaculíkom presne pochopená a opísaná. Bola to predzvesť ďalších rokov - desaťročí? - žitých veru poněkud neklidně.)

 

Slunko svítilo a nad rovinou táhl vítr chvílemi tak silný, že otřásal trabantem. Nyní, kdy jsme se vymotali z bratislavských ulic, v nichž se Kadlečík cítil nejistý, bylo teprve znát, s jakou chutí si řídí. Jel bravurně a občas pustil volant, aby Hrúzovi s údivem ukázal, co ten vítr dělá. "To je on," pokývl Hrúz, "ten tady byl i loni". Řazení rychlosti Hrúze jaksi rozčilovalo. Zeptal jsem se ho proč, odpověděl, že nevidí rychlostní páku rád na trojce, protože mu v té poloze přitahuje zrak a odvádí jej od krajiny vůkol: "Oj, Slovensko moje!" řekl a malým pohybem mocné dlaně naznačil ve skrovném prostoru patetické vznesení paží... Pak vysvětlil: "To byla taková povídka o Slovákovi, jak jede vlakem. Jede vlakem, každou chvíli vstane, spustí okno, řekne - oj, Slovensko moje! - vytáhne okno a sedne si. - Prosím, nalejte ještě toho," otočil se dozadu a podal ženě pohárek. Nalila, podala mi, upil jsem a podal dopředu Pavlovi. "Kapusta, kapusta," pronesl a napil se. "Trochu brzo," ukázal jsem k hnědým polím. "To není zelí," řekl Hrúz, "to je píseň: Kapusta, Kapusta, čože si pokradol... oj, Slovensko moje!" "A čo pokradol?" zajímal jsem se. "Iba jeden kotál," odpověděl Kadlečík od volantu, trhl rameny a výsměšně se zasmál... "To je asi skutečná událost, když jsou tam taková mimořádná jména," řekl jsem a začal přibližně zpívat: "Kapusta, Ursíni boli chlapi silní, oni zrabovali salaš kostiviarsky..." Ivan Kadlečík řekl: "Ten Ursíni byl asi Maďar." "Ech, Slovák nebo Maďar," mávl rukou Pavel Hrúz, "co ty víš, co jsi?" "Nevím," odpověděl Ivan. "A vím já, co jsem?" řekl Pavel. "Nevíš," odpověděl Ivan. "No, a jste oba v Matici," řekl jsem.

 

Ivan v Matici, ja vo vydavateľstve Osveta. Naši dvaja synovia Martin a Ivan v materskej škole. Doma...

 

Druhého dne, konečně v Martině, pozval Ivan mne a Pavla domů, abychom mu - jak si myslím - byli omluvenkou. Jeho manželka však nás vzala s klidem nastřádaným ve chvílích lepších pro chvíle horší. Seděl tam náhodou i Rudolf Chmel z Liptovského Mikuláše, literární historik bádající o vztazích slovensko-maďarských, zdravý člověk, jenž se rád a s úspěchem směje, a náhle tam přibyl i Ján Johanides, vesele si zul jednu botu, položil ji Hrúzovi na hlavu, řekl, že Literárny život nevyjde, že Husák přijde na místo Dubčeka a že Černík také se s námi rozloučí.

 

Vtedy sa preťali aj moje cesty s Ludvíkovými. Odvtedy sledujem zblízka spoločné myšlienky a kroky jedného rýdzo slovenského spisovateľa a jedného rýdzo českého (moravského) spisovateľa, ktorí už dávno smerujú do Európy a Európa pulzuje v ich krvi, a až dnes sa začínam čudovať, že je možné, že ich niekto nechápe. Aj preto sa pokúšam zozbierať takmer roztratené písma, aj preto chcem, aby ich vzájomná korešpondencia vydala svedectvo.

 

Milí kamarádi!

Je mi zas už smutno, přehrál jsem si jedním prstem Kapustu s Ursínim, potom jsem vytáhl a oprášil housle a zkusil si to dvakrát na housle, a je mi prostě jaksi smutno. Moje dobrá žena byla po přečtení nešťastná, říkala, že neví proč, ale padá na ni z mé reportáže smutek a předtucha těžkých událostí, prý jako v roce 1939. A dnes v poledne Ján Mlynárik, slovenský historik žijící v Praze, mi říkal, že je v tom smutek a pocit viny - slovenské, za cosi, neřekl za co. Myslím, že jste po přečtení byli všichni trochu zkoprnělí, a moc by mě zajímal váš názor, který mi jistě povíte, snad i osobně. Jakož i názor Vašich přátel. (Ublížil jsem?)

V těchto dnech se rozhoduje o osudu našich novin, tedy o mém a Jungmannově, očekáváme, že vrchnost bude podmiňovat naším odchodem další existenci Listů. A to by ještě bylo mírné. Husák prý vyhodil novináře z rozhlasu, když k němu šli, aby s ním pohovořili. Nepotřebuje jejich názory, nemusí a nebude přihlížet k jejich mínění. Musí prý zavřít lidem hubu, nemá-li zavírat lidi.

Ale kdo tak má žít, říkám si.

Ivane, Tvůj dopis mě dojal a potěšil, byl jsem vlastně hlavně překvapený: udělal jsem si o vás trochu názor, že se vám těžko plní dobrá předsevzetí. Byl bych velice rád, kdyby došlo i k tomu, že napíšete: Pavel tu povídku a Ty ten doprovod. Kdyby to bylo trošku vážně a trošku žertem, trošku o jeho duši a trošku o jeho figuře. Také o jeho psaní a o vašem životě, jak chceš. Co Ti napadne.

Já jsem zatím přečetl po Chudobovi (první povídka "Miesto pre dvoch" se mi velmi líbila, druhá je přešpekulovaná) Johanidesovo "Nie", což mě spočátku otravovalo a pak zaujalo. No mně to nesedí, ale zajímavé to je, je to také duše nějaká potrefená. Přestože je takový snob a strojenec, má v sobě cosi tak prvotního citlivého, že to nemůže docela zahlušit ani celým svým psaním; soudím podle té jediné věci, nic jiného nemám. Teď čtu Pavlovu knížku povídek "Dokumenty o výhľadoch", přečetl jsem zatím první, ale ta se mi jaksi nelíbila - mnoho slov. Ale už druhá - o ženě z plovárny - je zajímavější. (Ale toto píšu jen proto, že když jsem prozradil, že to čtu, už je Pavel zvědav, co si o tom myslím, ale já nemám právo nic posuzovat, musím napřed víc znát. Na "Okultizmus" jsem tedy velice zvědavý.) A nejzvědavější na vás oba, až se zase sejdeme. Protože já asi pojedu na slovenský sjezd. A jestli nebudou zastavené naše noviny, tak i když v nich nebudu, zařídil bych ještě, abyste sem byli pozváni.

Děkuju za zaslaný časopis i za službu, kterou jste mi v osobě Ivana prokázali přesně tak, jak jsem si velice přál. Mělo to naprostý úspěch. Ale čas jde dál a dál a já vás obou lituju zároveň se sebou. Ludvík

Praha 12.5.1969

 

Milí kamarádi!

No to víte, jak jsem napjatě čekal, co povíte na mou reportáž. Prožíval jsem trápení při psaní a pak jsem čekal... ulevilo se mi velice. Ano, je pravda, mohl jsem změnit ženská jména, ale - víte, že mi to nešlo? A řeknu vám, dostávám dopisy na to, a jsem překvapený, že skoro všichni výborně rozumějí, dokonce i ze Slovenska. Vím, že jsem riskoval - v různém ohledu - ale mám už tu zkušenost, že se nevyplatí ústupky. Prožil jsem to na Sekyře, kterou jsem při psaní odtrpěl velice. Píše se totiž lepší částí bytosti, a kdo zná bytost celou, má mnoho důvodů k námitkám. Nevíš, Ivane, jak se mi ulevilo po přečtení Tvých slov. A věř, že by se mi ani tolik neulevilo, kdyby v Tvém dopise chyběla slova o tom, že se Pavel trošku zlobil a že Ty osobně bys měl připomínky. Totiž: museli jste je mít! Jsem vděčný za to, že jste je nezapřeli. Pavlův dopis jsem dostal, i knihu, děkuju za obé. Příhodě s Asemrádem se divím a nevěřím, ale je výborná.

Spěchám oznámit, že v začaté práci máte pokračovat, protože místo Listů bude zase něco vycházet. Svaz podává žádost o registraci literárního týdeníku (nepolitického) a zároveň půjde na soud kvůli Listům. Příslib, že noviny dostaneme, může nás trochu obměkčit, takže upustíme od soudu, který by strana a vláda jistě prohrály... Ne, vážně: opravného prostředku se vzdáváme výslovně s tím, že ihned žádáme o registraci jiného týdeníku. A bude třeba mít rukopisy připraveny. Já asi v něm pracovat nebudu moci, ani Jungmann. Půjdu na dovolenou. Ale budu dál ve spojení s redakcí a možná tam dokonce budu muset neoficiálně spočátku pracovat.

Dostal jsem poslední číslo MČ, ještě jsem ho nepřečetl, vidím však, že jste také v tónu mírnější, už se neperete s Maďary a Ukrajinci. Mám o vás obavy, musíte to pak vydržet morálně a neupadnout jen do pití. A když budete i pít, aspoň při tom pište. To mě štve, že těm šafářům vadí pouhé mé jméno, vždyť jsme si to tak pěkně domluvili, že napíšu něco úplně nezávadného. To znamená, že už byste mi neotiskli ani o broučkách? Udělal bych rozhovor se Zdeňkem Mlynářem, proč nechal politiky a šel pracovat do Národního musea, entomologického oddělení.

Denně dál chodím do redakce, vyřizuju dopisy, povídáme si tam, probíráme situaci, je to kolektiv, který se udržuje i tím, že se má o čem bavit, že je zvyklý nedělat. Ale nepíšu nic, jsem velice rozptýlený. Měl bych ujet. Ale teď nemůžu, moji synové začali stavět velikou a složitou železnici, která mě zajímá. Až sem přijedete, také si mimo jiné zajezdíte. Mám vás oba pozdravovat od různých lidí, jež znáte i neznáte. Mějte se dobře. Až přečtu Pavlovu knihu, napíšu, jak se mi líbila. Na jeho povídku jsem velice zvědavý. A vůbec - na pořádný rozhovor. Ludvík

Praha 21.5.1969

 

Kapusta, Kapusta,

čože si pokradou,

ej, že ťa poviazali

do hrubých povrazov?

"Ale teď, teď poslouchej," řekl nečekaně Ivan vedle mne, vztáhli jsme ruce a zpívali:

Nič som nepokradou,

iba jeden kotál,

ej, už ma idú vešať

na bystrický chotár.

Nejvíc mě pořád rozesmávalo slovo kotál. Rubat, třískat opaskem o stůl... A Ivan, sám dost ubrečený, začal mě tišit a smál se tomu slovy: "Pane Bože, Pane Bože, nenechaj nás tak!" Někdo se vtlačil zezadu mezi nás a pravil: "Nic nenaděláte! Co naděláte? Neničte se!"

Ale to se snadno řekne.

 

Ten někdo z reportáže Poněkud neklidně bola Zdena. Aj ona zasiahla nielen do Ludvíkovho, ale aj do nášho života. V časoch najťažších nám bola priateľkou i spolupracovníčkou, keď sa našlo len málo tých, čo sa odvážili spolupracovať, v záujme toho, aby nezahynuli ľudia, ich tvorivé sily nezakrneli podľa priania "tamtých", aby sa zachovala literatúra aspoň v "samizdatoch". Výslovný Zákaz Dalšího Opisování Rukopisu - VZDOR - to bola Zdenina značka pri opisovaní Vaculíkových, Kadlečíkových a mnohých a mnohých ďalších rukopisov v edícii Petlice.

 

Ze společné oslavy přechodu z jednoho blbého roku do druhého vám posílají pozdrav Ludvík, Zdena. Pozn.: Reku* (*hrdino), jen tak dál!

Adresa: Pánové: Ivan Kadlečík, Pavel Hrúz, Damián Vizár, Tomáš Winkler a sekretářka všech, "Matičné čítanie", Martin, Slovenská soc. republika

Praha 1.1.1970

 

Před vstupem do kotle uzamkni všechny ventily. Měli jste velice dobré vánoční číslo! Ludvík

Adresa: Redakce "Matičné čítanie", Martin, Slovensko

Praha 17.2.1970

 

Nazdar, kamaráde a ostatní!

Dala mi Zdena přečíst Tvůj dopis s pozdravy a tím mi připomněla, že Ti chci už dávno psát. U každého čísla MČ se dívám na tiráž a vždycky jsem se uklidnil. Tentokrát jsme zneklidněli. Ale dovídáme se, máš dovolenou. Opravdu? Hodně zdaru tedy!

Mám Ti připomenout, že platí pozvání pro Tebe a Tvou rodinu na dovolenou na Rochov. Kdykoli se vám to bude hodit.

V jednom z posledních čísel jsem četl velezajímavý článek o banskobystrické věznici, zalitoval jsem. Mám stíhání, a nebude-li zastaveno či nebudu-li obžaloby (pro přípravu podvracení republiky "Deseti body", o nichž nic asi nevíš) zproštěn, hodilo by se mi vězení s mírným zacházením a s půllitrem vínka denně.

V témže čísle jsem však četl článek také o jednom jazykovém průzkumu. Autor tam vyslovoval podiv nad různými slovy nalezenými u Slováků kdesi v Maďarsku. Co jemu je divné, mně není, a chtěl jsem v prvním hnutí na to odpovědět, ale kamsi jsem to číslo založil! Ty výrazy, jež jsou ve slovenštině neznámé, jsou totiž slovácké. Vzpomínám kolébač, ale bylo jich tam hodně.

A tak žijeme. S pozdravem Ludva

 

PS Ej, Kapusta, kapusta, čože si ukradol... Zdena

Posílám Ti tento dopis o něco později, neměla jsem příležitost vhodit jej do schránky. To pozvání na Rochov opravdu platí. Pozdravuj i paní, často na vás vzpomeneme. Je to opravdu teprve rok? Pozdravuj i Pavla Okultistu. Zdena

Praha 6.5.1970

 

Šéfredaktor Ivan Kadlečík viedol napriek všetkému a proti (takmer) všetkým svoje Matičné čítanie ešte v roku 1970 do 7. čísla (šťastného - nešťastného?), kým ho prvoaprílovým žartíkom normalizátori neodstavili (vyškrtnúc ešte predtým - od 3. čísla - z tiráže redaktorov Pavla Hrúza a Damiána Vizára i zloženie redakčnej rady, ktorú si zobral "pod palec" jej nový predseda Ján Marták), dovoliac ešte redakciu viesť zastupujúcemu šéfredaktorovi Tomášovi Winklerovi do 13. čísla (nešťastného - šťastného?), spraviac potom z Matičného čítania okresný plátok, živoriaci až do roku 1977.

V "programovom" úvodníku nového šéfredaktora Františka Laššutha sa môžeme v 14. čísle MČ 6.7.1970 dočítať aj toto:

 

Po zlých skúsenostiach treba v týchto otázkach konečne jasno. Strana ako vedúca sila našej spoločnosti určila novú, zásadnú líniu. Relatívna samostatnosť osobnosti v nezávislosti rozhodovania stratila platnosť. Dôsledky tejto povoľnej politiky sme spomínali. Vznikla džungľa chaotických protirečení. Žiaľ, dodnes nie sú prekonané. Už ani nie na škodu veci socializmu, skôr na škodu jednotlivcov. Hodnotia sa sami, na vlastnej koži pocítia, ako sa diferencujú od súčasného diania v spoločnosti. Logické formy ponímania socialistických zákonov nedovolia reprodukciu slova v rozpore s platnými zákonmi. Definitívne tým teda zaniká obdobie "tiežfilozofií". Prišiel čas zamerať sa na otázky internacionálnych postojov nielen pri šírení národnej kultúry, ale aj pri upevňovaní triedneho socialistického povedomia. Iné chápanie týchto momentov nebude možné vysvetľovať inak ako konštruovaním pseudoproblémov a prípravou na vytváranie nových nezdravých prejavov vo vývine našej spoločnosti. Pre nás sú iné filozofie likvidované. Jedinou zostáva cesta dialektického materializmu, ktorá je pokračovaním najlepších tradícií vo svetovej filozofii. A tí, čo nemysleli úprimne, ak už nepochopili, budú chtiac-nechtiac musieť pochopiť obsah druhej strany ich vlastnej mince.

 

Skutočne "dôstojný" program začala Matica slovenská uplatňovať vo svojom kultúrno-spoločenskom dvojtýždenníku Matičné čítanie!

Na sklonku tohto smutnosmiešneho obdobia písal Ivan Kadlečík ešte začas do Slovenských pohľadov. Svoje najproduktívnejšie roky strávil potom v ústraní, nie však na dne, nie bez tvorby, chvalabohu, vďaka aj Ludvíkovi Vaculíkovi.

 

Kamaráde!

Z pověření Zdeny, která je na služ. cestě, Ti oznamuju, že na Rochově začne být 20.7. a bude tam do 26. a potom znovu od 3.8. do 9.8., ale návštěva nějaká, kdyby přišla, by tam mohla být i mezi tím. Rochov se nalézá u obce Úštěk na okrese Litoměřice. Kdo by přijel na dovolenou, měl by si s sebou vzít spací pytle a případně nafuk. matrace. Na objektu se pracuje a bude pracovat. Okna už většinou jsou, stavení je zhruba ochráněno i proti zlodějům, v té době bude se provádět demontáž (zkrátka bourání) stodoly za účelem získání trámů a prken a jejich odprodejem pak i peněz na zakoupení dalších oken. Ale návštěva, kdyby přijela, nebyla by přímo nucena se nějaké práce zúčastnit. Naopak. Překážení by bylo považováno za nesprávné. Účastnit by se mohli jen šikovní lidé, a trochu silnější postavy, než je u návštěvy očekávána.

Ve stejných termínech byl bych na Rochově shodou okolností i já. - S pozdravem L.

P.S. Zprávy řiď na Zdeninu adresu, nebo řiď rovnou auto (malé, pogrcané) na Rochov. Jinak při průjezdu Prahou (ale nemusí se přes Prahu) je možno volat mě domů telefonem a šetrně se na mě zeptat. Ale jsem teď doma sám, rodina je na Moravě. Oznam svou adresu!

Praha 19.7.1970

 

Uvedomelý občan nepľuje. Aj keď ho nepreverili. Šťastné vánoce! S pozdravem L. V.

Adresa: Pan Ivan Kadlečík, vyhozený redaktor Matičného čítania, Martin, Slovensko

Praha 15.2.1970

 

Nazdar, Ivane s rodinou a přáteli. Jak jste poznali, ještě žijeme a můžeme i jezdit na tvrz. Ale to je také všechno, co můžeme! Můžeme i ještě víc, ale on se stydí! S pozdravem "Lúka je lúka" L. + Z.

Praha 2.7.1971

 

Příteli,

neviem, čo je s priateľmi, nuž som si povedal, že napíšem aspoň. Ej, Kapusta, Kapusta... Inak nič. Ja a P. Okultista žijeme na príliš voľnej nohe. Mne sa narodil malý Juro (Jiří), o chvíľu sa Paľovi narodil malý Ďuro (Jiří), lebo pred Ďurom keby si trávu kliešťami ťahal, neporastie, po Ďurovi keby si ju kladivom zatĺkal, aj tak bude rásť. Ináč roboty je dosť, trieme biedu, to je naše zamestnanie. To náš ľud tak vraví: trieť (triem, trieš, trú...) biedu; zaberie to veľa času i námahy, to trenie, trú sa aj ryby, ale to je asi príjemnejšie. A preto budem rád, ak sa ozveš, uľahčí nám to trenie. Srdečne Ťa zdravím i všetkých kamarátov. Ivan

Martin 2.5.1972

 

LN. Literární noviny, Betlémská 1, Praha 1, telefon 237457. (Omluvte, prosím, že používáme starých tiskopisů. Šetříme papír.)

Nazdar, milý Ivane!

Je zvláštní, že právě v tyto dny jsem si několikrát na Tebe vzpomněl, a tu přišel dopis. Snad je to tím - a to sis možná neuvědomil ani ty, já až teď - že zrovna tímto časem před třemi lety jsem byl na Slovensku na reportáži - své poslední. Byla to nezapomenutelná cesta a chtěl bych něco takového ještě prožít.

V Tvém dopise mě zaměstnává věta, že třete bídu. Z jakého materiálu? A co děláš jinak, myslím v zaměstnání? A co Okultista? Že má děcko, to mě nepřekvapuje, překvapilo by mě, že by byl ženatý. I to?

Já jsem doma, pokouším se psát knihu, jejíž název se už i stydím vyslovovat: Po kopytě na Praděd. Bude to jakýsi cestopisný román napůl neskutečný. Dlouhý, asi. Být doma a psát mám umožněno tím, že mi Morčata vyšla ve Švýcarsku a v Norsku a mají vyjít v dalších zemích. A Sekyra u Moldena a má také ještě kdesi vyjít. Nevím, jak dlouho mi bude dopřáno, že zasílané honoráře také dostanu. Moji kolegové už je nedostávají, Dilia jim je zadržuje. Já jsem s Dilií rozvázal styky, protože mě příšerně naštvala, a dal jsem si peníze posílat přímo. Jsem živnostník, činím daňová přiznání, podávám hlášení na ministerstvo financí, mám konto v Živnobance, z něhož opatrně rozprodávám bony. A budu příští týden odsouzen ve sporu s Literárním fondem k zaplacení 36.000 Kčs. Jsou to svině (nevím přesně, kdo všecko). U výslechu jsem teď méně, naposledy loni na podzim pro petici za Škutinu. Ostatní petenti byli pak vyslechnuti ještě jednou a dva jsou dokonce kvůli tomu zavřeni, mě ale už nepozvali, jsem si podezřelý. Co píší noviny a hlásá rádio, nevím, nečtu, neslyším. Právě je u nás natěrač, natírá všecky dveře a okna a je tu moc smradu a průvanu. Náš Ondráš (22) se učí druhý rok zedníkem, nevzali ho na střední školu. U nás v domě umřelo několik lidí, které jsi neznal, tak ti ani nebudu říkat, co jim bylo. Doprava v Praze se zhoršuje. Aut přibývá. Já nemám. Mám řidičák, ale. Stará přátelství držím. U Ivana Klímy se každou první neděli v měsíci koná čtení nových věcí. Prý je to na Slovensku mírnější. Je? Tady bylo zavřeno moc lidí, taky Kosík, Kaplan, Hübl, Bartošek (historik) - až na Hübla jsou zas puštěni. Kaplana a Bartoška čeká asi soud. Pachman měl soud, o němž ses asi dověděl. Vězení naň velice zapůsobilo: šel do sebe, provedl vnitřní sebekritiku s morálními důsledky - nepije alkohol, omezuje společenský styk, nemluví tolik, chce víc studovat, než otevře pusu k vyslovení názoru, je zbožný, prodává jedno ze dvou aut a peníze rozdá potřebným, pečuje o dvě cizí děti z domova, jejichž rodiče jsou mizerové. Někteří lidé budou asi říkat, že to Pachmana zlomilo. Nezlomilo. Myslím, prodělal vývoj, který měl prodělat dřív, dávno, pomaleji a normálněji. - Napiš o vás víc. O Kernových, Okultistových a dalších známých z Martina i Mikuláše. Kolik máš taky dětí. A hlavně, z čeho žijete. Ludvík

Praha 12.5.1972

 

Příteli,

ako hovorí Smerďakov v Karamazovcoch, približne, že s človekom je dobre si aj pohovoriť, pohovorme si o literatúre teda. Chcem o literatúre hovoriť preto, lebo pomaly už neviem, čo to je: mám plné právo o nej hovoriť, zotrvávajúc eo ipso na tepe doby a stávajúc sa tak moderným - diletantstvo je v móde. Myslel som si donedávna napríklad, že literatúrou je aj istá, v morálnom zmysle slova angažovaná, historizovaná "reportáž" nášho Pavla H. z výstavby železnice B. Bystrica - H. Štubňa, o hrdinstve robotníkov. Reportáž (rukopis) dostala 2. cenu v súťaži litfondu, no promovaní diletanti všetkých vied v Matici sa rozhodli, že vedia nielen čo je literatúra, ale poznajú aj všetky zákony vesmíru včítane kvadratúry kruhu, a na ich zásah Palo cenu nedostal. Tým sa u Pala zadlžili! S cenou by bol dostal 10 tis., ktoré síce nepotrebuje, lebo mu stačí 90.- Kčs mesačne (rodinný "prídavok" na syna Juraja); Palova manželka teraz nepracuje, no nejako by ich azda bol minul. Súťaže sa môže zúčastniť - ako píšu - každý občan republiky, teda aj on. No on - ako aj ja - nesmie publikovať, lebo nemá kladný vzťah. To je celkom správne a nič nemôžem proti tomu namietať, keď viem, že jeho záporný vzťah sa prejavuje najmä tým, že normálne žije. Jedna kniha próz (rukopis) tohoto muža z tých istých dôvodov hnije vo vydavateľstve Smena. Pravdepodobne ju chcú uchovať pre budúce generácie, čo je opäť správne: veď prečo by sme my dnes mali čítať všetko dobré? Nebuďme egoisti a nechajme niečo aj budúcim. Napokon Palo má čas. Treba dať možnosť tým, ktorí majú času menej pred sebou, tým senilným dedkom, ktorí napĺňajú naše lit. časopisy. Myslím, že v tomto zmysle je to humánne a spravodlivé. Aj moja kniha kritík tvrdne vo vydavateľstve, čo nie je také hrozné, lebo moja žena pracuje. Ja som už vyše roka manžel v domácnosti pri troch synoch a som schopný popri miešaní zápražky napísať recenziu (alebo esej) tak šikovne, že zápražka neprihorí. Horšie je to už s recenziou: nemám ju kde uverejniť. Ale v pivnici mám dve vrecia zemiakov a sud kyslej kapusty - takže... Ale držme sa literatúry. Čiže - ako sa pýtaš - triem biedu z kapusty a zemiakov, a je to bieda dobrá. Nemôžem si sťažovať, nie je mi zle ako manželke, iba sa obávam, že dostanem mesiačiky alias menzes: tieto obavy zdieľam s priateľom básnikom Rezníkom, ktorého stretol podobný osud. Náhodou viem lepšie variť ako betónovať: posielali ma totiž robiť do panelárne. Včera, keď som robil nákupy pre kuchyňu, zbadal som Literárny měsíčník 1972/1, podľahol som zvedavosti a namiesto chleba som si ho kúpil - človek má sklony vždy k horšiemu. Dozvedel som sa, že je to predovšetkým mesačník, menej už literárny, hoci nemôžem tvrdiť, že literatúry je tam málo. Literatúry je tam dokonca veľa. Lebo, myslím, Šalda bol veľký človek a veľký literát a jeho menom sa to v programovom úvodníku len tak hemží, čo je dobre. A bolo by to ešte lepšie, keby neišlo o zvláštny druh nekrofílie. O mŕtvych len dobre, vedel som to aj latinsky. Ale v tomto prípade platí: mŕtvi o nás len dobre. Inak obcovanie s mŕtvymi je vždy bez akéhokoľvek rizika, kým z podobného obcovania so živým môžu vzniknúť nepríjemné alimenty a vôbec maléry, ako povedzme s Garaudym, Sartrom, Fischerom a pod. Lepší mŕtvy nepriateľ ako živý priateľ. Lepšia je demagógia ako myslenie: preto sa mi nepáči, ked sa toľko odvolávame na "takového nemarxistu, takového filosofického individualistu..." (s.9), ako je Šalda. Chcem vás, bratia v historických zemiach českých, predsa len potešiť: naše Slovenské pohľady sú, hoci neprestali vychádzať, ešte horšie. Je to beletrizovaná demagógia, alebo rozpísaná do veršov, alebo sú to frázy preoblečené do vedeckej terminológie, ktorá chce vytvoriť ilúziu myslenia. A vševedúca netolerantnosť, pri ktorej múzy zahanbene mlčia. Okrem čítania týchto vecí sa mám dosť dobre: menej peňazí, ale čistejšie svedomie. Dokonca niektorí kamaráti so mnou ešte neprerušili styky. Žiaľ, mám dostatok príkladov aj na opak. Veľa príkladov mám na pokrytectvo, zbabelosť, egoizmus, servilnosť, karierizmus a vôbec na rozšírenú nestatočnosť rôzneho druhu. Výnimiek je málo, a v tomto zmysle je to u nás horšie ako kdekoľvek inde. V inom zmysle je to horšie u vás. Stále mám na mysli situáciu len v literatúre. Nuž tak. Dúfam, že sa ozveš skôr ako ja. Túžim po normálnych slovách, lebo tie dnes znejú ako poézia. A pozdravujem všetkých statočných. Ivan

 

Ešte sa mi páči na Lit. měs., že útočí na meštiakov. Len neviem, či pod tým pojmom myslia tých pravých, ozajstných. Veď meštiaci sú dnes - kádrovo a personálne - úplne iní. Práve tí, od ktorých by to človek zdanlivo najmenej čakal. Všetko sa uskutočňuje paradoxne, že?

Inak píšem málo, lebo - ako som vravel - niet kde, no aspoň si čítaním a štúdiom dopĺňam vzdelanie. Veď marxizmus je otvorený systém a neznáša ustrnutie, že jo? Škoda by aj bolo môcť publikovať, keď kritériom publikovania (česť výnimkám) je neschopnosť písať. Poco rubato.

 

Nazdar, Ivane!

Zdravím a přeju, aby vánoce vůbec aspoň byly, každý rok. L.

21.12.1972

Poznámky 1/16

 

Ej, zabili, zabili...

Stará baladická pieseň, pretože je básňou, dobre vie, čo sa kedysi stane. Je to predtucha, predurčenie. Určuje povahu cesty metaforicky i naozaj.

Píseň máme zpívat poco rubato, což v hudební terminologii znamená poněkud neklidně. No to bych řekl! Já to dokonce chápu jako rubá to, neboť tesklivou melodií prosakuje odkudsi zevnitř hněv, při němž by člověk rubal valaškou, mlátil opaskem o stůl, řval, rozbil zařízení místnosti a vyházel cizí lidi oknem. A kamarádi, jen kamarádi směli by zůstat a plakat, a plakat. (Ludvík Vaculík: Poněkud neklidně. Listy,  7. května 1969.)

Čo je v piesni, to sa kliesni.

Pieseň predvída: onedlho zákaz Listov, Kultúrneho života a postupná likvidácia časopisu Matičné čítanie, zákaz publikovania, strata zamestnania, policajné perzekúcie.

Oj, zabili, zabili viac chlapcov bez viny v maličkej zemi okupovanej vojskom.

Tú pieseň človek počuje aj dnes a teraz, hoci trochu v inom tempe a tónine ju spievajú iní v maličkej krajine okupovanej bezduchým hmotárstvom.

Príbeh lásky môže mať meno aj Zdena. Krásna, obetavá a odvážna žena, ukrytá v pozadí a v šere dejín. Cez Vianoce 1976 prepisovala v Prahe stovky kópií textu Charty 77. Na písacom stroji prepísala vyše polovice všetkých vydaní samizdatovej edície Petlice: aj moje rukopisy, pretože ovládala slovenčinu. Nič ju nezlomilo, ani moc, ani sláva, ani poníženie a prenasledovanie, príkorie a bieda. Bola to láska. Zdena Erteltová Philipsová (1934–2007) zomrela na jeseň tohto roka vo veku sedemdesiattri rokov.

FEBRUÁR 2016

2

Dni idú, tvrdne chlieb, pribúda samoty. (Ach, Milan Rúfus, rovnako vzácny, človeku sa privrávajúci, aktuálny roku 1956 - Až dozrieme, roku 1973, aj roku 1991.) Aj podľa vianočných a novoročných pozdravov, ktoré prišli, alebo neprišli, možno rátať priateľov na prstoch, ešte aj zvýšia prázdne, do desať nenarátaš. Ale Vianoce predsa boli!

A začínajú prichádzať rukopisy. Aj na druhom konci sveta (republiky) žije človek, ktorému zobrali čosi, o čom si ešte nedávno myslel, že bez toho nemôže žiť: písať, uverejňovať, konfrontovať sa. Ale môže. Musí. Čo človek musí, rád spraví, hovorieval môj otec. Žiť musíš. Ale aj písať musíš, aj keď ti to nik neuverejní. Aj vedieť, že napísané neostane neprečítané. A tak pošleš kópiu strojopisu niekomu, o kom vieš, že nemá čo čítať.

Tak prišiel Jaroslav Seifert (Morový sloup), Oldřich Mikulášek (Agogh), tak prišiel Bohumil Hrabal (Obsluhoval jsem anglického krále). Bez komentára.

 

Nazdar, Ivane!

Možná, žes slyšel o nějakém mém rozhovoru, který byl otištěn v hamburském týdeníku Die Zeit. Nerad bych, abys jeho obsah znal z nedokonalého překladu či nesrozumitelného podání rušených stanic, proto Ti posílám jeden opis českého originálu. Napiš mi jenom, jestli jsi to dostal, ale určitě, ano?

Zdravím a pozdravuju. Ludvík Vaculík

Příloha: 8 listů. (A víš, že je to jenom pro tebe, že?)

Praha 29. ledna 1973

 

Priateľu,

list prišiel v poriadku aj s prílohou. Spisovateľ je dipl. ing. ľudských duší: prečítal si moje myšlienky na základe bezdrôtovej telepatie, lebo čosi som o prílohe počul a túžil som mať ju tak, ako ju mám. Vďaka aj za poéziu: je to úľava a posilnenie. Dobrú literatúru si prečítam rád. U nás je mŕtvo a smiešne. A hlúpo. Dni idú, tvrdne chlieb, pribúda samoty. V osirelých sa havranov zmenil kŕdeľ sokolov. No žijem, ergo som, povedal by filozof. Tvoj rozhovor je vynikajúci a poučný a možno aj užitočný.

Nazdar aj tebe, aj Vám. Ivan

Neukážeš sa v lete v našich končinách? Mám chatu v krásnom okolí Ban. Štiavnice - pri jazere. Bol by som rád. Malé auto ešte vládze.

Martin 31.1.1973

 

Prečítaš. Napíšeš o prečítanom. Napíšeš, lebo chceš, lebo musíš. A pošleš kópiu strojopisu niekomu, o kom vieš...

 

Buď zdráv!

Telepatie funguje tak úžasně, že se už můžeme obejít bez ostatních komunikačních prostředků - jako se bez nich ostatně obcházíme, že. Tvoje poslední psaní bylo přesnou odpovědí na moje nevyslovené přání. Nebude to, myslím, zbytečné.

Pošlu Ti během několika dnů nového Hrabala. Až nad ním zas budeš podobně uvažovat, tak svůj úsudek pozdrž až do doby, kdy dostaneš ještě jednoho, abys o nich mohl uvažovat eventuálně dohromady. Jenom, prosím Tě, omluv poměrně špatnou čitelnost kopie a překlepy. Autor to jenom podepsal, pochopitelně se nedá po něm chtít, aby to všecko četl a opravoval. A nedostal jsem čitelnější exemplář.

Měj a mějte se dobře. Ten váš Válek se divně vyjádřil. Tady se to nebere moc vážně, jedině jako symptom, který může signalizovat nějaké kolísání kdesi.

S pozdravem Ludvík

Praha 13.2.1973

 

A tak prišiel aj nový Hrabal (Městečko, kde se zastavil čas), prišiel Pavel Kohout (Bílá kniha), prišiel Jan Trefulka (Veliká stavba), Mojmír Klánský (Vyhnanství), Ivan Klíma (Pokoj pro dva a jiné hry), Lumír Čivrný (Černá paměť stromu). Potom prišlo pozvanie "na večírek". Ďalšia potrebná (a využitá) "spätná väzba".

 

Milý příteli!

Napiš, jestli by bylo možné, abys přijel do Prahy, protožes tu už dávno nebyl (naposledy roku rýnských dvacet), a tehdy jsme se nepotkali. Pasovalo by to právě ve dnech 3. a 4. března, tedy v sobotu (příjezd) a neděli (odjezd v pondělí 0,22 z Prahy, příjezd do Vrútek 8,39). Přičemž příjezd je možno v případě nutnosti posunout na neděli, ale odjezd uspíšit nikoliv, jelikož Tě zvu na večírek. Pozor, podmínky: jednu cestu platím, nocleh u někoho z mých přátel v soukromí, a nic vozit nemusíš, leda zajímavou knížku na výměnu.

Pohovoř o tom s tvou milou a neskonale shovívavou ženou (pokud se Ti vlivy doby, režimu, Tvými, dětí atp. nezkazila), nevím, jak to máte se zaměstnáním a s péčí o děti, ale velice by mi na tom záleželo, abys přijel. Tvoje návštěva je téměř naléhavá (súrna)! Pokud by Ti to při nejlepší vůli nebylo možné, platí totéž pro dny 31.3.-1.4., kdy opět nebudu pracovat na zahradě.

Srdečně zdravím a čekám na odpověď! L.

Praha 21.2.1973

 

Odpoveď nasledovala vzápätí (list sa nezachoval), večírek sa konal za prítomnosti slovenského autora, ktorý na ňom predniesol ďalšiu svoju literárnokritickú stať o rukopise hostiteľa Ivana Klímu.

 

Nazdar, nazdar!

Máš pravdu, není třeba čekat a je naopak nutné, aby se kritika četla hned a jako první a bezprostřední reakce na setkání s literaturou. Proto, až pošleš případné další články, opíšeme je a vypravíme mezi postižené autory samostatný sešitek. Myslím, že to všichni uvítají, potřebují mít ohlas "jako koza drbání".

Ale dělá mi starost, že chceš psát i o Morčatech. Četls je už před dvěma lety, jistě se teď do nich budeš chtít aspoň podívat, Tvůj úsudek o nich bude důkladnější, a já se bojím, že - nikoli, mýlíš se, čekáš-li, že se bojím přísnější kritiky - bojím se, že je to nespravedlivé k těm ostatním, na něž jsi neměl tolik času. A že to bude znát. Snad bys měl aspoň nějak poznamenat potom, že to četls znovu a že to znáš déle.

Jinak si všeobecně myslím, že neuškodí, budeš-li ještě náročnější, totiž to jsem se nevyjádřil přesně: dáš-li svou vyšší náročnost zřetelněji najevo. Měl jsem trochu podezření, že nechceš být aloyální. Nebylo by to správné, kdybys bral na něco ohled jen proto, že jsme v mimořádné situaci. Uznáváš, že je třeba myslit a jednat jako za normálních poměrů, pokus se tedy tak jednat i Ty. A kdybys - při čtení svých dosud napsaných recenzí - přišel na něco dalšího a něco chtěl změnit, pošli opravu.

Zatím ahoj, pozdravuj, Ivane! Ludvík

Praha 14. března 1973

 

Nazdar, Ivane!

Dostal jsem Tvůj dopis s článkem o Morčatech v den, kdy jsem Ti odeslal dopis. Od té doby jsem si recenzi několikrát přečetl. Po prvním čtení jsem měl nejasný dojem, že mě jaksi snadno chválíš, byl jsem neklidný, bál jsem se, že jsi vlastně nekritický a že taková pochvala nemá vlastně cenu. Po posledním přečtení zůstávám u toho, že mě chválíš: oceňuješ, možná, že opět nekriticky až, ale rozhodně to není snadné a laciné, naopak je to promyšlená pochvala a ocenění, pěkně komponovaná, napovídající, ale nedopovídající z opatrnosti a v důvěře, že čtenář si může domyslet, o čem všem se mimo jiné v textu knihy jedná. Aktem přátelství ovšem taková kritika zůstává, ale je to stranění jaksi odůvodněnější. Tak jsi mě potěšil tedy, pohladil - ale i zahanbil, o čemž se mi zas nechce zrovna tady mluvit. Nevím a neslyšel jsem, že by do nějaké recenze a kritiky patřilo hodnocení osobních vlastností autora: (...dobrý človek a dobrý spisovateľ...) To Ty sis prostě vzpomněl, žes byl v Praze a že se Ti tu asi líbilo a že bys sem rád zajel.

Myslím si, že všecky dosavadní recenze, které jsi poslal, nesou znak mluvení trochu do prázdna: až se ozve nějaký hlas, až napíše taky někdo jiný a Ty si to budeš moci přečíst, přijdeš teprve pak na to, co j e š t ě jsi na textu posuzovaných rukopisů poznal.

Takže teď už by bylo třeba, abys měl všecko, co jsme tu četli my, a mohl svůj úmysl dokončit. Potom to sebrané dáme dalším čtenářům, z nichž někteří (Karfík, Jungmann) jsou už teď vzrušeni, že kdosi píše recenze.

V nejbližších dnech dostaneš tedy Kohoutovu Bílou knihu, a to dvojmo: svázaný rukopis je jeho majetkem a po přečtení ho vrať a ponechej si nesvázaný opis (horší kvality), do kterého budeš moci při práci jen tak nahlížet a později dostaneš lepší opis. Kromě toho dostaneš toho druhého Hrabala - "Postřižiny", které budeš muset bohužel zaplatit (50 Kčs), jelikož jsme museli už několik exemplářů darovat; kdybys počkal na další opisy, dostal bys to také zdarma, ale Ty, jak si přeješ i jak si přeju já, čekat nechceš, jelikož jsme už napjati, co řekneš.

Že se Ti nelíbil ten Gruša, to není žádná závada, i když tady to posuzují dost vysoko. Nedej se touto mou větou ovšem zviklat. Ale bude dobře, když si ho pak ještě jednou přečteš. Měl bys asi znát Grušovy básně (já je neznám a nemám, on psával do Sešitů, asi), abys mohl nějak srovnávat. Teď píše prý nějaký další román větší.

Ivan dostal už signální výtisk německého vydání "Požádáš manželky bližního...", má radost. Má to v němčině název Milostné léto. O českém titulu není rozhodnuto, což mě štve, protože Tvoje recenze z něho vychází. Ale nevadí to.

Já teď čtu hlavně o roubování stromů, o hnojení atd. A baví mě to a přál bych si dostávat z toho oboru novinky, pokud možno ilustrované. Psaní mě nebaví, kamaráde, proto mě rozlaďuje, když se to přátelům daří líp.

Zatím mi není známo, že by v termínu příští četby byla změna. Kdyby Hrabal četl to, co už známe, nemělo by to cenu, ale snad to bude něco nového. No, pozvání máš, tak udělej, jak chceš. Ani jsem neměl možnost zeptat se Tě, jak se Ti vlastně líbilo, co slyšels minule. Také to dostaneme, doufám, od Havla pro přátele k dispozici.

Asi jsem Ti zapomněl sdělit, že po Tvém odjezdu jsem zčásti i Tvou vinou omarodil zas s nohou. Moc brzo jsem začal chodit, v tu sobotu a neděli, v pondělí jsem také coural po městě, a v úterý ojojoj! Paní doktorka mi dala tetracyklin, masť, černou, škaredou, rozkaz držet nohu nahoře, a dodnes marodím, platonicky, chodím už totiž týden, ale jen v hodinách předepsaných vycházek, vyrábím novou poličku do kuchyně, čtu o roubování a hnojení stromů...Viděli jsme slovenskou hru Bačova žena, a víš, že se nám to líbilo? Myslím mně a Madle. Nevím, proč předpokládám, že vy Slováci to asi považujete za horší. Řekni slovo! Zato dnes hráli oba páni ministři i oba umělci v televizi roli velice odpudivou. Byla to beseda o potlačování kultury, možnás to taky pozoroval, totiž pomyslel jsem si na Tebe, jestli se díváš.

Pozdravuj přátele a svou rodinu! L.

Praha 21.3.1973

 

S Madlou, Ludvíkovou dobrou ženou (která vše brala s klidem nastřádaným ve chvílích lepších pro chvíle horší) sme sa zoznámili na ďalšom "večírku" čiže "čtení" v Prahe, kam sme cestovali cez Ostravu a odtiaľ s Otom Filipom autom. Tak sme získavali vo chvíľach horších priateľov lepších. Tak zakaľalas staľ. Tak sme žili. Bez ohľadu na počasie. Záhradky kvitli.

 

Zdar, zdar!

Tak som dostal list a vlastne prvú reakciu na to, čo píšem o literatúre. Áno, to som si uvedomil už dávnejšie a chcel som Ti to zdeliť, že aj kritika, ako každá tvorba, potrebuje odozvu, že nemôže padať do prázdna, až potom prídem na to, "co ještě jsi (som) na textu posuzovaných rukopisů poznal" - ako to formuluješ trochu zdvorilo a veľmi pekne; jasné, človek nikdy nevie, čo e š t e  o knihe vie; naviac nás ešte podvádzajú aj naše vlastné slová a pokrivkávajú za myšlienkami a pocitmi. Ale psát se musí, aj keď to normálneho človeka nemôže baviť. Inak sme sa zhodli, že lit. život, ak má fungovať, potrebuje kritiku, no isté je, že nie jednu, lebo to je neúplné a jednostranné. Mienky treba krížiť, narážať a stretávať: bol by som rád, keby aj iní písali a keby sme sa trochu aj pohádali. Teraz som dostal ďalšie veci, napíšem o nich. Hrabala vrátim, teraz prikladám len vďaku zaň. Neviem, ale zdá sa mi, že do kritiky či recenzie môže (no nemusí) patriť aj osobné hodnotenie autora: Francúzi napíšu aj to, akú košeľu autor nosí, to všetko patrí k osobnosti. Ďalej je to výraz snahy prerásť od recenzie k eseji či k portrétu autora - a potom osobný pocit kritika, že za dielom stojí človek, ktorý je zárukou; papierové bankovky majú byť kryté zlatom v Státní bandě/ce, to vieš dobre, příteli. Názov Ivanovej knihy sa mi lepšie páči ten, z ktorého vychádzam; nie preto, že z neho vychádzam, no je výstižný a nepopisný, vytvára napätie k textu knihy; názov Milostné léto je viac komerčný a gýčový, príťažlivejší pre meštiakov. Nikdy ma nenapadlo, aby som bol k literatúre nekritický, tým by som hlodal základy a zmysel tejto činnosti. Ako si na to prišiel? A predsa existuje aj kritika sympatie, opierajúca sa o pokoru a úctu k statočnému človekovmu dielu. Tomu sa neubránime. A naviac sa mi veci, ktoré som čítal a počul, páčia. Keď budem dávať dokopy napísané recenzie, azda urobím ešte nejaké korektúry - z hľadiska celku a tak. Vidíš, list píšem na dvakrát, lebo ma prerušili jarné prázdniny detí a bol som na juhu kopať matku zem a sadiť rastliny, u ktorých obdivujem inteligenciu, odvahu a citlivosť. Uvažujem, že zruším predplatné na Slov. pohľady a budem radšej odoberať Záhradkára a chovateľa, čo nie je skutok nekultúrny, ale práve naopak. Uvažujme ďalej a nezáväzne, že v červnu (3.?) by som prišiel, ak budem už doma z vojen. cvičenia, ktoré mi bolo uštedrené, a ak to celé sa mi podarí organizačne zvládnuť, lebo chcem prísť aj s manželkou a s dobrým priateľom A. Baginom, je to spoľahlivý lit. kritik a vedec z Košíc a možno ho aj poznáš. Nocľah si zabezpečíme. Tebe by pripadla iba funkcia zaviesť nás na večierok, lebo tam netrafím, a posedieť si s nami pri 2 dcl vína. Len mi napíš, či je to možné, či bude večierok, kedy a čo sa bude čítať. Priateľ A. B. má v Prahe sestru, ktorú by v tom čase navštívil, ja sa pokúsim vyhľadať bratanca.

Veľmi Vás pozdravujem. Ivan

26.3.1973 a 9.4.1973

 

Nazdar, Ivane!

Ten termín zatím platí, změnu bych Ti oznámil, velice rádi vás všecky uvidíme a Bagina asi znám z Košic, možná ze společnosti Jána Pataráka. Ale kvůli tomu nepíšu.

Tvoje poslední recenze se liší od předešlých tím, že třičtvrtě textu je informací o obsahu knihy, jakousi parafrází některých jejích myšlenek. Myslím, že tadys trochu pozapomněl, že nepíšeš pro noviny, kdy účelem článku je takovou informaci podat a čtenáře nějak podnítit, aby se o knihu zajímal. Píšeš pro lidi, kteří její obsah všichni znají a čekají, co na ni povíš, co si o autoru myslíš, co nám všem nějak objevíš nebo pomůžeš objevit či že za nás přesněji formuluješ dojem, který jsme jenom kdesi v pozadí měli.

Ale samozřejmě bude to přijato tak, jaks to napsal, pokud něco nezměníš.

(Já osobně jsem Adama Juráčka četl sice se zájmem a zvědav, co bude dál, i s uznáním k humornosti a trefnosti autorova jazyka, přesto ale s pocitem, že se nedovídám nic nového. Přibyl pouze další svědecký materiál o činu, jenž byl jasně odsouzen už dávno a skoro všemi z nás.)

Žiju teď denně s pocitem, že ještě něco od Tebe dostanu, neboť něco čteš a určitě píšeš. A jsem zvědavý!

Kdybys do toho měsíce nějak dokončil, co ještě máš v plánu, byl by to už vlastně jakýsi celek. Pak budou dva měsíce prázdniny, čtení začne až na podzim.

Napiš, které recenze zůstanou už beze změny, ano? A jestli nějakou přivezeš až s sebou, přivez ji napsanou dvacetkrát, v tomto řádkování, ale na polovičním formátě, můžeš?

A teď nevím, také napiš, jestli jsem Ti poslal toho Grušu znovu. Je rozepsaný. A neměl by v Tvém zborníčku chybět. Rovněž by byla škoda, kdybys - ještě do té doby - nečetl Otu Filipa. Nemám však k dispozici jeho rukopis, proto napíšu jemu, aby Ti ho půjčil (později dostaneš vlastní exemplář). S tím končím, rychle, abych mohl napsat ještě tomu Filipovi.

Pozdravuj přátele a rodinu. Ke kopání, o němž poslals recenzi velice neúplnou, poznamenávám: Kto chce vínko slopať, musí vinicu kopať! L.

Praha 2.5.1973

 

Vážený pane!

Psal mi dnes náš společný přítel Ludvík z Prahy a požádal mne, abych vám poslal jeden průklep Nanebevstoupení, což činím. Věc má pouze jeden háček: z textu, který Vám posílám, jsem něco vyškrtal, jenže nevím co... Ten nejoriginálnější originál, tedy rukopis, podle kterého se překládalo do němčiny, čte jeden z mých přátel. Těch škrtů tam není moc, takže text, který jste právě obdržel, mohu klidně podepsat.

Nanebevstoupení bude román dvoudílný. První díl už máte, na tom druhém právě pracuji a myslím, že jej tak za 14 dní ukončím, trošku mne tlačí i čas. První díl už vyšel u S. Fischera, vychází teď na pokračování ve Frankfurter Allgemeine a nakladatel chce, abych s tím trošku pohýbal. Tak se činím, což je nyní dost obtížné, protože pracuji jako řidič v mlékárně. Ale jde to. Nestěžuji, není komu. Někdy na podzim bych chtěl s druhým dílem předstoupit u Ivana a cosi zase přečíst.

Moc mne potěšilo, když mi Ludvík sdělil, co s rukopisem hodláte dělat. Myslím, že tohle nám moc a moc scházelo! Děkuji Vám za Vaši práci. Moc by mne těšilo, kdybychom se mohli jednou také osobně setkat a poznat. A protože chci mluvit konkrétně: každý první pátek v měsíci se scházíme tady u nás v Ostravě, čteme si z nových knížek a popovídáme. Jestliže byste jel v červnu do Prahy, tak by zajisté nebylo nijak obtížné přerušit v Ostravě jízdu, zastavit se v pátek večer u nás, přečíst nám něco atd. Tentokráte jsem do Prahy nejel, ale první červencovou neděli určitě pojedu, takže bych Vás mohl z Ostravy do Prahy vzít autem. A zpět do Ostravy zase. Čtení u nás i v Praze na sebe navazuje. V noci na sobotu byste mohl u nás přespat a v sobotu před polednem bychom vyrazili. Byl bych rád, kdybyste mi odpověděl.

Těším se na Vás! Váš Ota Filip

Ostrava-Poruba 5.5.1973

 

Příteli,

posielam opravy. V recenzii Dobrá rada nad zlato treba vyhodiť celý začiatok od slova "Správa z dennej tlače..." po "...kvázi svetovej a vonkajškovej". Recenzia sa začne takto: "Aké podmienky musí - pýtame sa s A. Schweitzerom - plniť svetový názor, aby..." atď. Na strane 5 tejto recenzie vyškrtnúť vetu: "Padlá žena, ale je ľahká, preto sa pri svojom páde ani veľmi neudrela, aspoň navonok nie."

V recenzii Veľká metafora vyhodiť, pochopiteľne, slovo "recenzia" - pod titulom. Vsuvku do recenzie prikladám. Prikladám aj záver recenzie O mechanizme záporného.

V recenzii Morčiat vyhodiť, navrhujem (čo myslíš?), motto na začiatku - o lombarde. Pravdepodobne do tejto rec. vsuniem asi dve-tri slová, viac asi nie, ale nemám ju tu momentálne, číta ju kamarát.

Inak už recenzie Dobrá rada, Veľká metafora, O mechanizme a Hrabal ostanú bez zmeny.

Písanie mi akosi nejde, no i tak dúfam, že ešte niečo urobím. Teraz sa chcem pustiť do O. Filipa, ktorý mi vec včera poslal s pekným listom. Grušu mám, takže mám asi všetko a mohol by som zámer splniť, len mi to komplikuje vojenské cvičenie. Preto ani neviem, či budem môcť na mojom malom stroji napísať toľko kópií. Uvidíme. Urobím, čo sa dá. Mám tu prečítané, ale nenapísané 4 rkp.

V červnu prídem, ak ma nezdrží vojenčina. Prídem so ženou niekedy v sobotu, zastavíme sa možno v Ostrave. V nedeľu doobedu alebo poobede, ako chceš, by sme sa mali stretnúť - napíš presne kedy a ako. Teším sa.

Pozdravujeme Tvoju rodinu a priateľov. Nazdar. I.

Martin 8. mája 73

 

Nazdar, Ivane!

Všecko máme a víme, jenom to ne, jak se ta celá věc má souhrnně jmenovat (nejsou to dočista jen recenze), tak rychle dej vědět. A zároveň oznam, v případě, že něco přivezeš, jak se bude jmenovat to, co přivezeš, a o čím spisu to bude, aby to mohlo být pojato do obsahu.

Jinak: kdy přijedete a jakým prostředkem? Co vyžadujete ode mne, zda všecko klaplo, nalezení bratranců atd.

Číst bude Ivan svou novou hru, o které říká, že je pěkná (!?). A nebude tam Pavel K. a Saša Kl., protože tu budou mít nějakou návštěvu, jíž se musejí věnovat. Jinak se účast očekává početná, ale všichni Tví jsou zváni, samozřejmě.

Pokud možno, odpověz ještě.

Ahoj a nazdar! L.

Praha, pondělí (?)

 

Priateľu,

som kdesi na vojen. cvičení v horách, ale nevyspytateľnou náhodou som práve doma a môžem ihneď odpovedať, teda odpovedám. Celá vec by sa mala súhrnne menovať Reči z nížiny, čo je dosť málo zrozumiteľné bez poznania opaku, t. j. Kristovej kázne na hore, a bez poznania istej básne slovenského básnika Ivana Krasku (1876-1958), ktorú by som chcel použiť ako motto celej veci; je to motto dlhé, ale krásne, preto ho posielam celé.

Inak predpokladám, že nedonesiem nič nového, lebo na šaškovaní v hore sa nedá nič napísať, ani myslieť, len myslieť si všeličo necudné. Ak by zatiaľ stačilo, čo je, nech stačí, bol by som rád. Ostatné bude neskoršie.

Bratranca som nalezl, budem spať na jeho chate neďaleko Prahy. V sobotu ma dovezie určitý priateľ z Ostravy, aj s mojou manželkou, nikto viac nepríde, nastala zmena. V nedeľu by sme Ťa radi videli, poobede Ti zavoláme telefónom a dohovoríme sa na stretnutí, v tom čase by sme chceli navštíviť jednu našu známu. Boli by sme radi, keby si nás večer zaviedol k Ivanovi. Vďaka za všetko, sme radi, že stretneme blížnych.

Pozdravujem Tvoju rodinu. I.

1973

Prvá "kniha", ktorá sa zrodila na "podhubí" rukopisných kópií, boli Vaculíkove Morčata. Kniha! Malo to formát knihy (A5), bolo to písané strojom a len na pravej strane, ale bolo to "zviazané" a malo to tvrdý obal. Bola to skrátka kniha. A na "podhubí" takýchto kníh, čím ďalej tým zručnejšie "remeselne" spracovaných, vznikla edícia Petlice. Jej dvadsiatym šiestym dielom v poradí boli Kadlečíkove Reči z nížiny. Dni idú, tvrdne chlieb. Ale ubúda samoty!

 

Vážený pane!

Děkuji Vám za Váš dopis, jsem rád, že se u nás v Ostravě zastavíte. Budu Vás tedy čekat v 15,30 na nádraží Ostrava-Poruba. Pozor: nevystupujte na nádraží Ostrava hl. nádraží, ale o stanici později, v Porubě! Sejdeme a najdeme se takto: před nádražím je malé parkoviště, budu tam stát u auta: bílá Simca 1501, OVA 13 69.

Pokud jde o čtení u nás: V této sezóně se toho u nás četlo hodně, Klíma, Vaculík, Hrabal, Trefulka - i já. Nebylo by tedy špatné, kdybyste nám přečetl recenze o těchto knížkách. V červnu máme poslední čtení, další je až na podzim, takže by takové kritické zhodnocení přišlo velmi vhod.

Do Prahy bychom vyrazili v sobotu ráno, takže kolem 14. hod. bychom už mohli být na místě. Já mám v Praze ještě něco k vyřizování, ale hned odpoledne pojedu za maminkou, kterou bych rád navštívil; bydlí asi 2O km od Prahy. Uviděli bychom se tedy v neděli večer u Ivana Klímy. Hned po čtení vyrážím v noci zpět do Ostravy, abych tady byl kolem 5. hod. ráno, jelikož od půl šesté pracuji. Jestli byste chtěl, mohl bych Vás zase vzít do Ostravy.

Mne poznáte, abych se vrátil ještě k problému setkání, snadno: Nosím překrásný rezavý knír. U nás byste se s Vaší paní už nějak vyspali, snad pro jednu noc byste vystačili s jednou širší válendou. V pátek k nám chodí tak asi 15 lidí, pro červnové čtení nebudeme tento počet zvyšovat, aby byla možná diskuse. Čím více je lidí pohromadě, tím hůře se pak mluví.

Těšíme se na Vás! Uvidíme se tedy v pátek 1. června v 15,30. Kdybyste se do Ostravy vypravit nemohl, tak mi to prosím sdělte. Jde také totiž o program, musel bych improvizovat, ale ten nápad s Vaším čtením se mi zamlouvá nejvíce. Doufám, že se Vám bude u nás líbit - a že se Vám bude líbit i v neděli večer u Klímů.

Srdečně Vás zdravíme! Váš Ota Filip

14. 5. 1973

 

Dni idú.

 

Milý příteli!

Když odejels, když jste odjeli, lépe řečeno, několikrát jsem v následujících dnech vzal do ruky ten tenký sešitek tvých článků a listoval jsem v něm a měl jsem z něho radost, že existuje, jako by to byla moje práce. Stěží jsem jeden, ten cos mi podepsal, zachránil pro sebe, hned byly všecky pryč a ještě je proto nejmíň desetkrát potřebujeme, proto mi podepiš jen tak, bianco těchto dvacetdva listů, které v příloze m. j. posílám. (Asi v tom místě, jakos psal u nás.)

Dále posílám jednoho Havla, stojí 35 Kčs, pošli jen tři desetikoruny v obálce, až budeš psát, abys nemusel zvlášť vyplňovat poukázku a ještě od toho platit. Ovšem jen jestli máš o toho Havla zájem.

Dále posílám, zdarma, Ladislava Fuchse, jenž se mi nelíbí. Vůbec. Napadlo mi totiž: Při vážných úmyslech věnovat se české literatuře měl by kterýkoli kritik sledovat to, co vychází, jako co nevychází, uvažovat o tom v celku a v kontrastech, v souvislostech či v přetržitosti, protože je to jedna doba, jedna generace, jedno vědomí, jen různé jeho výrazy - asi mi rozumíš. Za tím účelem posílám také Otčenáška "Když v ráji pršelo" - ten ale není můj, takže ho pak příležitostně vrať. Otčenášek nás zaujal, dokonce dost zaujal, ale pak postupně sklamával. Ale byli bychom všichni asi rádi, kdyby se v tom všem, co dnes vychází, přece jen dala najít nějaká hodnota, aby to nebylo všecko marné.

Mrzí mě, že se Ti druhý Trefulka tak nelíbil, a pozoruju už jednu tvou charakterovou vadu: prostě se Ti nepříznivé soudy nechce psát, protos nepsal ani o Grušovi. Ale on je na to už zvědavý, takže brzo dostaneš jeho Kalpadoky, a pak se tomu už nebudeš moci asi vyhnout. Je léto, nic nespěchá, budeš si potřebovat také odpočinout, a když budeš mít čas číst a také přemýšlet, asi Ti už něco k tomu napadne. Není spěch ovšem.

Tady se vypráví, že se vašemu ministru kultury podařilo dosáhnout, aby Karvaš byl rehabilitován - totiž místo vyloučení pouze vyškrtnut, jak se hned Národní divadlo ucházelo o jeho hru a Svaz spisovatelů ho přijal do své náruče s vřelými slovy Laca Novomeského... a za tři dny na pouhý telefonát z Prahy, jímž Ústřední kontrolní a revizní komise zamítla onu "rehabilitaci", bylo vše zase uvedeno do původního stavu. - Já to považuju za dobrou zprávu.

Zdravím vás všecky, pozdravujte další přátele a mějte se dobře! L.

Praha 12. 6. 1973

 

Drahý priateľ,

som rád, že o zošitok je taký záujem - a keď máš z neho radosť akoby bol Tvoj, je to azda preto, že máš oň veľkú zásluhu, najmä duchovnú a mravnú, vďaka. Aj tu je záujem, priateľom som ho venoval; pravda, priateľov je predsa len, dúfam, o trochu viac ako zošitkov, takže si pomaly ešte prepisujem na malom stroji aspoň tri kópie, hoci moja polygrafická technika nie je na takej úrovni. Keď sa bude prepisovať, prosím o jednu vec: na s. 4, v dlhej vete "Hmatateľná, konkrétna denná skutočnosť..." atď., v jej druhej časti vypadlo niekoľko slov, opraviť to možno podľa originálu. A ešte jedno, hoci nie dôležité, to mi len teraz napadlo ako nová vsuvka, na s. 7 posledná veta odstavca by mohla znieť: "Žalovať, trestať zrkadlo (zákazom zrkadlenia alebo zamrežovaním) je nenormálny..." atď. Dúfam, že sa čoskoro, do Vianoc času dosť, dožijeme aj ďalšieho zošitka: materiály mám, len to treba napísať, chcem napísať aj o tom, čo sa mi nepáči, ked dostanem Kalpadoky. Prečítam aj Otčenáška a toho druhého a uvidím, čo sa dá robiť, zoberiem to do úvahy, prípadne napíšem recenziu, lebo to, čo hovoríš o literatúre a kritike, dokonale sedí, literatúra sa nemôže izolovať a deliť, umenie je len jedno, to je jasné. Aj v Ostrave sa tento problém nadhodil, no zatiaľ si netrúfam na nejakú širšiu, komplexnejšiu syntézu, to iste urobía iní, lebo nepoznám súvislosti českej lit. natoľko ako slovenskej, o ktorej som kedysi písal aj také články, takže by si mohol upozorniť, keď vyjde niečo zaujímavé, veľmi hodnotné alebo veľmi blbé, v Čechách v próze. Napísať teda o tom Otčenáškovi? Hádam aj takéto čiastkové sondy by mohli niečo ukázať a boli by aspoň malým príspevkom k uvedenému problému jednotného, nedeliteľného vedomia literatúry. O Karvašovi sa už dlhšie hovorí, takže by to mohlo byť asi tak, ako píšeš, fajn. Napíš, ako v lete, už sa tešíme, prídite čím skôr, v auguste je tam už chladno. Všetkých vás pozdravujem. I.

Pre zaujímavosť posielam na prečítanie jednu drobosť z čes. lit., ktorú som tuším ešte vlani publikoval v Slov. pohľadoch.

18.6.73

 

Tvrdne chlieb.

 

Nazdar, hochu!

Ty chyby se vyskytovaly jen v té sérii, kterou máš Ty, jinde jsme je nenašli. Posílám v příloze ještě jeden exemplář z nového opisu - autorský. A vracím také zapůjčený článek o Říhovi, to je ovšem psáno k jinému účelu, proto je to jiné... Jinak jsem věru zvědavý, co povíš na vydávanou část české prózy, z níž se Ti budu snažit opatřit, co je nejdůležitějšího, ale měl bys to sledovat hlavně sám, přiznám se Ti, že mně se nechce sledovat knižní novinky, když jinak nemám vlastně proč.

Jak to vypadá, nebudeme moci využít vašeho pozvání do chaty, pořád ještě trčíme v Praze, protože manželka nemůže odejít z práce, až v srpnu, a to budeme v Brumově. Odtamtud bychom (možná) mohli zajet jen na dva dny se třeba podívat, včas bychom ještě napsali. Napiš mi, podle možnosti, kde v nejbližších týdnech budete, možná Ti budu muset něco poslat, tak aby to došlo rychle a správně.

O Otčenáškovi napiš určitě, jestli máš co! Je to persona významná tady, počítá se mezi ty slušné a hodné, ale... Psát se musí a nevíme, nakolik psal svobodně, vinen je ovšem tím, co napsal, i co nenapsal, že nemohl. Je škoda peněz kupovat to, co vychází, většinou, tak to budeme aspoň vypůjčovat, ale dej vědět, oč máš zájem nebo co sis sám obstaral.

Zatím zdravím Tebe i manželku a přátele, které potkáš a určíš. L.

Praha 17. 7. 1973

 

Nazdar, Ivane!

Tak už se to vyjasnilo, že k Vám nebudeme moci přijet, protože manželka má jen 14 dní dovolené a nestihli bychom všecko objet.

Ale potřeboval bych s Tebou, Ivane, dost nutně mluvit, nechceš (nechcete) si udělat výlet do Brumova? A protože byste nás tam těžko hledali a také by možná nebylo dobré se po mně hlasitě shánět, řekněme si toto: Když tento dopis dostanete včas, budu čekat v Brumově na tzv. náměstí u kašny, a to v pátek 3. srpna, a když to nestihnete včas, tak znovu ve čtvrtek 9. srpna, vždy v 11 hodin dopoledne a chvíli počkám. Kdybyste to nějak nestihli a přesto chtěli přijet, bude to s rizikem, že nás nezastihnete, ale ptali by ste se u paní učitelky Svatoňové, u níž budeme bydlet, a ta bydlí v domě mezi Bylnicí a Brumovem (obce mají dnes společnou firmu pod názvem Brumov-Bylnice, a to byste se museli na silnici ptát, kde končí Br. a začíná Byl., číslo domu nevím, mají po spojení obcí přečíslované domy, ulice je to ta hlavní a jediná, ale nejpříznivější bod na ptaní je obrovská lípa s křížkem mezi oběma obcemi, odtamtud pár desítek metrů ona bývá.) Nebudeme v Brumově v neděli, nikdy.

Tak Vás zatím zdravíme. L.

Praha 25. 7. 1973

 

Milý příteli!

Děkuji za pozdrav ze Slovenska. Několikráte jsem se chystal do Martina, ale nikdy mi to nevyšlo. Očekával jsem, že mi v mlékárně přece jen dají dovolenku, ale nedali. Až od 3. září nastupuji na 14 dní. Pojedu se podívat do Prahy za maminkou a přáteli, pak bych se chtěl vypravit na Slovensko - a jistě bych velmi rád zabloudil do Martina.

Minulý týden jsem projížděl Brumovem, jel jsem se svým náklaďákem do Trnavy pro fólie na máslo, a zastavil jsem se u Ludvíka. Fajn, že jste našeho přítele navštívili!

Já se teď dva měsíce mořil s druhým dílem Lapáčka. Ani nevíš, kolik mi to dalo práce! Ani plavat jsem nechodil, prostě seděl jsem po práci doma a psal a psal. Tak se nezlob, že jsem ani na lístek neodpověděl. Tohle je první dopis, který po 2 měsících zase píšu. Teď to znovu a znovu čtu a pořád přemýšlím, co jsem asi mohl na textu pokazit. Však uvidíš sám. Jestli to nebude vadit, tak já se u Tebe v Martině kolem 10. září přihlásím.

Pozdravuj Tvou milou paní! Moc se těším na shledanou v Martině! Tvůj Ota Filip

18. 8. 1973

 

Ale ubúda samoty!

Poznámky 2/16

Keď vypukla a po chvíli krachla pražská jar, vedno s Ivanom sme zrazu sedeli v redakcii Matičného čítania. Len blázon by robil časopis v predokupačnom duchu, a my sme takými bláznami boli. Takmer dve sezóny, až do konečného hvizdu normalizátorov. Na jar 1969 robil Ludvík Vaculík svoju poslednú reportáž do Literáriek a medziiným sme ho vtiahli aj k Čiernej panej. Krčmár dal Ivanovi k dispozícii svoj telefón, aby náš hosť nestratil zicflajš a morózny antialkoholik musel konštatovať „přímo neslovenský smysl pro organizaci“. Tu niekde sa začínalo ich kamarátstvo – a drží dodnes. Boli sme jediným československým časopisom, kde ešte Vaculík publikoval pod svojím menom. Po čase sa scvrklo do podoby L. Vlk a napokon navždy zmizlo aj z Matičného čítania. (To isté čaká aj šéfredaktora a jeho poskokov.) V čase literárnej ilegality sa karta obráti: Kadlečík je prvým slovenským autorom v Ludvovej edícii Petlice. (Pavel Hrúz, Ivan Kadlečík, Lístoky, 2003, Doslov)

Když nastala ta svoboda roku 1989, naše skupina se jaksi rozplynula; každý se stratil v nějaké své osobní svobodě. Vzpomínaje dnes na naši činnost s Ivanem, chci zaznamenat i jeden nezdar. Při cestě po Slovensku došli jsme k jakési hoře, jíž chybělo jen pět metrů do výšky jednoho tisíce. To nás zaujalo; jaksi se nás dotkla malichernost nějakých geometrů. Tak jsme se rozhodli, že na vrchol hory navezeme těch pět metrů zeminy a budeme od geometrů žádat opravu. Ale k tomu už nedošlo: neměli jsme dost času, sil a vlastě ani tolik hlíny. (Ludvík Vaculík, Jeden náš nezdar, Lidové noviny, Poslední slovo, 5.8.2014, s.20)

 

V době, kdy jsme byli s Ivanem v živém styku (knížka dopisů Poco rubato), jsem u něho jednou byl a uspořádali jsme výlet po okolí. A přišli jsme k jedné hoře, jejíž jméno si nepamatuju, která měla výšku o 10 m méně, než by byl tisíc. To nám jí přišlo líto a dohodli jsme se, že tam navozíme 10 metrů hlíny a požádáme o opravu té výšky. Ale pak jsme neměli čas, sílu a ani tu hlínu. (Ludvík Vaculík, Listy/Mosty, 2014, č.4, s.105)

MAREC 2016

3

Nielen chlebom je človek živý. Aj slovom. Slovom napísaným v liste, tým predovšetkým, sme sa všetci ponížení a urazení, odpísaní a spísaní, spočítaní, zrátaní (ale nám to zrátali!) živili, udržovali pri živote. Ale aj slovom umeleckým, literárnokritickým sa postupne oslovoval čoraz väčší kruh (krúžok) akoby náhodne (náhoda je jedna z foriem nasmerovania životnej púte) sa zoznamujúcich ľudí, akoby prekvapujúco (prekvapenie je jedna z foriem kladných alebo záporných pocitov na životnej púti) rezonujúceho, súzvučiaceho, povzbudzujúceho sa spoločenstva. Oslovenia. Ale už aj "štátna bezpečnosť" nás začala "oslovovať".

 

Milý příteli!

Cítím živě, že potřebuješ dostat nějaký dopis. Usuzuju tak podle toho, že sám bych nějaký, ale dobrý, potřeboval právě dostat. K tomu, aby tento můj byl co nejlepší, nemůžu udělat nic jiného, než ti sdělit, že první moje hnutí, když jsem shlédl pořad o našem příteli Filipovi bylo zatelefonovat mu, dřív než se oběsí. Aby se tak hned nevěšel, že to tak vážně nebereme. Zatelefonoval jsem mu, a on spal. Oni to nevěděli, že se to má vysílat. Tak jsem jeho manželce řekl, aby mu řekla, aby to nebral tak na velkou váhu. Druhého dne jsem mluvil s Pavlem Kohoutem, který mi řekl, že telefonoval Otovi v tom smyslu, že je to sice blbé, ale aby kvůli tomu hned neskákal z okna. Před chvílí mi volal Ota, že včera spal, o vysílání nevěděl, o natáčení ano, a že mi píše dopis. Čekám tedy asi zítra dopis a nevím, jak bude dobrý.

Vzhledem k tomu, že jsem byl dnes dopoledne u výslechu v Ruzyni, neb jsem obviněn z trestného činu podle ş 112 tr. z., to jest poškozování zájmů republiky v zahraničí podáváním nepravdivých zpráv, jehož jsem se prý dopustil tím, že jsem poskytl v červenci rozhovor anglickému televiznímu reportérovi a tím mu umožnil připravit relaci ostouzející republiku, považoval jsem za povzbudivé už to, že již odpoledne mohl jsem s několika lidmi o ohlasu na včerejší pořad volně mluvit. A nezmáhá se ve mně obecně deprese, nýbrž spíš jen malá osobní znecitlivělost jako po injekci, která má umožnit větší operaci. Zkrátka zvykám si na možnost, že mě opravdu zavřou, ale jsem připraven i na to, že ne. (Je pravda, že na druhou eventualitu jsem připraven celkově líp.) Jsem naštvaný, ale necítím rozklad a zmar. Zase se bude číst (první sobota v říjnu u Karola), musíme myslet a jednat dál. Moudrost je v mírnosti a vytrvalosti. Vytrvalý snad jsem, pokud jde o mne, ale mírný moc ne. Píšu Ti, abys nezapomínal, že máš poslat nějaké recenze.

S pozdravem Tobě i Tvé rodině. Ludvík

Praha 26.9.1973

 

Priateľu,

to je teda fakt, že som potreboval dostať list, veď žijem ako v studni. A potreboval som list lepší, prajem Ti, aby si mi napísal lepší. Inak musíme - pokorne a vytrvalo - brať veci, aké sú, dávať hodnotu a zmysel materiálu, ktorý máme poruke, ktorý je nám daný. Neočakávať lepšie, nemať nádej, lebo to je operetné, gýčové a napokon podlé, priekupnícke: mať nádej znamená očakávať honorár za statočnosť, ktorá musí byť bezpodmienečná a beznádejná - iba toto je pravá statočnosť. Nádej oslabuje, zväzuje, spohodlňuje a uspáva ducha; je to droga, ópium. Ale rátať s tým, zmieriť sa s tým, že človek bude bitý a ponížený - a napriek tomu myslieť, tvoriť, nezradiť seba atď., to je ono. Ani nebojovať proti zlu, lebo koľko zla už napáchalo toto ustavičné bojovanie, ale po troche a vytrvalo robiť z neho opak, zmysel, tvar: hlina, blato je podlé, ale prečo proti nemu bojovať, ničiť ho, veď sa to nedá! Urobiť radšej z neho vázu, krčah hoci na víno a ním sa radšej ožrať. A tak som si zamoralizoval, čo je vždy hlúpe; ale ja nemoralizujem, ani nikoho neučím, len o tom uvažujem, dokonca ani neviem, či to sám dodržím. Je to len cieľ. Ale radšej budem mať takýto cieľ, radšej neprídem k takémuto cieľu, ako by som mal mať maličký a ľahko splniteľný cielik. Ale aj to sú možno len reči.

Držme sa faktov, aj keď práve Tvoj list ma nepotešil faktmi, skôr postojom a duchom. Lebo som nevedel, čo sa deje. Čakal som, že prídeš, ale asi to nejde. Bol tu kamarát Lapáček a páni od bezpečnosti ho zobrali z môjho bytu domov, hoci mal namierené do Tatier. (Nejde o to, ale o to, ako ten Oto prišiel o to, hovorí sa u nás, česky to asi nejde.) Správu od neho som nijakú nedostal. Ukázali mi moje recenzie a že budú niekedy so mnou hovoriť. Ale to nič. Potom som čítal noviny, ale reláciu v televízii som nevidel: zdá sa, že budem musieť pozerať aj televíziu, fuj! Voľačo som o relácii počul, ostatné som si domyslel! Veď takéto metódy sú známe niekoľko sto rokov. V lete som nerobil skoro nič, teraz sa mi nahrnula robota, takže skrzevá toto všetko som nenapísal nijakú recenziu - možno mi k tomu chýbal práve Tvoj list. Čoskoro, dúfam, niečo napíšem, aj keď o tom zázraku písať teraz nebudem. Celkove sa mi to páčilo, je to dobre napísané, až na niektoré detaily, chyby krásy. Akurát čo som napísal list predsedníctvu našej spisovateľskej organizácie o položení spisovateľov v Martine a tak, sťažujem sa na neľudské položenie, aby som im trochu potriasol svedomím, ak by ho chceli náhodou použiť (pred použitím zatraste!) a ak ho, pravda, majú. K listu ma inšpiroval sebakritický list P. Števčeka predsedníctvu ZSS, ktorý uverejnila tlač minulý týždeň a teraz Slov. pohľady. V predsedníctve sedia jeho kolegovia spisovatelia, teda bojovníci za ľudskú dôstojnosť a práva, a on sa pred nimi plazí ako zločinec alebo malý Janko. Prečo takto ponižujú človeka, ktorý zneje hrdo! Človek je miera všetkých vecí, pripomenul som im, teda aj miera kultúrneho rozvoja. Isteže, oni za to nemôžu; ale kto potom môže za to, že nikto za nič nemôže? Nuž tak. A ozvi sa, bratu, čo sa deje. Ako je na tom Tvoj Janek? Pozdravuj Tvoju rodinu a všetkých spravodlivých, prajem Ti vnútornú silu, veľa miernosti a intelektu. Ivan

Martin 29.9.73

 

Nazdar a buď zdráv!

Dostal jsem dnes Tvůj dopis a jsem rád, už jsem se o Tebe v čemsi bál. Samozřejmě nemají práva ptát se Tě na Tvoje recenze. Je to věc mezi Tebou a mnou, mezi Tebou a Hrabalem, Tebou a... atd. Přál jsem si v tom němu slyšet, co si někdo myslí o mé knížce, proto jsem Ti ji poslal... Včera Saša Kliment na policii na otázku, jak to bylo s peticí spisovatelů, odpověděl, že odmítá mluvit, protože petice byla věcí mezi ním a panem prezidentem. Ale měl bych Ti vysvětlit, jak se Saša dostal na policii a řeč došla až na petici.

Hned po vysílání onoho sprostého pořadu jsem telefonoval Otovi, který však spal, proto jsem mu nechal vyřídit manželkou, aby si z toho nic nedělal. Druhého dne mi volal Ota a řekl, že je rád, že jsem mu volal, že mu také Pavel volal, a že mi posílá dopis. Dalšího dne jsem Otův dopis skutečně dostal. Je to krásný dopis. A dalšího dne večer odvezli Pavla Kohouta na kriminálku(!), kde mu řekli, že Ota Filip je v nebezpečí života, protože je na něho vykonáván nátlak. A nepřestane-li Pavel tento nátlak vykonávat, dopustí se trestného činu útisku. Nátlak byl spatřován v tom, že mu telefonoval. Já jsem doma nebyl, proto pro mne přijeli, až když Pavel byl už doma. Řekl mi do telefonu, kde byl a proč, a já jsem mu, do telefonu, řekl, že jsem dostal od Oty dopis, z něhož vyplývá, že ho do té zoufalé situace dostali oni. A hned jsem ten dopis šel opsat a originál schovat, a sotvaže jsem to udělal, už byli u nás a odvezli mě tamtéž. Přečetli mi výpověď Otovu, kde vypovídá, že jsem mu volal a on spal a že pak volal on a já vyslovil nelibost nad pořadem. To je pravda: řekl jsem, Otovi, že je to sice blbé, že se to stalo, ale že to nemá teď přeceňovat a aby raději přijel, že si o tom promluvíme. Teď jsem tedy odmítl výstrahu a vyhrůžku, že sa dopustím trestného činu útisku, když nepřestanu s nátlakem. Řekl jsem, že nátlak vyvíjejí oni a že to dokazuje Otův dopis - a podal jsem jim opis. Proč? Protože jsem uvažoval takto: Chtějí ho skutečně uštvat a svést to na jeho kamarády. Otův dopis, který dokazuje, jak to bylo, jim v tom může zabránit, proto je třeba, aby ho znali. Okamžitě nastal šum a běhání a radění a instruování na chodbě za dveřmi a hned - dejte nám originál. Řekl jsem, že ho nemám, že jsem ho poslal svému advokátovi. (Ale neposlal jsem, donesl jsem mu ho teprve příštího dne - v pracovní sobotu.) Tak tím to pro ten den končilo. Druhého dne jsem Otovi podrobně napsal, co se stalo a co jsem a proč udělal. Současně jsem napsal generálnímu prokurátorovi, aby zasáhl, protože dobrý ostravský spisovatel Ota Filip je uštváván k smrti. Že uštváván, o tom svědčí jeho dopis, že k smrti, řekli mi přeci na policii. Samozřejmě jsem nevěřil, že je na pokraji sebevraždy, což potvrdil Ota dopisem, který se křižoval s mým. V tom dopise píše, jako člověk, jenž neví, že má spáchat sebevraždu, že dal výpověď z mlékárny a hledá si jinou práci, že má strach, jak to přijme syn, a že přijede a přiveze 2. díl Lapáčka a bojí se, jak to přijmu... atd. To pondělí se už nedělo nic. Až v úterý. V úterý tam, vlastně už ne na kriminálku, nýbrž na StB, odvezli Sašu, Ivana i Karla Kosíka a říkali jim totéž. A já jsem dostal náhle od Oty chladný a přísný dopis, že se dověděl, že jsem jeho první dopis dal advokátovi a že vůbec ho šířím, že si to nepřeje a žádá, abych mu ho vrátil. A píše rovněž mému advokátovi (na něhož jsem se musel obrátit, jestliže mi vyhrožovali stíháním pro trestný čin), aby mu dopis vrátil.

S Otou se nemůžu tedy domluvit, spojení mezi námi přestala obstarávat pošta a telefon (který mu odpojili), a tuto funkci převzala StB.

Dopis jim prostě nedám.

Otovi se vůbec nedivím. Oba dopisy, mně i advokátovi, jsou psány rukou, ačkoli jinak píše na stroji. Psal na rozkaz, jinde než doma.

Otův dopis, který se teď po mně chce, je velice dobrý v tom, že ani při rozrušení, v němž psal, nedopustil se Ota nějaké neopatrnosti a výroků, pro něž by měl nepříjemnosti. Můj advokát na jeho žádost o vrácení dopisu odpověděl, že ho nemá, protože po pořízení notářsky ověřeného opisu jsem si originál zas odnesl. Dodal také, že dopis, dle jeho mínění, neobsahuje žádné závadné výroky. To by Otu mohlo trošku uklidnit - bude-li mu aspoň tento úřední dopis advokátní poradny doručen.

No a víc o tom nevím a můžu přejít k dalšímu bodu, nevím, jestli jsem Ti o tom psal. Jsem stíhám pro tr. č. dle ş 112 - poškozování zájmů republiky v zahraničí, jehož jsem se dopustil tím, že jsem v červenci t. r. dal intervjů reportérovi britské televize. Hovno!

x

Že naděje oslabuje, svazuje, zpohodlňuje a uspává ducha, v tom s Tebou souhlasím, vlastně. Že má člověk být statečný bez naděje, že bude odměněn, má tedy být statečný beznadějně - to je asi krutě pravdivé a zase jsem schopen s tím souhlasit. Zrovna dnes dopoledne jsem jakousi náhodou přemýšlel v podobném tónu: že ani statečný nemá člověk správně být a že má... pardon, právě si uvědomuju, že statočnosť ve slovenštině znamená poctivost. Proto opravuju a dosaď si za "statečnost" "poctivost". Ale já jsem dnes dopoledne přemýšlel tedy - v podobném tónu - o tom, že člověk tedy nemá být ani statečný (míněno česky). A že má statečně jednat, aniž je statečný, jaksi samo sebou, z povahy a že mu nenapadne jinak. Doprovází nás strach. Ať tedy doprovází.

Ale jaksi nedovedu, přes teoretický souhlas, souhlasit s dalším Tvým postojem - že se proti zlu nemá ani bojovat. Nemůžu to přijmout. Myslím si, že by člověk měl stačit obé: i bojovat s blátem, i tvořit. No ale já to nestačím, tedy asi nemám pravdu...

Opravdu nejsem dost dobrý na věc, o kterou mi jde. Řvu, když se rozčilím, jsem zlý na nejbližší lidi. Nenávidím kohosi, kohosi bez tváře, protože si za tím počínáním žádnou konkrétní lidskou tvář neumím ani představit. Konkrétní tvář například mého vyšetřovatele Cibulky ve mně vzbuzuje nikoli onu nenávist, ale pohrdání a lítost a trošku hnusu. Ptá se mě vždycky, jestli mi nevadí, když si zapálí. Říkám, vy jste tu doma. A mluvím s ním ve větách co nejholejších, abych se v tom vycvičil, abych si odvykl s nimi diskutovat, aby se mi nemohlo stát, co Otovi.

Ivan Klíma řekl: "Mně nevadí, že mluvil o tom, co oni stejně vědí, mně vadí, že do celé republiky říká, kdo ke mně chodí na návštěvu. To se nedělá. Já se na něho nezlobím, ale už ho prostě nepozvu."

A samozřejmě nevíme, co tam řekl a co se nevysílalo. Já se teď skoro s každým o Otu hádám.

Co se děje okolo Števčeka, o tom nic nevíme zas my. Mám se podívat do Pohľadů? Které číslo?

A náš Janek nastoupil v pondělí do zaměstnání, jako figurant u nějakých zeměměřičů. Ale moje poslední slovo to není.

Posledním Trefulkovým slovem o Dušovi zas nebyla jeho poslední kapitola, protože ji - na domluvu mou i Kunderovu - přepsal, takže Ti změněný text posílám.

Madla četla Tvůj dopis s pocitem triumfu v našem vleklém sporu, protože ona říká jinými slovy něco podobného. A já se s ní zuřivě hádávám, protože s tím souhlasím. Ale dělám, co dělám, a už ani nechci ztrácet moc sil ve zkoumání, proč. Byl jsem určitým směrem vystřelen, asi v dětství, a tím směrem letím. To jistě i Ota a jiní. (Nemůže někdo přijímat Otovo psaní a neodpouštět mu jeho jednání, protože obé pramení z téhož základu - citlivosti, emotivnosti, křehkosti, prostoduchosti, upřímnosti i slabosti. O to, co se mu stalo, může být lepší, jestliže mu to dovolíme.)

Zdravím Tebe i Tvou ženu a přátele. Ludvík

Praha 3.10.1973

 

Nazdar a buď zdráv!

Dostal som záver o Dušovi, ale celý rukopis nemám, len som ho prečítal a vrátil, takže by som to potreboval celé. A ešte, pokiaľ viem, som nečítal nového Grušu. Inak dúfam, že literatúra sa napriek všetkému píše a že sa aj číta; ak áno, je to dobre. Napíš mi o tom. Fakty, ktoré si mi napísal, sú otrasné, ale zároveň postoje dávajú nádej, presnejšie povedané silu. Istý kazateľ D. Bonhoffer napísal kedysi z fašist. koncentráku, že, približne, najprvšia vec je, aby bol človek silný, pretože slabosť je najväčší hriech a z nej pochádzajú všetky ostatné zlá: klamstvo, predajnosť, zbabelosť atď. Tzv. dobrý človek teda nemá význam, ak nie je silný, pretože je použiteľný na všetko. Za správcu Matice slov. vraj nastupuje V. Mináč po nejakom prof. dr. ing. Čelkovi, ktorý bol posadnutý amokom ateistickej zúrivosti a vravel, že ateizmus si spája (ako vyučený čašník) so sexom. Čo je zaujímavé, lebo mnohé historické osobnosti si spájali sex s náboženstvom. Ale urobil nejaký alkoholicko-politický prúser a odišiel. Mináč si predsavzal nerobiť vo funkcii nijaké svinstvá, vraj; iná vec je, či sa to dá, takže keď si to myslí, je idealista alebo cynik - napokon uvidíme, ako povedal ten slepý, či tá Spravodlivosť. Pokiaľ však viem, Mináč je silný muž, ba aj múdry. Takže by mohol vedieť, že z hovna bič neupletie. Ale ja už nič neviem, lebo najhoršie je, že aj to, čím mi v liste oponuješ, je pravda. Inak sa mi vidí, že slovo statočný znamená asi to isté, čo v češtine; poctivý je trochu iné, má to blízko, ale statočný je viac, silnejšie, je v tom aj odvaha a čin, poctivý je tuším čosi pasívnejšie; poctivý je len ten dobrý, o čom som vyššie písal, ale statočný je aj silný. Aspoň tak to dnes pociťujem, hoci na dedinách som to počul aj v pôvodnejšom význame: statočne si nalial, zastrelil statočného diviaka. Teda P. Števček možnože konal poctivo, resp. je poctivý človek, ale asi nekonal statočne (pozri SP č. 9), lebo je veľmi ponížený a nedôstojne prosí. Asi tak si predstavujem slovenského poddaného pred pánom veľkomožným: zhrbený, pred pohlavím drží klobúk a prstami ho "mädlí" (ten širák). Asi to nie je dôstojné človeka, ale ktosi nás k tomu priamo či nepriamo núti. Komu to prospieva, cui bono, aby sme všetci boli takí? Človek, to znie hrdo. Ktosi nás chce presvedčiť, že sme všetci permanentne a notoricky vinní a hriešni - to robila aj stredoveká teológia. Dedičný hriech. To bolo mystické a teda aj trochu pravdivé a reálne, ale toto nie je mystika, iba svinstvo. Dedičný hriech sa týka našich detí. Nepoznám Števčekovo pozadie, ale asi mu maturovala dcéra alebo čo, lebo on zamestnanie má vo vydavat. Obzor. Napísal zhruba, že temer všetko, čo doteraz urobil, bol omyl. Ale tým otvára dvere hroznému precedentnému riziku, že všetky jeho skutky, aj budúce, sa stanú omylmi a život sa zmení len a len na sériu omylov; je to potom ešte život? Čo je to s človekom, ak musí kvôli prirodzeným právam (štúdium, publikovanie) liezť po kolenách? Isteže, aj to treba - pred hodnotou si kľaknem, ale pred hodnotou a slobodne, nie nanútene a nevediac vlastne pred čím a pred kým. Niektoré z týchto otázok som položil v liste Predsedn. Zväzu slov. spis. - odpovedali, že obsah vzali na vedomie. Kamarát mi poslal druhý diel Lapáčka - je to výborné. Napísal som to aj jemu: a) lebo je to pravda, b) lebo som ho chcel potešiť. Urobil som si z toho poznámky a vynasnažím sa to nejako sformulovať. Teraz musím dokončiť jednu termínovanú robotu, potom chcem odísť na pár dní do prírody a napísať tam veci, ktoré dlhujem sebe aj iným. P. Hrúz nastúpil v septembri v B. Bystrici ako správca tenisových dvorcov, to znamená, že stráži objekt, zametá, lajnuje a naťahuje siete. Nuž tak. Sprevádza nás strach. Napokon, prečo sa báť strachu? Strach je cit kladný a prirodzený, lebo súvisí so životom ako varianta vôle žiť, strach sa od plného, intenzívneho bytia nedá odmyslieť. Lenže je asi strach prirodzený a je strach umelo niekým vyvolávaný pre niečí úžitok. Pánové z StB ma nevolali. Napíš, čo robíš. Pozdravujem Teba, Tvoju rodinu a všetkých statočných. Ivan

(P.S. Aby sa sila nestala svinstvom, potrebuje intelekt.) Musíme sa brániť, ale nesmieme prijať ich prostriedky a zbrane; tým by sme sa s nimi stotožnili.

22.10.1973

APRÍL 2016

 

Skoro každý list sa končí pozdravom aj pre rodinu a pre priateľov. Nebolo ich veľa, ale postupne pribúdali. Z potreby komunikovať prostredníctvom napísaného sa postupne rozrastala potreba (a príležitosť) komunikovať aj osobne. Náhodné a prekvapujúce vzťahy prerastali z literárnych väzieb do väzieb osobných, priateľských, spoločenských. Tváre. Tváre a oslovenia.

 

Nazdar, Ivane!

Já jsem ještě 2. díl Lapáčka nečetl, nemůžeš mi ho půjčit? Bojím se Otovi psát, aby z toho zas něco neměl. Posílám Ti tedy Trefulku, je změněný název, můžeš si ho už nechat, jenom vrať příležitostně tu kapitolu (či dvě), co jsem Ti minule poslal, patří zřejmě jinému majiteli původního rukopisu.

A mám pro Tebe návrh, aby sis někde vypůjčil, je-li to tam u vás možné, jednu knížku od Mojmíra Klánského, která vyšla někdy v roce 1962-63 a jmenuje se nějak jako Sedm dní nebo Sedmý den, či šest dní je to? Já jsem to měl, ale ztratila se mi. Klánský je nenápadný autor, který pak od té doby napsal jen nějaké nepublikované povídky a několik větších rukopisů, jež se mu nějak nezdařily, až teď jsem od něho četl zas novou věc, která se mi líbí, a budeš ji asi také mít možnost číst. Ovšem pro posouzení bylo by třeba znát předchozí... On pak pracoval výlučně jako zemědělský novinář, po r. 1968 dokonce jen jako zemědělský skoro nádeník někde v pohraničí... Tak tedy zapátrej po oné knížce, ano?

Jinak tady nic nové, akorát že mi nabídli vystěhování, když prý se mi tu nelíbí. Ale nepsal jsem Ti o tom už? Je to spíš na osobní povídání, ve které doufám, zdravě Tě a Tvou rodinu srdečně. Ludvík

Praha 30.10.1973

 

Vzácny priateľu,

podarilo sa mi konečne čosi napísať o 2. Lapáčkovi, tož Ti posielam kópiu, aby si si to prečítal, keď si ešte nečítal 2. diel. Autor (recenziu mu posielam) mi písal, že rukopis mu budem musieť asi vrátiť, ja som mu napísal, či by mi ho nemohol nechať, lebo je tak krásne doškrtaný všelijakými farebnými tužkami; aj sa obávam, aby sa rkp. cestou nestratil, bola by to škoda. Dlho som nedal o sebe vedieť, lebo som čakal, až napíšem recenziu, ba bol som aj pár dní pri svojom jazere a snažil som sa trochu písať, no veľmi mi to nejde. Veľmi pomaly si dávam dohromady menšiu knižku, ktorá by sa mala menovať Tváre a oslovenia: 1. časť by mali byť profily niektorých osobností (Janko Kráľ a pod.), 2. časť výklad či úvaha nad niektorými lit. postavami (Kafkov Josef K., Gorkého Čelkaš, Dürrenmattov Bärlach atď.), ale to bude trvať dlho, napokon, čo sa týka jej publikovania, mám asi času až príliš. Klánskeho sa pokúsim zohnať, Trefulku vraciam. Napíš, čo je u Vás nového. Dúfam, že si sa ešte nevysťahoval, takú radosť im vari neurobíš. Inak nič nového nemám, sedím doma na riti a snažím sa písať, ide to pomaly, pomaly, oveľa pomalšie ako čas. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan

A ako stojí či postupuje Tvoj román?

19.11.1973

 

Nazdar, Ivane!

Zdravím Tě i Tvou rodinu a přátele dle Tvého výběru a píšu, protože jsem dostal Tvůj dopis nikoli, nýbrž proto, abych Ti dal na vědomí, že máš přijet na neděli, příští, t. j. 2.12. t. r. Tvoje účast je súrna (naléhavá), cestu Ti zaplatím, protože Tě zvu, nebo jeď načerno, a co vyděláš tímto, z toho polovičku mi dáš, ano?

Opakuju: přijeď, protože: a) už mě to takto štve, nemluvit spolu, b) cestu budeš mít zaplacenu, i když nebudeš chtít, c) kdybys nepřijel, utrpěl bys ztrátu (stratu). S noclehem to nějak bude. Je to tento rok už naposledy, proto se neomluv!

Tvůj dopis jsem dostal, i časovou úvahu o přečtené knize, kterou mám od Tebe dostat, dle přání autora, proto ji přines, taky ano?

To je pro dnešek všecko. (Těch "Sedm dní" jsem pro Tebe vypůjčil, odvezeš si je.)

Ahoj a nazdar s pozdravem Ludvík

P. S. Můžeš vzít s sebou část toho, cos napsal (jak o tom píšeš, že to máš rozepsané). Možná by se to hodilo. A co je se zázrakem? Jsme zvědaví na Tvůj úsudek. To nemáš se/psuté/psané? Upozorňuju, že většině se to nelíbí, proto bude jen dobré, když Ty budeš nezávislý i v případě, že Tobě se to líbilo, ba tím líp, z principu.

Praha 27.11.1973

 

Děkujem za přání a buďte hodní o vánocích, abyste se měli dobře v novém roce. Vaculík

Adresa: Pan Ivan Kadlečík s chotí a dětičkami, Osloboditeľov 75, O3601 Martin

29.12.73

 

Vzácny priateľ,

čo je s Tebou v tomto novom roku? Mne sa v ňom horko-ťažko podarilo čosi napísať o Čivrnom. Nebude sa Ti páčiť, že zasa to prijímam pozitívne; ale čo sa dá robiť, keď je to tak? Na stole mám Trefulku - a tým už nie som taký nadšený. Ďalšie veci nemáš? Dúfam, že do jara alebo leta dám dokopy zasa nejaký zošitok. V únore sa chystá do Prahy Pavel H., ak mu to vyjde, iste sa Ti ohlási, tak mi potom niečo pošli. A čo kritické sympózium, ktoré sa minule v kaviarni spomenulo? Neviem, či budem môcť prísť, ale rád by som prispel kratším a čiastkovým príspevkom o hrdinovi próz edice Petlice, mohlo by to byť zaujímavé a na nejaký širší či syntetický článok nemám, to by chcelo poznanie širšieho kontextu a na to sú povolaní iní u Vás. Všetky príspevky sympózia by potom mali vyjsť v Zborníku, aj také, ktoré by sa tam prípadne nečítali, ak by toho bolo viac a dlhé príspevky - myslím, že by mali byť aj také, zásadné a obsiahle, lebo vecí (dráma, próza, poézia a pod.) je veľa. Čiže na jedno čtení by sa to asi nezmestilo, a potom bolo by to možno dosť nudné a suché vzhľadom na dnešnú situáciu, keď sa mi zdá, že čtení je spoločenskou udalosťou alebo skoro. Takže sympózium by sa vlastne ani nemuselo konať. Ale rozhodne treba od teoretikov a kritikov objednať príspevky a sústrediť ich do knižky, lebo to nestačí počúvať, to treba študovať. A už sme sa zhodli na tom, že literatúra bez kritiky nemôže byť a to, čo robím ja, nestačí: treba viac hlasov, viac pohľadov, recenzie, ale aj širšie syntézy a porovnania; už je čas takto to zachytiť, lebo sú to už nejaké roky, kvalita i kvantita. Tak do toho, priatelia. Malo by to vyjsť k záveru sezóny a nikto to nenapíše len tak zo dňa na deň. A to nie je dosť, keď sa raz za mesiac prečíta nejaká vtipná vec a o literatúre sa nemyslí aj teoreticky, odborne a tak. Srdečne zdravím Teba, Tvoju rodinu, Ivana K., ai. Ivan

Martin 22.1.1974

 

Nazdar, Ivane!

Dávno o Tobě nic nevím a udělal jsem omylem háček i nad prvním l ve slově osloboditeľov, nevadí to? Já to račí škrtnu. Bylo by dobře, kdybych mohl vrátit tu knížku o tom ghettu, zase jsem napsal dvě t, kruci! - Ale šel jsem se podívat do Pravidel, ono je to správně, se dvěma tt! Tušil jsem to, ale jsem zmatený. Včera jsme teprve sklidili vánoční stromek, totiž. Míváme ho vždycky moc dlouho. Náš Jan má dnes volno a bubunue vedle, což mě rozčiluje. Zase jsem vynechal j ve slově bubnuje. A dodatečně ještě vidím, že jsem napsal bubunue, tedy s jedním u navíc. Sakra, mě to psaní nejde. - Správně má být mně! Dělám chybu za chybou, proto musím skončit, nebo bych to vzteky rozškubal a psací stroj vyhodil z okna!

S pozdravem Ludvík

Praha 28.1.1974

 

Nazdar!

Už je to v pořádku a to, cos napsal, se mi velice líbí. Ať se p. přihlásí bez telefonování, ano?

Je u vás sníh? Tady není. L.

29.1.1974

 

 

Poznámky 3/16 a 4/16

 

Ku komentárom, ktoré vysvetľujú niektoré reálie a ktoré rozčleňujú celý korešpondenčný materiál na niekoľko častí s pokusom o istú subjektívnu charakteristiku jednotlivých období, uvádzam ešte niekoľko faktických poznámok.

Pri príprave textu tejto knižky som použila všetky listy oboch protagonistov, ktoré sa zachovali.

Uvádazam ich v plnom znení, bez akéhokoľvek dodatočného zásahu. Zachovávam aj gramatické či iné nepresnosti, pretože boli použité s plným vedomím, a nedajú sa charakterizovať ako porušenie normy, ale ako autorský zámer. Zachovávam aj pôvodné členenie na odstavce, dodatky, poznámky a pod., ako aj skratky, opravy a iné špeciálne znaky osobitého osobného vyjadrovania sa v listoch. Krátke texty boli písané na pohľadniciach. V niektorých prípadoch uvádzam pre zaujímavosť aj text adresy.

Kvôli dokresleniu dobovej atmosféry uverejňujeme aj zopár dokumentov, citácií z dobovej tlače, úryvky z listov niekoľkých príbuzných duší a pod. Korešpondencia Vaculík – Kadlečík síce dostatočne jasne dokumentuje nielen vzájomný vzťah oboch autrorov, ale aj ďalšie spoločné väzby, no niekde sa žiadalo čosi predsa len dodať. Najmä tam, kde v korešpondencii vznikla väčšia pauza (napríklad preto, že autori komunikovali osobne).

Datovanie a lokalizácia sa uvádza podľa originálov, len umiestnenie je zjednotené v záujme prehľadnejšej grafickej úpravy. (Iva Kadlečíková, Poco rubato, 1994, s. 172, Edičná poznámka)

 

Keby sa nebolo stalo, nebolo by sa rozprávalo. Život nie je jeden príbeh. Skladá sa z množstva paralelných sujetov a každý z nich je zároveň otázkou. Jeden z nich sa osudovo začal na jar 1969, keď som sa v Bratislave stretol s Ludvíkom Vaculíkom. Ludvík ma už začiatkom sedemdesiatych rokov vtiahol do písania samizdatových textov. Najprv to bolo poštové kolovanie kratších fejtónov, potom sťaby knižky edície Petlice, neskôr aj mesačník Obsah, v Bratislave Fragment. Tak som sa oslobodil od cenzúry a ponižovania sa pred oficiálnou literatúrou a mohol som sa konfrontovať s poprednými československými spisovateľmi a mysliteľmi, pričom texty z Prahy sa dostávali aj ďalej do Európy. Znamenalo to vykúpenie zo samoty a izolácie, intelektuálny rast, psychologický terapeutický účinok a posilnenie režimom ponižovanej ľudskej dôstojnosti. Bol tu prítomný aj akcent etický. Aj riziko a úskalia úzkosti. Vďaka za to.

 

Vaculík je mistrem fejetonu na aktuální téma; tento žánr s úspěchem pěstuje od šedesátých let (soubory: Jaro je tady, Srpnový rok, Stará dáma se baví). Zájem o Slovensko a jeho literaturu je u něho dán už rodištěm, Brumovem na moravskoslovenském pomezí. Originální literární podoby nabyl tento vztah ve vzájemné korespondenci, kterou vedl v letech 1969 – 1989 Ludvík Vaculík se svým slovenským přítelem, literárním kritikem a esejistou Ivanem Kadlečíkem. Knižně byla vydána pod názvem Poco rubato (v hudební terminologii poněkud neklidně) roku 1994. Tyto přátelské dopisy osvětlují český i slovenský literární disent z ryze osobní, soukromé stránky; jejich novost spočívá v tom, že dokreslují dobu, ovzduší, lidi i události ze zákulisí. (Česká beseda ?)

 

Vaculíkov vzťah k Slovensku bol susedským vzťahom cez kopec. Od návštevy v Martine v apríli 1969 a od reportáže, ktorú o tom napísal, mal rád Ivana Kadlečíka. Vtiahol ho do svojho osudu a vzišli z toho fejtonistické listy, ktoré pod názvom Poco rubato usporiadala a v roku 1994 vydala Ivanova manželka Iva. Kadlečíkove fejtóny sú súčasťou aj Vaculíkovho sveta; takto to chodí vo svete žičlivej priazne a Vaculíkovi bolo len smutno, keď Ivan odišiel. (Peter Zajac, Láska nie je to, čo je na začiatku, ale to, čo je na konci, Denník N, 12. júna 2015)

MÁJ 2016

4

Zmlčanievanie. Slovo, ktoré vymyslel a zdôvodnil básnik-baník Ján Juračka ako názov svojej knihy básní, ktorú poslal na uverejnenie do vydavateľstva Osveta. Skoro by bola aj vyšla. Už som ju mala zredigovanú a pripravenú do tlače; už som sa stačila o názov poruvať so všetkými slovenskými puristami a zástancami "martinského úzu" a dogmatikmi a byrokratmi, ktorí nie a nie pustiť toto slovo do sveta, pretože sa nezmestilo do priehradiek a chlievikov, ktoré sa pokladali za oficiálne a jedine platné (na večné veky a nikdy inak); už sme sa oslovili so zaujímavým autorom z Handlovej a pozerali sme si do tvárí a našli spoločnú reč.

Pre zmlčanievanie spoločenských pomerov však Juračkovo Zmlčanievanie nevyšlo. (Vyšlo roku 1975 ako 45. zväzok edície Petlice s doslovom Ivana Kadlečíka. Neskoršie - roku 1978 - predsa vyšlo v Osvete pod názvom Hľadanie znamení, scenzurované, zautocenzurované, "vylepšené" na obraz doby, osem rokov pred autorovou smrťou na následky mnohých úrazov v bani.) Ale jeho slovo v nás rezonovalo vo chvíľach, keď sme museli zmlčanievať, keď aj korešpondencia, ktorá začala mať aj "tajných" čitateľov, sa začala písať v trochu inom tóne.

Zmlčanievanie. Čas, keď sa ešte celkom nemlčí, ale začína sa postupne mlčať. Keď zostrelený vták letí, ale už nedýcha (Juračka). Čas, keď sme sa, oslavujúc Ivanove 46. narodeniny v našom azyle na chate na Kolpachoch (ktorú sme si kúpili ako spoločný dar k narodeniu tretieho syna Juraja roku 1971 a kde sme trávievali spoločné chvíle s mnohými priateľmi) tentoraz spolu s Otom Filipom a jeho ženou Marií (ktorí sa rozhodli emigrovať do západného Nemecka) rozhodli emigrovať do Pukanca. Pri dome, ktorý sme si zaumienili postaviť, sme si naplánovali záhradku a hospodárstvo a hneď sme všetkých priateľov pozvali na budúcu prvú domácu zabíjačku.

Milý kamaráde!

Vždycky, když můžu použít takovýto vadný list papíru, mám pocit, že jsem sa k němu (vada!) zachoval ušlechtile, protože jinak by nebyl na nic. Zachránil jsem jej. Stejný pocit ovšem mívám, když nějaký papír, už popsaný, můžu použít na záchodě. Někdy jsou to, kamaráde, dokonce i dopisy. Ale Tvoje si schovávám, a ještě od některých jiných lidí. Myslím si, že každý dopis na schování není, a má se zahodit do koše a pak do popelnice? Poslat do zběru? Myslím, že listovní tajemství je zachováno a určitá přátelská delikátnost dodržena, když takový dopis použijeme na záchodě. Rozhodně je to aspoň poslední moment, kdy se nad textem dopisu zamýšlíme a na pisatele myslíme: co asi teď dělá, co dělá speciálně s našimi dopisy, co by teď asi řekl, kdyby věděl...

Můžeš s mými dopisy dělat cokoliv, ale rád bych, abys věděl, že opravdu považuji užití na záchodě (k vytření řiti) ještě za dobré a vkusné.

Rovněž jsem si založil poněkud zmatený milý dopis našeho přítele Oty, v němž mluví o zabíjačce trochu jinak, než jsi mluvil Ty, nebo jako kdyby mluvil o zabíjačce nějaké jiné, jako by dřívější, která má předcházet tu, o níž jsme mluvili spolu. Tak to, prosím, vyjasni, ano? Rovněž, a to je jeden z důvodů, proč jsem si Otův dopis schoval, mluví a dotvrzuje, že tu Tvou pilu jsem nabrousil vlastně dobře. Vyslovuje teorii o příčině těch prazvláštních vrubů na řezu: ale to se mi nezdá pravděpodobné. Spíš si myslím, že jsem možná trochu moc rozehnul ty zuby (dal jim moc veliký šrenk). Ota se domnívá, že při řezu došlo k pravicové úchylce, blbec! Udělej, a to Tě prosím naléhavě, při nejbližší příležitosti jeden pokus: rozřízni tou pilou nějaké měkké dřevo; mám pocit, že to dělá jen ve tvrdém dřevě, habrovém speciálně.

Při této příležitosti Ti posílám brožurku s příspěvky sepsanými na počest Hrabalových narozenin. Zdarma. Nikomu (krom naprosto důvěryhodných osob) ji nepůjčuj, ano? Další příloha - obrázková, 4 ks - ať slouží, jak umíš. Vysvětlení Ti podám dodatečně osobně. Vyřizuji tím jen, oč jsem byl požádán. Ještě mi napadá, jestli to ta pila dělá, i když s ní řeže jen jedna ruka. Jestliže jev po určité době zmizí, je to opravdu nadměrným šrenkem; zuby se řezáním za čas zase smáčknou.

Opatři si řádný pilník, ano?

Dále: Ta četba by se konala v červnu, Tvé téma je ohlášeno, tak na tom začni dělat. Další témata: položení literatury v době, současné divadlo, jazyk, poezie, próza vydávaná... a snad ještě něco dalšího, a něco dalšího, a něco z uvedeného snad nebude. Ten červen já sám beru s velikou nedůvěrou, ale je třeba být připravený na to, že se to opravdu podaří. Všecky další informace bych Ti dal zase touto cestou. Ty mi teď jenom pošli pohlednici na znamení, žes toto dostal - to je hloupost: Na znamení, žes toto dostal, mi napiš normální dopis, jenže v něm mluv o zabíjačce, a o žádné literatuře, ano? To je také nesmysl: proč by sme si nemohli psát o literatuře? Piš tedy o zabíjačce a literatuře, ale nepiš nic o kritickém čtení, hotovo. A dej si udělat, sakra, zuby. Budeš mít větší autoritu. Chtěl jsem Ti to povědět, ale zabudol som. Z manželské poradny jsou známy případy, kdy chlap zbuduje dům a všecko, a pak to musí nechat ženě, která si našla někoho s lepšími zuby. Nesnesu nepovědět Ti to! Několikrát od té doby dostal jsem hrozitánskou chuť na Tvoje víno a velice se mi zdálo, že jsem nevyužil příležitost napít se ho víc. A opravdu jsem ji nevyužil, protože mi nebylo zrovna toho dne akorát a nechtěl jsem to uznat. Později jsem na to přišel.

Zatím se měj a mějte dobře. Ten jalovec (Juniperus) jsme zasadili, ohradili drátěným pletivem proti třem kočkám a jmenuje se Juniperus kolpachiensis, L. Tvůj Ludvík

Praha 10. 4. 1974

 

Milý kamaráde!

Píšem Ti na hrubšom papieri, aby som Ti skomplikoval veci súvisiace s látkovou výmenou čili vyměšováním. Všetko, čo bolo treba, som dostal bez vady, hyba sa nestala, pán farár. Ďakujem. Potešilo ma, že Hrabal je z nášho astrologického rodu Barana, a potešili ma tam aj iné veci. Zuby si asi dám urobiť, aj keď ma manželka t. č. miluje - možno ma potom bude viac ešte. Inak je to ťažko, keď nemám brata, ktorý zomrel dvojročný, takže sa nestal zubárom ani automechanikom: oboje by som dnes veľmi potreboval. Ešte mi vadí aj to, že sa nestal murárom: toto by mi zasa uľahčilo stavbu a spolu s tým aj zabíjačku. Takto som na svete sám a sirota, ešte k tomu vylúčený zo všetkých jestvujúcich spolkov, čertových volkov (ale to by mal byť prvý pád). Plány na dom mám všetky presne narysované, to najmä preto, aby som presne vedel, čo nemám a možno nebudem mať; takto človek presne a do detailov jednotlivých šraubov vie, na čom je. Neviem, ako to Oto doplietol s tou zabíjačkou, teda to neviem napraviť; je možné, že sme vtedy vypili viac vína, než si žiada príprava takej zabíjačky. Ale to sa časom napraví, nuž sa netráp, dobre? Keby som hľadal meno pre tú borievku či jalovec, viem, že by som našiel to isté, teraz mu prajem len veľa zdaru, rastu a jasných perspektív. Ak teraz odpovedám trochu neskoršie, než si si možno predstavoval, stalo sa to tým, že nám boli umožnené sviatky a ja som bol na Kolpachoch (možno to bol aj Goldbach), kde som nevyskúšal pílu, lebo tam vstal p. Kristus z mŕtvych a nechcel som do sviatku zasahovať kakofonicky. Ale opticky som dospel k domnienke, že má veľký šrenk - aj to sa asi časom napraví, a ak tu niekto vraví o úchylke, potom je to úchylka na šecky boky. Neviem však, či to vysvetľuje tie zaujímavé ornamenty na hrabovom dreve, tie ornamenty, to tajomstvo kolpašské, ktoré by som nechcel pokaziť logikou a rozumkárstvom. Zdá sa, že mäkké, menej charakterné drevo tie vlnovky nefixuje, iba sa akosi trhá a driape. Ak mi dá pánboh zdravia a chuti, začnem pracovať na literárnej téme, teraz Vás všetkých len srdečne zdravím. Ivan

16. 4. 1974

 

Nazdar, Ivane!

Konečně jsou svátky pryč a zavládne zas pracovní élan. Já bych ho velice potřeboval, protože jsem se s prací zarazil a nehýbám se z místa. Byl bych Ti velice vděčný, kdybys mi, v případě, že si na to troufáš, poslal nějaký povzbudivý dopis. Ale aby to nebyly výtky, těch mívám dost. Musíš to se mnou umět. Moc bych to potřeboval.

Posílám Ti opět knížku, a to Sidonovo Evandělium, které jsem ještě nečetl, jen jsem začal, a zdá se mi to pěkně psané. Četlo se to loni, já jsem tam tenkrát nebyl. Není to literatura Tvého profesionálního zájmu, ale soukromě, nepracovně může Tě zaujmout, ba právě Tebe. Ovšem stojí ta knížka osmdesát korun, nedá se nic dělat. Ale měl bys tedy mít tu řadu úplnou. Aspoň mi budeš muset napsat dopisek, třeba malý (s nějakým povzbuzením, eventuelně).

Dostal jsem špatnou zprávu z Ostravy, jsem tím znechucen tak, že jsem musel sáhnout do zásob své zdrženlivosti, abych to našemu příteli nedal plně najevo. Nenapsal jsem mu vlastně nic, a nebudu mu psát, počkám, jestli přijede, a nebudu mu nic vytýkat, ale jsem truchlivý. Ta zabíjačka bude oslabena. Doufám ale, že se konat přesto bude, to mně také může trochu povzbudit. Dávnos nic neposlal napsaného. Máš něco nového? Právě mi napadá, že bys tou pilou odřezané polénko měl jedno uschovat, odložit, aby se později mohlo porovnat, jak se pila vyvíjí, a vždycky jedno polénko odložit a napsat naň dátum (datum). Mně mezitím květopas ožral většinu květů na jabloních a mery sají na listech, jsou tlusté jak svině. Na angreštu jsem objevil černé kuličkové mšice. Četl jsem v odborné literatuře, že přesazování jalovce je riskantní, protože asi jeden z deseti se ujme. Juniperus roste, ujal se, přibývá na váze, je tedy, zdá se, jeden z deseti, ba z více, protože jich tam na tom kopci bylo několik stovek, tedy naše riziko bylo ještě větší. Přece mám v něčem šťastnou ruku! Dneska jsme okopávali zemáky a (sadili) seli fazoli, pro srovnání sel jsem také fazoli koupenou na trhu v B. B. od babky. Podám později zprávu, jak roste, také. Třešně nebudou, ani meruňky. Zato je dost špenátu. Ale ten nemá nikdo tolik rád.

Zatím se s Tebou loučím a zdravím vás všecky a čekám na odpověď. Ludvík

Praha 12. 5. 1974

 

Nazdar, příteli!

Ako by som Ťa mal povzbudiť? List si písal pred vyše týždňom a odvtedy Ťa už možno niekto alebo niečo povzbudilo. A to, že písanie mi vôbec nejde, ani mne, Ťa asi nepoteší, lebo mňa to neteší. Ako je s Tvojím románom? To by ma potešilo, keby som už niečo čítal. A tak jediné, čo mi robí dobre, je fazuľa, ktorú sme taky počas sviatkov zasadili a teraz si ju môžeme vzájomne porovnávať. A ešte sme zasadili kukuricu; neviem síce načo, ale podarilo sa nám zohnať za hrsť čiernej kukurice a to sa mi vzhľadom na našu situáciu veľmi zapáčilo. Pár zŕn mi zostalo, nuž prikladám, zasaď si ju, ale tak, aby nebola blízko normálnej, lebo by ju to mohlo zle ovplyvniť, keby sa stýkala sexuálne či duchovne s inou; mohlo by jej to kádrovo poškodiť. Vlani sme v Štiavnici kúpili na trhu fazuľu, ktorej hovorím rodinná, lebo jedno zrnko môže nasýtiť menšiu a skromnejšiu rodinu, taká je veľká; alebo sa môže volať komínová: nie je síce čierna, ale vydriape sa až na komín; vlani mi ju zbil ľadovec, tak po komín nedorástla, no pár strukov bolo a tie sme zasadili. Ak nám ju nenačne strukokaz fazuľový, na jeseň Ti z nej pošlem. A ešte k situácii: pestujeme aj čierny koreň čili hadí mor španielsky. Pritom myslím aj na literatúru a pokúsim sa niečo napísať a pošlem. Kiežby sa mi už niečo podarilo! Za knižku ďakujem, lebo približuje Krista ako človeka, veľmi ľudského a úbohého, a to je asi to pravé a správne, lebo hrdinov a bohov a bôžikov máme všetci plné zuby a to napokon ani nemôže byť človekovým ideálom či vzorom; tým môže byť len takýto človek Kristus: slabý, múdry a čistý a pravdivý. Autor Evandelia nie je pri takomto pohľade vždy pôvodný: v tom zmysle, že takéhoto Krista vykladajú aj niektorí moderní teológovia (napr. Bonhoffer, ktorý zomrel vo fašist. koncentráku), ale je mi veľmi sympatické už len to, že sa na vec seriózne pozrel; je to aj dôkaz neslabnúcej sugestívnosti tohto Krista; a v tomto prípade ma ani netrápi otázka, či ten utrápený a zlostný Galilejčan naozaj a tak žil: ak ho vymysleli generácie, vložili do tejto idey a koncepcie života človeka maximum, vrchol, je to hrot večného a vysokého plameňa. Ale poďme na zem. Tie vošky a podobnú háveď by si mal striekať, lebo všetko požerie. Lenže chemické prípravky ja nemám veľmi rád. Verím - ako fajčiar - univerzálnemu postreku, ktorý som ešte neskúsil, ale skúsim, keď sa budem viac venovať stromom a záhrade, boh dá svojej a večnej. Nikotín škodí iba zlým škodcom; človeku, stromom, zelenine nie - a najviac sa mi páči, že takto striekali už v polovici 18. stor., čo bolo - podľa Pavla H. - najkrajšie storočie: to neviem, ale verím, že ľudia neboli takí sprostí ako dnes. Recept: pol kg fajkového tabaku zalejeme 5 l mäkkej vody (15-20o C), v ktorej sme predtým rozpustili 50 gramov mazľavého mydla. 24 hodín sa to nechá vylúhovať. Tekutinu zlejeme a opäť pridáme 5 l vody s rozpusteným mydlom (50 gr), po 24 hod. zasa zlejeme - to všetko urobíme 5x, čiže máme 25 l postrekovej tekutiny, ktorú treba minúť a neskladovať. Ak to poznáš, písal som zbytočne. No kukuricu si zasaď, teraz je ešte agrotechn. termín a potom mi podávaj informácie o jej rozvoji a ďalších perspektívach rastu. Ja dávam kukuricu (za hrsť) aj do suda, keď nakladám kyslú kapustu, či kapustu na kvasenie - a hroznové listy a trochu hrozna, ale o tom potom, ak bude jeseň aj tohto roku. (Neviem, či o tom píšu noviny.) Kamarátovi z Ostravy som napísal veľmi mierne, čo si o tom myslím, ale čo sa dá robiť? Len to, že sa z toho neteším, jsem truchlivý. Krásne sa mi s ním spolupracovalo - ak to môžem tak nazvať - na jeho poslednom rukopise o Jamesovi, ktorý som čítal ešte v koncepte. Nechcem sa chváliť, ale názov, meno tohto človiečika Džejmsa som vymyslel ja. A tak. Škoda. Neostáva iné, len dúfať, že tie prasacie hody uskutočníme, pracujem na tom a mám to stále na pamäti, lebo do tejto idey si premietam a koncentrujem riešenie svojho života, budúcich rokov, lebo inak by som to neveľmi vydržal pri zdraví. Bez podstatnejšieho dotyku s hmotou, zemou a rastlinami človek blbne a morálne degeneruje. Teraz sa blížia prázdniny, tak aspoň na nejaký čas odídem do letného sídla. A keď budete na dovolenke v rodnom kraji, zabehnite na Goldbach; ak by sa Vám veľmi nechcelo, musel by som zabehnúť do B. ja, ale ja mám pomerne dosť detí. Radi by sme Vás zasa videli, to by nás potešilo. A Teba možno, příteli, poteší táto kukurica, ak ju šťastne dostaneš. Srdečne Vás všetkých zdravíme. Ivan

P. S. Jo, a dlžobu Ti pošlem, akonáhle dostanem nejaký honorár, ba ak aj nedostanem, len trochu počkaj.

Martin 20. 5. 74

 

Nazdar, kamaráde!

Tvůj dopis mě opravdu povzbudil, ale zas jen k zemědělství, a ne k literatuře. Tu fazoli, rodinnou, jak o ní píšeš, máme asi také: je buďto bílá, nebo pěkně hnědě skvrnitá a po uvaření každé její zrno je veliké skoro přes celou lžičku, že? Ostatně, jakou jsme to jedli v Kolpachách? Bolí mě palec, nemůžu jím klepat mezerník, používám k tomu tedy ukazováku, ten však je cvičen k jiné funkci, v mém mozku dochází ke zmatku, prstoklad se mi posunuje na pravé ruce o jedno místo doleda, chci říct doleva, proto se mi špatně píše.

Kukuřici si rád zaseju, ale k čemu se pak hodí? K jídlu v mléčné zralosti? Nebezpečí mezaliance jí nehrozí, v okolí žádná neroste. Nebo je lepší vařit jí ve voskové zralosti? Četl jsem právě pěknou knížku, a to "O farmě" od Updika, to si vypůjč, a když neseženeš, půjčím Ti to potom já. A ještě jednu knihu bys měl, skoro pracovně, číst: Páral - "Mladý muž a bílá velryba". A měl bys o tom napsat. Vyšlo to loni a zdá se mi, že je to cosi nového na Páralovi. Ale četls jeho předchozí romány? Bohužel to Ti půjčit nebudu moct, není to moje, měl jsem to vypůjčeno. Bolí mě ten palec pořád, promiň. A kde míváte klíč, když nejste ve svém letním sídle doma? Může se stát, že bysme přijeli, náhle, protože nač dlouho dopisovat, a vy byste tam zrovna nebyli. Na to je ještě čas, ale přemýšlej o tom. Máme také dost trávy, musí se kosit, ale nemůže se ještě sušit, tak ji dáváme na kompost a je to škoda. Ten tabákový postřik jsem nikde nečetl, opíšu si to do své příručky, ale nevím, jestli bych měl tu trpělivost pětkrát se s tím babrat. Dnes, ačkoli je čtvrtek, předčítá Pavel K. ze svého "Slunovratu". A brzo dostaneš sborník jeho tří aktovek. Nechcu Tě honit, ale slíbils cosi napsat, už dřív. Máš dva Hrabaly - Postřižiny a Městečko. Ty diapozitivy na Veliké lúce jsou podexponované, tudíž sníh je modrý a Ty tam skoro nejsi, ani já vlastně. Nejlepší je Žilina, světelně. Tady nebudou ani třešně, ořechy ovšem vůbec, ani meruňky, a kdoví jestli nějaká švestka. Višně jsou, ale máme jen jeden stromek, tudíž málo. Čeho jsme užili, špenátu! To jsem Ti psal? Čím víc se trhal, tím víc rostl, sakra, až teď mu uděláme konec, musíme ho násilím vystrčit ze záhonu. Madla říkala, že je to jako pohádka Hrnečku, vař!, jestli ji znáš. Juniperus kolpachiensis, L. roste, už má viditelně novou srst, vypadá to sice divně, držet ho v drátěné kleci, ale sám bys uznal, že je to nutné. Je to ještě takový drobeček, každá kopretina by ho teď zašlápla. Já když kosím, vynechávám totiž kopretiny, abys věděl. Protože chci mít z té louky nějaký estetický užitek. Kosba se mi tím sice protáhne a kdo by mě pozoroval zdáli, řekl by si, co se ten chlap tam tak blbě motá, ale uznal bys, že je to dobré. Už se těším, že Tě (vás) tam pozveme a podáme zahradní čaj na bílém stolku. Vypěstovali jsme si za okny několik sazenic dyně neboli tekvice do takové velikosti, že se k jejich květům slétali čmeláci, naráželi hlavami do skla a omráčeni padali z pětipatrové výšky do dvora, tak jsme je převezli do zahrady a tam zasadili. No, dyni-tekvicu nemá u nás nikdo rád, také, ale když se daří samé věci, které nemáme tak moc rádi. Budeme ji mít, doufám hodně. Víš co? Já zkrátka zabalím ty dvě knížky a pošlu Ti je, toho Updika a Párala, na Párala pozor zvlášť, není můj, a hned vrať, ano? A kdyby Ti u toho něco napadlo, piš! Škoda ovšem, jestli nečetls ty předchozí věci. To bys vlastně nepoznal, čím je to jiné, o Páralovi se nedá psát diskontinuálně, smysl této poslední knížky je právě v tom, kam se posunuje - posunuje-li se - jeho životní filosofie. (Mně se tu zdá jevit počátek jakési příznivé chemické syntézy oproti dosavadní pořád leptavé analýze.)

Praha 24. 5. 1974

Agrotechnická lehota kukuřice běží, a já ji pořád nemám v zemi, protože v sobotu a neděli jsme pracovali na zasekávání elektrické instalace v domě. A pořád mě bolí ten palec. Ale zasadím ji stejně, ať dělá, co umí. Napadlo mi: těch zrnek je třináct, pamatuj si to; napíšu Ti kolik jich vzešlo, a do té míry se nám podaří splnit i naše jiné pracovní plány. Měls, brachu, vybrat opravdu dobrá, klíčivá a zdatná a odvážná zrna kukuřice!

Myslel jsem, že se ještě v červnu uvidíme, ale není to pravda, uvidíme se až o dovolené a potom asi koncem září.

Mám Ti tedy poslat toho Párala? Nebo si můžeš někde něco vypůjčit? Pošlu Ti eventuálně posl. Párala, až mi napíšeš, žes četl nebo si půjčuješ jeho předchozí knížky. Napiš brzo.

Zdravím. Ludvík

(Čtu malého Filípka a sakra, nelíbí se mi!)

28. 5. 1974

 

Nazdar, kamaráde!

Fazula, ktorú sme jedli na Kolpachoch, bola obyčajná štátna normalizovaná, teda nie familiárna - to aby si vedel, čo sme jedli. Moja kukurica už pekne rastie a tiež neviem, čo s ňou budeme robiť, ale asi ju pojeme - ako by som to najpresnejšie vyjadril - v štádiu medzi mliečnou a voskovou zrelosťou, a časť necháme na semeno, na čas, keď budeme trochu viac hospodáriť, teda aj sliepky, husi a tak. Vyliezol som na najvyššiu policu svojej knižnice a našiel som tam Veletrh splněných přání a Profesionálnu ženu, takže na základe toho by si mi mohol tuším poslať novú Páralovu knihu. Inak Tvoj postreh je rovnako obdivuhodný ako spoľahlivosť (či nedbalosť) našej pošty: kukuričných zŕn bolo naozaj 13, odpočítala ich moja žena. 22. 5. mi písal Jamesov čili Džejmsov tatínek trochu zmätený list, ktorému presne nerozumiem, ale pokúsim sa reprodukovať z neho dôležité, lebo vraví, že ak uznám za vhodné, aby som Ti zdelil dôvody jeho odmlčania. Zamedzil styk s priateľmi, lebo má dojem, že tým by sa teraz mohlo mnohé pokaziť. Ani im nepíše, keď pôjde do Prahy (na veľvyslanectvo, asi), tak tam nikoho nenavštívi. Nechce proste burcovať pochybenú fantáziu. Až tesne pred odchodom by sa však so všetkými verejne (podčiarkol on) rád rozlúčil... Aj u nás zamrzli orechy, a dosť je chytená aj réva vínna, nuž neviem, ako bude s vínom. Vlaňajšie sa nám už skoro minulo. O Hrabalovi sa pokúsim napísať čosi, ale teraz dokončievam svoju kvázi knižku, predvčerom som sa vrátil od veľkého jazera, kde som ešte čosi dopisoval a okopával minizáhradku; rastie tam fazuľa, cibuľa, cesnak, hrach, tri kukurice (čierne) atď. Nečudujem sa Ti, že Ti nejde písanie, keď môžeš kosiť trávu, aj ja radšej okopávam vinohrad; ale psát se musí, aj nasilu. Ako sme sa dohovorili, čoskoro Ti pošlem svoju knižku, brožovanú či neviazanú, aby si s ňou niečo urobil, dobre? Teším sa, že o dovolené sa uvidíme, kľúče od búdy nosievam zatiaľ pri sebe, ale budem o nich občas uvažovať, to sa ešte dohodneme. V lete je možné písať mi aj na letné sídlo. Priateľ píše, že podali úradnú žiadosť a povedali im, že im to vybavia na sto % za mesiac, teda koncom června; je nervózny a má veľa starostí a roboty okolo toho. Vraví, že ešte zabehne za mnou. Písal som mu, že na rukopise o človíčkovi poznať spěch; uznáva a dúfa, že "tam" bude mať viac času a pohody to rozšíriť, prehĺbiť zanesené dno, odstrániť míny - ako v Sueze. A Ty nič nepíšeš o svojej knižke! Juniperovi prajem veľa zdaru. A všetkých Vás srdečne zdravím. Ivan

Martin 30. 5. 74

 

Milý vikomte!

To mi dnes ráno jenom tak napadlo: Milý vikomte! A přemýšlel jsem, koho bych tímto oslovením mohl poctít. Ale jsem doma sám. A tu jsem si uvědomil, že Ti musím psát, tak toho oslovení využívám pro Tebe.

Tedy milý vikomte, posílám Ti také pár semen. Dostali jsme několik druhů, jsou to semena vesměs indická a nevíme, co znamenají. Dostali jsme jich osm druhů, ale některé jen po jednom kuse. Rozhodli jsme se s manželkou udělat pokus: ona si část zasela do hrnků za oknem a já do volné přírody, také do hrnků. Kvůli srovnávacím studiím jsme semena očíslovali. Pak mi napadlo, že studie budou ještě více srovnávací, když něco pošleme také Tobě, do jiných zeměpisných trochu podmínek, i když politicky stejných. Ale vhodnější terén pro ně snad by přece jen byly ty Levice než Kolpachy, to posuď sám. Prostě zasej co nejdřív tato semena a budeme si hlásit, co nám roste, ano? Semena mají tato čísla: 2 červená - číslo 1, 2 hnědá číslo 3, 1 hnědé chlupaté 4. Další Ti nemůžeme poslat, protože už jich víc nemáme. Ale některé z těch, co Ti neposíláme, jsou tak zvláštní, že Ti je určitě pošleme, až nám z nich něco vyroste a uzraje to a bude zas mít semena.

Co se týče kukuřice, tedy jsem ji se zpožděním konečně zasel, a to takto: 5 zrn na záhon květin, 2 na okraj bramborové plantáže, 2 na záhon černého kořene, 2 pod strom, a sice pod švestku. Hrome, chybí ještě dvě semena, to si musím vzpomnět, kam jsem je zasel, ale zaseta jsou určitě. Bude to zkouška semen i půdy. Těch pět prvních semen je zaseto ve zvlášť výhodných poměrech, a sice u zdi, která je chrání před chladným větrem a zčásti i před deštěm, takže jsem zvědav. A Otovi jsem napsal, proč se mi Džems velice nelíbí, a on odepsal, že mezitím to sám spálil, a žádá mě, abych to spálil také. To neudělám. Zatím nazdar! L.

Praha 10. 6. 1974

 

Vaše Blahorodie,

oslovujem Ťa nielen za toho vikomta takto, ale príležitostne mi napadlo, že onehdy, keď sme s Pavlom sedeli v krčme a čítal som Dostojevského (nie v krčme, ale predtým), asi sme sa veľmi zapáčili jednému osamelému vyššiemu dôstojníkovi, ktorý si k nám prisadol a bol by si aj krčmovo s nami potykal, keby som nemal plnú hlavu onoho oslovenia; a tak my furt len a len - Vaše Blahorodie, ktoré sa nevedelo rozhodnúť medzi urážkou a lichotením, takže - akoby - muselo sedieť na dvoch stoličkách, čo je technicky dosť zložité; rád vidím šarže v rozpakoch, a blahorodia. Semená indického pôvodu prišli v poriadku, t. j. nestratili farbu ani ochlpenie. A boli hneď zasadené. Rozhodol som a nariadil takto: 1, 3, 4 som zasadil na balkón do kvetináčov a v lete ich evakujem na Kolpachy, aby tu nerástli bez dozoru; duplikáty 1, 3 zasadíme čím skôr v Leviciach niekde. Dúfam, že to bude veľmi zaujímavé. Zároveň som založil potrebný denník, kde sa bude zapisovať ich metamorfóza, vývin a perspektívy, resp. krízové javy; správu Ti budem pravidelne posielať; netreba kópiu správy posielať aj niekde vyššie? Napríklad na Zväz slov. spisovateľov. Lebo neviem, či z nich vyrastie niečo bez hlasovania a uznesenia. Prečítal som si Katapult a Milenci a vrazi; to druhé je fajn. Len neviem, či si dostal môj predchádzajúci list, keď nevravíš nič o Páralovi. Písal som Ti o ňom, o kukurici a o Ostrave čosi. Ale iste je to v poriadku. Inak Ti konečne vraciam dlžobu, prikladám ju k listu. Džejmsa som taky nespálil, veď tu ani nemám pec. V sobotu som bol skontrolovať prístroje na letnom sídle: fungujú a majú veľký vplyv na počasie: len čo klesol barometer, začalo pršať a prší dodnes. Sú to dobré prístroje, vyrobené z kvalitných surovín. Týždeň pomaly odchádza, Johny Walker neprichádza. Ale vraj príde. Srdečne nazdar. Ivan

Martin 12. 6. 74

 

Milý vikomte!

Dostal jsem právě Tvůj dopis (jakož i všecky předchozí došly v pořádku) a spěchám Ti oznámit, co jsem se dověděl ve věci indických semen.

Semena dovezla, a sice už asi v lednu, naše známá výtvarnice paní Ida Vaculková z Uherského Hradiště z Indie. Bude mít v létě výstavu keramiky v Trenčíně, pak Ti dám vědět. Tenkrát v tom lednu řekla, že ta semena přivezla a nějaké nám pošle. Pověřila tím někoho, kdo to však nevykonal, nýbrž poslal nám to po někom jiném až onehdy. Tím se setí zdrželo o celé jedno monsunové období, snad. Před dvěma dny tu paní Ida byla a sdělila zajímavé podrobnosti o semenech.

Zájezdu se zúčastnila s Čedokem, a to se skupinou snad výtvarníků nebo i jiných. Viděli v té krátké době mnoho měst, což při rozlehlosti země znamená, že byli část doby vlastně jen na cestách. Hodně času také pročekali. Navštívili i nějaké vesnice s ekonomickým experimentem v oboru zemědělství. Prohlíželi si chrámy a památné stavby. Viděli Ganges, jak se domýšlím. Ida má své zvláštní zájmy a svůj zvláštní způsob pozorování věcí, a tak - jak ji znám a dovedu si představit - nevěnovala vždycky pozornost ukazovaným stavbám a městům, nýbrž různým zdánlivě nevýznamným detailům v Indii. Takže část semen, jak mi řekla, a nedovedla si už vzpomenout, kterých se to týká, sebrala z prachu na cestě, když autobus zastavil a čekalo se. Jiná semena posbírala v parku, sedíc na lavičce a čekajíc, než se její skupina zase sejde. Lavička stála pod klenbou obrovitých stromů neznámého jména, jejichž koruny se dotýkali navzájem ve výši asi pětipatrového domu a občas na zem cupla shora jakási šiška, z níž se sypala ta semena. Jiná semena získala tak, že cestou skrz tu experimentální vesnici strhla z plotu nějaký zelený lusk, dala ho do tašky a on během cesty do Československa ji v tašce dozrál, uschl a rozloupl se. Jiná zas pocházejí z plodů, jejichž jadérka vyplivovali Indové na ulici. A tak dále. - Tolik jsem potřeboval za nutné Ti ihned oznámit, abys věděl, jak máš ta semena správně ošetřovat a co od nich můžeš čekat. Mrzí mě, že nikoli naší vinou zaseli jsme oba všecka ta semena se zpožděním a do nesprávné země, kde z nich - a to v příznivém případě - může vyrůst zase jenom kukurica.

Co se týče toho Párala, pošlu Ti ho, příležitostně s něčím ještě. Napadá mi: četls nebo máš dokonce Seifertův Morový sloup?

V příloze Ti posílám obálku z Tvého posledního dopisu, abys mohl posoudit, jestli stopy lepidla pocházejí od Tebe. Jestliže to čte vždycky ještě někdo jiný, nemůžeme proti tomu nic dělat, ale bude dobře, když aspoň budeme mít jakous takous jistotu, že tomu tak je.

Přístroje, zvláště meteorologické, ukazují i u nás nepříznivé počasí, zvláště co se počasí týče. Že našeho Jana zas nevzali na školu, jsem Ti možná už oznámil. Že na protest proti tomu, a nedopadne-li to samo od příštího roku líp, něco vyvedu, to si domyslíš. Pomýšlím zas na nějaké intervieuw spolu s oslovením generálního tajemníka OSN, aby už to, sakra, odsoudili jako apartheid. Nemám politických cílů a ambicí, beru to čistě osobně, to znamená ránu za ránu. Divím se, že si to pořád nerozmyslili a nepřišli na to, že se mnou se po dobrém dá vyřídit skoro všecko. Bože, já mám tak nerad napjetí a spory, a už teď mám strach z výslechů zas po tom intervieuw, co budu na jejich objednávku muset k podzimu udělat!

S tím končím a zdravím Tě, a také přátele. (Teď se zas bojím, jestli jsem toho Otu neurazil, když jsem mu zbytečně prudce napsal to, co on o Džemsovi věděl i sám. Velice chápu, že to napsat musel a proč to udělal, i že to muselo vyjít, jak to vyšlo. Mám podezření, že moje předrážděná reakce vyplývala spíš z toho, že jsem poněkud rozladěn (nasratý) jeho rozhodnutím zařídit se podle potřeb jeho nepříznivců. Ale nesuďme...)

Ludvík

Praha 14. 6. 1974

 

Příteli,

píšem hneď, aby som Ti povedal, že semená 1, 3, 4 nerobia nič, t. j. aspoň na povrchu zeme; o ich skrytom dianí, podpovrchovom, neviem nič; ale hlavne chcem povedať, že obálku, ktorú si mi poslal späť, som zalepil presne tak - a tak zalepím aj túto. Semenársku reportáž z Indie, kde si nebol, som si prečítal so záujmom a obavami; s obavami z toho, že mi prípadne môže na balkóne narásť strom do výšky 5 pater. Morový sloup som čítal a mám. S tým apartheidom máš pravdu, len buď opatrný - ale to Ti nemusím hovoriť. Práve píšem Džemsovi a pripájam mu aj Tvoj pozdrav etc. Už má konečné rozhodnutie úradov a môže ísť; len ešte nejaké formality: odhadca už bol, balí s colníkom, ešte vízum a tak. Ale píše, že nemôže prísť, lebo v podstate nemá čas, no zdá sa, že je aj starostlivo strážený alebo niečo podobné. Takže je to blbé. Nuž sa s ním len lúčim. Škoda. Som z toho nasratý, ale na neho menej. Inak nič nové, alebo som podhustený informáciami: neviem ani, čo robí moja kukurica, fazula a zemiaky, lebo som nebol v južných krajoch, chystám sa tam pravdepodobne až koncom mesiaca. Pavel dostal výpoveď z tenisu, lebo robil asi krivé lajny, prípadne niekedy, keď sa trochu rozhneval, nerobil nijaké; on poněkud stále nevie tuším, čo chce, ale aj tí, čo to vedia, sú na tom vlastne rovnako - ja s tými varhanmi to vôbec nemám isté, hrá tam jeden mäsiar a ten je silnejší ako ja, iba v sobotu, keď nemohol prísť, ma narýchlo zavolali na sobáš a tak som si konečne vlastnými rukami a sem-tam aj nohami zarobil 50 Kčs za necelú hodinu a dva panáky od farára nejakej brandy. (To s tým mäsiarom nie je metafora, ale fakt!) Srdečne zdravím. Ivan

Martin 18. 6. 74

 

Nazdar, Ivane!

Protože nechci, aby rukopis Černého upadl do nepřátelských rukou, posílám Ti ho oklikou. 1) Černý 40 Kčs, 2) Binar - pro Tebe zdarma, omluv však horší čitelnost, to víš!

Jinak mi dluh zaprav dle možnosti brzo, čímž poznám, že se nezlobíš za to, že indická semena číslo 1 - 7 nedělají vůbec nic, tady ani u vás. Bude to pěkná blbost!

Zato kukuřice: ze 13 semen vzešlo všech 13, jenže některé neporostou, protože je dusí okolí (zemáky, švestky... atd.). No ale pokus se zdařil.

Co se těch indických semen týče, napadá mi teprve teď, jestli ta Ida výtvarnice je nevyrobila sama z něčeho a nevypálila ve své keramické peci. To by bylo ovšem marné čekat na vzklíčení.

Párala Ti pošlu, jakmile ho zas někde vypůjčím, Madla ho zatím vrátila.

Zítra sem má přijít k nám náš přítel Ota. No, jsem zvědav, co mi poví a co já jemu na rozloučenou. Začínám být zase rozladěný (nasratý). S těmi semeny možná bude fakticky chyba v tom, že jsem s nimi neprovedl tzv. stratifikaci (štratifikácia), která se předpisuje ostatně i u obyčejných meruněk (marhulí), dubu apod. (Vlastně u dubu ne, ten nemá tvrdou pecku.) Ale nevzešlo mi ani semeno mišpule, vidím, že se mi nedaří nic, jsem rozladěný stále víc, raději skončím. Asi ani nepojedu do Brumova letos, jak jsem rozladěný!

S pozdravem Ludvík

Z písemné úpravy můžeš soudit na můj stav.

Praha 8. 7. 1974

 

Nazdar.

Nehovorí sa u nás štratifikácia, ale stratifikácia, čo je a) dôkaz, že náš jazyk nie je dogmatický ani pri preberaní lat. prefixu st, sp ap., lebo niekedy je tam št, šp, inokedy nie; jazykovedec by povedal, že norma je rozkolísaná, ja si myslím, že dogma je rozhúpaná ako na húsenkovej dráhe alebo na ruskom kole, b) dôkaz, že všetko prišlo v poriadku; posielam dlžobu rád, lebo černý ma potešil. Indické semená nevychádzajú, z čoho som upodozrieval Tvoj humor, teraz podozrievam výtvarníčku Idu, resp. Indov. Napíš o Otovi, lebo som s ním nebol. Kukurica rastie, zbavil som ju buriny, prihrnul a vyjednotil, jej rast je v jednote, ale bojím sa o jej čistotu, lebo tam, kde som ju zasadil, všade naokolo je plno všednej kukurice: baby ju sadia medzi tyčkovú, vysokú fazuľu namiesto tyčky, resp. tyčka im sama narastie - to je, čo? Takže to Ti radím na budúci rok, čo máš - okrem iného - robiť s tou kukuricou. Ale aj tu mám tri kukurice, dúfam, že sa zachovajú pre semeno, ak dozrejú v tejto chladnejšej polohe. Práve naopak, keď si rozladený (nasratý), mal by si ísť na Moravu, t. j. aj sem. Som tu už dva týždne, tu by si sa možno naladil. Kľúče nenechávam nikde, ale keby si (ste) včas poslal kartičku, v rozpätí ktorých dní by bol pravdepodobný príchod, nepohol by som sa odtiaľto. Pravda, najlepšie by bolo presne, aby som čakal na stanici. Je tu fajn zima a prší, mám pokoj, čítam, písanie mi nejde, huby rastú príliš slabo. Ani si moc neprajem, aby sa zlepšilo príliš počasie, lebo tu nastane čulý turistický ruch, ako by povedal novinár, hoci tu nebýva zase až taký blázninec ako inde, aspoň zatiaľ: no časom bude všetko, asi. Občas treba aj zakúriť v peci, ale keď mám okamihy silnejšej vôle, dá sa dobre kúpať. Aj to by Ťa možno naladilo; ktorú strunu?

Vidíš, aký veľký význam prikladám tomu, aby som ťa pozdravil: dávam tomu celú stranu. Ahoj. Ivan

Zlatý potok 12. 7. 74

 

Zmlčanievanie. Ale stále aj tváre a oslovenia.

Poznámky 5/16

 

Literatúra je dosť ťažká vec, ťažká si Ivan. Ale ťažká – a dosť – bola aj finalizácia knihy Ludvíka Vaculíka a Ivana Kadlečíka Poco rubato. Z Pukanca mi 23. septembra 1993 píše Iva Kadlečíková:

 

Milý Oleg, vďaka za ohlas z "pracovného pomeru". V pondelok 19. 9. som sa vrátila aj so Zuzanou z nemeckého-bavorského Feldafingu, kde Ivana hostí Kulturreferat mesta Mníchova od konca augusta do konca októbra. Boli sme tam s ním tri týždne, teraz sme ho nechali v rukách božích a 18. 10. ho ideme s Jurkom vyzdvihnúť, aby nám tam nebodaj neostal.

Informovala som ho o Tvojich opravách telefonicky, napíše Ti. Ak Fragment ozaj bude dovtedy, kým pôjdeme za ním, vezmeme mu ho. Ak prídeš s náhľadom Poco rubato, pozrieme ho bez neho. Do Bratislavy sa mi veľmi nechce a mám aj dosť povinností (vrátane oberačky a "založenia" tohtoročného vína), ale ak by to bolo nevyhnutné, prišla by som. Ale radšej sa vyber Ty!

Toľko vari do skorého videnia, ahoj Iva

 

Nedorozumenia, nejasnosti, statky a zmätky okolo vydania spoločnej knihy Ludvíka Vaculíka a Ivana Kadlečíka, ktorú z ich vzájomnej korešpondenice pripravila Iva Kadlečíková, dospeli k rozprávkovo dobrému koncu: kniha vyšla v knižnej edícii Fragmentu v roku 1994.

 

Koncoročne, 5. 12. 1993, Ivan píše:

Milý Oleg. Píšem Ludvíkovi, že by ma veľmi potešilo, keby Poco rubato vyšlo, kým ešte žijeme: potom by ma to tešilo menej.

Sem tam trochu píšem, lebo iné neveľmi vládzem, a rozmýšľam, ako z tých očarených čarujúcich čiaranín urobiť knihu; Ludvík ma furt drbe, aby som napísal nejaký krásny príbeh, lenže v živote sa mi to furt nedarí, možno potom, sakra: čo ak sa po smrti stane príbeh? – dobrý nápad, nie? Ale ako ho realizovať? Uvidíme, keď oslepneme.

Ozvi sa. Srdečne Ivan

 

(Oleg Pastier, Ivan Kadlečík – Oleg Pastier, Spytovanie, 2011, úryvky)

JÚN 2016

5

Tretie výročie. Rovné tri roky je už Ivan Kadlečík nezamestnaný.

 

Ako šéfredaktor Matičného čítania v rokoch 1968/1970 nesiete v plnom rozsahu zodpovednosť za obsahovú náplň Matičného čítania, ktoré v uvedených rokoch slúžilo podpore záujmov pravicovooportunistických síl. Tendenčne sa orientovalo na boj proti základom socializmu, proletárskeho internacionalizmu a princípom štátnej kultúrnej politiky. Na tieto závady ste boli správcom Matice slovenskej aj Predsedníctvom MS viackrát upozornený, ale náprava nenastala. V dôsledku toho ste boli v r. 1970 z funkcie šéfredaktora odvolaný.

Od svojich postojov a činov ste sa dosiaľ nedištancovali, naopak, Vaše vystupovanie len potvrdzuje, že sa nemienite zmieriť so súčasným politickým kurzom, ktorý nastúpila naša spoločnosť v prvej polovici roku 1969. Matica slovenská je štátna inštitúcia so socialistickým programom, a preto Vaše postoje poškodili a poškodzujú jej i celospoločenské záujmy. Z tohoto hľadiska sa kvalifikuje rozviazanie pracovného pomeru s Vami ako strata spoločenskej dôvery. S pozdravom Správa MS. 15. 7. 1971.

 

Veru tak. Socialistický štát, ktorý zaručuje každému "právo na prácu", mu len občas prostredníctvom spisovateľskej organizácie, "štátnej bezpečnosti", zatiaľ len sprostredkovane, odkazmi priamymi či nepriamymi, dáva na vedomie, že si je "sám na vine". Robí "muža v domácnosti", číta, píše, privyrába k manželkinmu platu "nezákonne", "na čierno", pod cudzími menami.

 

Priateľu môj,

květen odchází a Johny Walker jakbysmäd. Doručili mi výpoveď do vlastných rúk a je to už druhá podľa paragrafu 46 písm. e a druhá, ktorá po formálnej stránke pred súdom neobstojí. Skúsenosť z tej prvej, matičnej ma však učí, že nehodno uchyľovať sa zákonu pod kriela. Nech si Knedlík vraví čo chce, Justícia so zaviazanými očami sa v slovenskom špecifiku hrá len na slepú babu, t. j. aspoň jedným kútikom mrká popod šatku. A potom - polovica súdnej stolice chodí hrať tenis. A navyše - ešte furt cítim istú povďačnosť, že ma sem vôbec prijali.

...a tak v dobrej nálade ideme zajtra na pílu do Ulmanky. Triafa sa mi tam miesto pri odkôrovači... Keď budem pri odkôrovači stáť a porád ládovať, mohli by sme za zlikvidovanie vagóna guľatiny dostať stovku. Tak čo.

Kôre zdar! Palo

B. B. 28. 5. 74

 

Veru tak. Palo Hrúz neostal nezamestnaný, "sám si je na vine", že robil začas "riaditeľa" - zriadenca na tenisových kurtoch a začas "odkôrovača". Zmysel písania však ani jemu neostal utajený.

 

Milý priateľ,

prišiel som na dva dni domov a zasa bežím na dolné končiny, kde budem asi až do konca prázdnin. Prečítal som si Páralovu Bielu velrybu, fajn. A posielam Ti svoju knižku. Napíš mi sem kartičku, aspoň že si knižku dostal: žena chodí domov častejšie a bude tu aj na budúci týždeň. Inak nič nové, Pavel pracuje na píle, semená nerastú, počasie sa oteplilo, Oto sa ešte neozval. Srdečne Vás všetkých zdravím a som zvedavý, či sa uvidíme. Ivan.

V knižke sú asi nejaké tlačové chyby, nemal som čas to opraviť, tak si to správne domysli; kde nie sú dnes hyby? Aj predsádku mi zabudli tam urobiť. Dal som tam aj Čivrného, skrátiac text kvôli charakteru knihy o niektoré hodnotiace, kompozičné a i. pasáže, lebo toto tu nemá byť recenzia, recenziu máš Ty. I.

Martin 31. 7. 74

 

Knížku jsem dostal, exteriér je slušný, vnitřek navštívím co nejdřív. Napíšu! Děkuju a zdravím. Ludvík.

Semena se ani nehnou!

1. 8. 74

 

Nazdar! Jsem tu a už dál nepojedu, takže se k Tobě víc nepřiblížím, zatím. Přečetl jsem si Tvoje eseje, které se mi líbí všechny, o K. nejmíň, o slov. buditelích nejvíc, hlavně o tom, co nic nenapsal. Knížka je i pěkně technicky vypravená a opsaná, my si ji tu opíšeme dál. Tvůj L.

Uherské Hradiště 30. 8. 74

 

Nazdar, Ivane!

začíná mi kvést kukuřice, co mám dělat? - Zatím indické semení se ani nehne. Myslím, že Ty ses asi také zmýlil a že Ti to tam raší nějaká tráva. Podej zprávu, ano?

V příloze Ti posílám dvě knížky, a to Hrabalova "Něžného barbara" a Šiktancův "Český orloj", ale protože nevěřím, že bys mi byl s to poslat brzo tolik peněz, rozhodl jsem se Hrabalovu knížku Ti postoupit za desetikorunu, aby mně to tak neštvalo, že to máš zdarma, když jiní museli dost platit, a Šiktanc stojí prostě čtyřicet korun.

Tvou knížku jsem, jak už oznámeno, přečetl hned a zajímala mě, je to pěkně napsané, předně, a za druhé pro zdejšího člověka i nové věci po informační stránce, takže hned jak se trošku uvolní pracovní stůl v naší rukodílně, bude to tu pěkně opsáno, snad. Kdo Tobě to asi psal? Je to také pečlivě vypraveno, byl jsem překvapen. - V Brumově jsem ani nebyl, nýbrž jen v Uh. Hradišti, proto jsem se neobjevil u jezera, jak jsem si přál. Snad se ale ještě letos na podzim setkáme, i když nevím zatím, kdy.

Na zahradě, kde pořád suším seno pro Josefovy koně, ale už mi do toho začíná padat listí stromů a brzo začne i sníh, trávy však je mi jen tak na nic líto. Vyrobil jsem si proto sušák. Juniperus pěkně roste, je asi o sedm centimetrů větší, než byl v Kolpachách. Pozdravuje Tě i Tvou ženu a děti. Tvůj Ludvík

Asi 17. 9. 74

 

Milý priateľ,

pýtaš sa, čo máš robiť, lebo Ti kvitne kukurica; odpovedám: písať! Moje, totiž indické semená nerastú. No levické, tuším číslo 3, - citujem z listu, lebo ja som asi pred mesiacom videl len klíček: "Rastlinka rastie, už má 6 lístkov, ale veľmi vysoká nie je, zo 10 cm. To sú také lístky ako má citrónovník. A tá druhá nič..." Knižky som dostal, ďakujem, dlh vraciam priložene. Moju knižku prepisovala svokra tchyňa, väzbu robili v Štiavnici. Včera som bol na chate skontrolovať prístroje, všetko je v poriadku, niet chýb, len na str. 49 mojej knižky si oprav "s výstrednou poetkou M. Javorinskou..." Inak nič nové nemám, iba to, že dnes začína jeseň. Aj u Vás? To znamená, že o chvíľu bude oberačka hrozna a potom budeme do suda nakladať kapustu, aby sme mali v zime čo žrať. Pavel H. robí s Cigánmi na píle, ale to asi vieš; dávno som ho nevidel. Kamarát O. F. sa neozýva. A ako stojí štúdium Tvojho syna? Mojich dvoch zatiaľ prijali na ZDŠ, ba chodia aj na klavír do hudobnej školy, tak si nesťažujem. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan

23. 9. 1974

 

Nazdar, starý brachu!

Čo je s Tebou? Mrzí ma, že o Tebe (Vás) nič neviem. Okrem toho stále prší, pohnilo nám hrozno a budeme musieť piť pálenku. Aspoň kapustu už máme v sude naloženú. Vravíš, že moje eseje si niekedy odpíšeš, ale zatiaľ ešte počkaj, lebo by som chcel napísať jednu novú vec a pridať k tomu, ak sa mi to podarí: som nervózny ako starý pes. Indická rastlina rastie. Marta, Tvoja známa, sa sťahuje preč z Martina. Čítam Karla Maya a varím obedy. A blíži sa zima. Pavel H. robí elektromontéra - pomocného a nekvalifikovaného, lebo nie je vyučený, iba inžinier, s akademickým titulom, ktorý by si mohol strčiť za klobúk, keby ho nosil. Nenosí ho ani v zime. Podľa možnosti sa majte všetci dobre, srdečne zdravím. Ivan

Martin 17. 10. 74

 

Nazdar, Ivane!

Mám novou pásku ve stroji, německou. Dostal jsem Tvůj dopis. V příloze posílám obrysy kukuřičných klasů, které se nám urodily z toho seneme, cos mi poslal. (Ta páska moc překlepává.) Tedy nejprve zpráva: Ze všech třinácti semen vzešlo jich všech třináct. Z toho dvě na tak nepříhodných místech, že jsem je po čase musel předčasně sklidit ve stavu dvacet centimetrů vysokého nedomrlého stvolu. Ostatní rostly pěkně, až vyrostly do výšky a objemu, jak vidíš. Myslím, že je to úspěch, uváží-li se, že jsem je sázel tak hrozně pozdě. Příště to zařídím líp, odpovědněji. Ale u nás je málo slunka, v naší zahradě. Urodilo se jedině hodně krup, což se projevuje teď tím, že skoro každé jablko, které vezmu do ruky, je naťuknuté a od toho místa nahnívá. Z indického semení nevzešlo nic, jenom

číslo jedna (omylem jsem otočil o řádek, jsem nemožný), když jsem je konečně vyhazoval, protože také, jako ostatní čísla, nedělalo nic, bylo trochu nabobtnalé a jeho smaltovaný vysokopecní lak byl prasklý. Slyšel jsem bohužel tento vtip: Víš, co to byla II. světová válka? - Malá epizoda ve Slovenském národním povstání. Jinak nového není nic. Tvojeupozornění, aby (ta páska nedělá mezery mezi slovy) se počkalo s opisem, přichází pozdě, už je to opsané. Musím Ti říct, opětovně (po třetí), když jsem si znovu četl některé části, že ty tváře (tuším že Tváře jsou o slovl. nár. buditelích - ta páska píše vůbec, co chce!) jsou opravdu velice zajímavé, Daxner! Jsem zastánce Daxnerova životního postoje. Jaksi se Ti neodvažuju napsat, abys mi poslal stovku za Šotolu (Kuřena rožní - kruci: Kuře na rožni!), který už brzo bude hotový. Ale Ty Šotolu asi budeš chtít, že? Ach, jo! Jestli nebudeš moci stovku poslat, budu se muset dopustit nějakých machinací, abys to přesto dostal. Dej mi nějaký signál, že mám začít machinovat. Ten Šotola je totiž velice tlustý. Čítám teraz Suetionovy Šivotopisy dvanácti císařů, konkrétně o Cézarovi. (V předchozí větě mělo správně stát Životopisy...) Víš, Ivánku, já mám roztřesené ruce, vrátil jsem se z do ři téée lépe řečeno z Dobřichovic, kde jsem česal jablka dlouhou tyčí s česáčkem a nosil tašky na střechu pokrývačům, kteří (a klempíři předtím tři týdny) nám reparují dům. Mám moc praktické užitečné neplacené práce pěkné. Musím Ti vážně říct, že mě zpráva o téměř zkáze Tvého vína nepříjemně překvapila, to jsem nečekal, myslívám totiž jednosměrně jen na zkázu svých jablek (a nezdar s kukuřicí), a jsem zklamaný, už jsem se někdy těšíval, jak budu pít to víno. Kruci, já jsem si ho nevážil, neuvědomoval jsem si jeho přítomnost v téžemísznosti (téže místnosti), když jsem u vás byl. Budeš pro mně muset připravit místo Martičky jinou šikovnou dívčinu (to zní krásně!). A co náš Pavel se psaním? Je mi ho líto a není. Líbí se nám. Mám pro něj zprávu: Onehdy náš Ondráš (20 let) řekl: A ten Pavel Hrúz, to je ten, jak byl u nás? - Ano. Proč? - Mně se ten Okultizmus líbí. - Ty čteš Okultizmus? A proč? - Jenom tak. - Jak vidíš: Spisovatel zdocýýňa, Oklltizmus je živý! - Ještě jednou, kruci, to by byl v tom čert, abych to nenapsal pěkně, úhledně a plynule. Tedy: Spisovatel zdochýňa, Okultizmus je živá! (má býti živý). Píšu Ti dlouhý dopis, jelikož mi není veselo, naopak. Čeká mě pár horších časů, bojím se. Dnes jsem zjistil pod jabloní, že se - svými slovy a k jakési své vyšší instanci nadlidské - vlastně modlím. Bohužel dorbý - dobrý dojem z toho, mohl-li takový být, byl kažen tím, že přesto jsem při každém nešikovném servání větvičky nebo pádu pěkného jabka na zem pronesl vztekle: Kurva! A pokračoval v modlení. Zítra, jestli bude hotový Gruša, pošlu Ti ho, tento dopis dám dovnitř. (Zajímavé: člověk nepíše třeba půl roku někomu, a když konečně napíše, zdá se mu, že dopis nemůže čekat už ani den. (Ale já ti ovšem píšu častěji než půlročně, že!)) Kloním se k tomu, že letos nebudu moc hnojit strojenými hnojivy, mám kompost, konečně, a od Josefa hnůj.

Praha 22. 10. 1974

Posílám toho slíbeného Grušu a víš co? Bude zadarmo, abys mohl snadněji spořit na Šotolu, který ještě není hotový. (Jestliže ho budeš chtít.) Co se týče doplnění Tvého spisu: Jestliže to napíšeš brzo, dá se to tam ještě přiložit, jelikož ve vazárně to ještě není. Ale honem! Jinak bychom to, Ty i já, museli považovat nikoli za konec této knížky, nýbrž začátek té příští.

A ještě, pro usnadnění placení Šotoly, Ti přikládám zdarma Kabešova Obyvatelná těla, o nichž tolik: Neměl jsem nikdy dobrý vztah k takové poezii, ale jelikož tento svazeček jsem opisoval sám (abych si přivydělal), četl jsem to - pomalu a hlasitě, abych to přesně oťukal do stroje - a během asi třiceti stran jsem se cítil být stržen čaromocí slov. Schválně, ať máš jakýkoli vztah k takové tvorbě, zkus to předčítat si hlasitě, a pak mi podej zprávu o výsledku. Věř mi, je to moje zkušenost! Zpráva o odstěhování Martičky mě mrzí, i když v nejbližších týdnech bych neměl pro ni čas. Ale ohlédni se vážně po někom a podej pak zprávu, ovšem až osobně, pro důvěrnou povahu věci (pička, prsa...). (Ti se z toho zblázní, než by pochopili, že jde opravdu o ženskou!) Je psí počasí, že by psa nevyhnal. Na Tvém rukopise je opravdu znát nervozitu starého psa, to znám: člověk nemá trpělivost vytočit zatáčky písmen. Proto píšu už mnoho desetiletí na stroji. Ovšem, jak poznals včera (na včerejším mém textu), projevuje se nervozita starých psů i přes stroj. Ano, jsme staří, proto nazdar! Ludvík

23. 10. t. r.

 

Ludvíčku,

tá Tvoja nová nemecká páska bola tuším ožratá, ale to nevadí, práve naopak, lebo ja som bol tuším včera a ktovie, či ešte nie aj teraz, poneváč sa liečim pivom - a mám k tomu aj ďalší dôvod: že si mi napísal. A dôvody sa vždy nájdu. Napríklad včera som si bol v kostole zahrať a hral som toho Bacha, o ktorom sa dočítaš v prílohe, a bol som veľmi sklamaný a naviac som nevedel prečo: či z toho, ako som o tom napísal, alebo z toho, ako som to zahral - hrám totiž veľmi zle. Zabudol som za sebou zamknúť a ktosi tam vošiel, tváril sa zbožne, potom sme sa navzájom zbadali a skoro sme si sadli na riť, ja som už na nej sedel, vrazil som tam registre mixtúru a bourdon (osobne ho nazývam, ten hrozný bas, bourbon - whisky) a hrozne to kvičalo a hrmelo. Ale zabudol som povedať, prečo sme si sadli na riť. Ten človek bol totiž môj známy z Bratislavy, ktorý náhodou, počujúc hrmot, vošiel do kostola - a zbadal mňa s mojím druhým či tretím utajeným životom, tak sa on, literát, začudoval. A tak som sa prezradil. Potom cestou domov som si kúpil liter vína a išiel som si definitívne prečítať, čo som napísal, a keď som to vypil, začalo sa mi napísané páčiť, nuž som od dojatia odišiel ešte k Čiernej panej; darmo je, človek je citlivý. Len moja žena sa tuším trochu nahnevala, no tehotnej sa to dá uznať. A pretože sa mi napísané ešte stále páči, posielam Ti ho ako poslednú kapitolu knižky, musíš to tam dať, je to dôležité. Vydal som si to aj ako separát pre niekoľko priateľov - ako P. F. 1975, a keďže pôvodný zápis je veľmi dočiaraný, musím Ti poslať ono p. f. Keď som to písal, vyzval som rodinu, aby držala hubu, lebo ja tu musím za drahé peniaze písať; keď sa žena zasmiala, upresnil som sa, že myslím peniaze, ktoré pri tom písaní miniem: a veru ma to aj stálo najmenej dva litre. Nuž čo, literatúra je drahá, je to hodnota. A čo sa človek natrápi, kým zbúcha posraté tri vety! Napokon žijeme z toho, čo minieme, že jo. Preto pošli aj Šotolu. A napíš čosi o horších časoch, ktoré Ťa čakajú a ktorých sa bojíš, lebo aj ja sa bojím, aj keď presne neviem čoho. Zdá sa, že kukurica tohto roku vôbec bola slabšia, mojej bolo málo, no predsa dočernela, dal som ju svokrovi pre zajace, či čo to má; on mi dá možno trochu vína, ktoré sa skoro ani neurodilo. Na češtine sa mi páči skoro všetko, ale neľúbi sa mi sloveso česat jablká, chmel a pod. Nemohol by si zariadiť, aby sa to nejako zlepšilo? Hron vytápa B. Bystricu a Pavel H. ju zachraňuje, aj keď neviem ako. Z parkoviska pri pamätníku SNP je konečne jazero. Pršať neprestáva. Ako sa má Vltava? Slovenské rieky sa nasrali, Bystrica má komplex z Benátok. Rieka Turiec nie je až taká veľká, veď tu je všetko malé okrem Teba, ktorý tu bol len chvíľu. Na holiach je už sneh, ale nechce sa mi tam ísť, lebo sneh som už videl a bohdá ešte uvidím, keď nie, jemu je to jedno. Boh, ktorého mám občas rád, nech Ťa živí a posilňuje, aby si mohol napísať, či si dostal moju "esej" v poriadku - a pošli aj nejakú tú moju knižku, keď bude hotová, nech si zase prečítam niečo zaujímavé. Lodovico, zaraď tam toho Bacha, aj keď sa Ti nepáči; za odmenu Ťa srdečne zdravím, aj Tvojich najbližších. A prepáč, že Ti píšem, súc trochu napitý, ale nemôžem čakať, kým vytriezviem, lebo sa ponáhľam s tým Bachom, aby si ho zaradil. Preto píšem dlhý list na rozdiel od J. Wolfganga Geteho, ktorý povedal: píšem Ti dlhý list, lebo mám málo času, zdá sa mi. Boch, to je skoro ako Bach. Len keby som ho vedel zahrať! Kurva fix, vravia latinici. Pokús sa mať dobre! Ivan

To víš, treba sa ponáhľať: Bach bude mať v r. 1985 tristo rokov od narodenia: prečo by som to nenapísal už dnes, pre istotu? Z tých istých dôvodov aj Tebe už dnes posielam p. f. 75.

24. 10. 74

 

Nazdar, Ivane!

Nevyjádřil ses k mé kukuřici, a já se proto bojím, jestlis dostal můj dopis. Reaguj nějak, ano? Já teprve teď zareaguju na Tvůj poslední dar: mně věnovanou úvahu o Bachovi: Mně se to velice moc líbí, člověče, Ty umíš psát o hudbě, ještě jsem nic takového nečetl, je jenom jedna otázka, jestli tak neumíš psát jenom o Bachovi a hotovo. (Myslím, že jsem řekl hloupost: pochopitelně tak můžeš psát jen o něm: proto o něm píšeš!) Je na tom vidět nejenom, že cítíš tu muziku, ale i její souvislost se vším ostatním. To nemůže žádný čistě muzikant napsat, ani žádný čistě literát-neorganista. Věř, že s ohromnou chutí doporučuju Tvou knížečku zejména pro tyto dvě věci: Daxner a Bach. Ale nejenom ti dva se výborně sešli: také Podjavorinská je velice pozoruhodná. Myslím proto, že dosavadní počet výtlačků nebude stačit a mám pro Tebe návrh: Nechceš si to opsat sám? Dostal bys za to 276.- Kčs plus výdaje za papír (průklepový třicetigramový, balík za 27 Kčs), kopiráky a pásku. Předpoklad je, že bys udělal 12 exemplářů, všecky na stejně silném (slabém) papíře, naráz (jináč by se Ti to nerentovalo). Poslal bys to podepsané a nesvázané. Tady na to nebude hned tak čas, protože jsou jiné věci, které spěchají. A pro tebe je to snadnější na psaní než pro někoho, kdo nemá na stroji měkké l a ô. Slyšel jsem bohužel tento vtip: Jaký je rozdíl mezi Slovenským národním povstáním v televizi a v historii? - V televizi to trvá dýl. Ještě furt nemám okopaný rybíz (musím to honem zamluvit) a přeházený kompost, ani obryté stromy, protože jsme opravovali střechu, jo a ještě jeden: Víš proč Čechy a Morava se budou zaplavovat? - Aby Slovensko mělo vlastní moře. Také mám ještě dovážet hnůj a odvážet seno, které jsem celé léto sušil pro Josefa. Právě přišla Madla z práce a vynadala mi, že ani na její narozeniny nedám vařit brambory. Já jsem to chtěl udělat, až dopíšu tento dopis. No, už to neudělám, protože su naštvaný. Posílám Ti tedy dvě knížky, z nichž za druhou si účtuju 40 Kčs. (Napadá mi, že by sis plat za opisování mohl vybírat v naturáliích, kdybys chtěl.) Přitom jsem několikrát dal např. péct brambory i bez narozenin! Já jsem nevěděl, že přijde dnes dřív z práce. Ota mi za celou dobu nenapsal. Tobě také ne? Nebo nám to zabavují. Zasadili jsme letos na podzim hodně růží.

S pozdravem Ludvík

Praha 25. 11. 1974

 

Nazdar, příteli!

Dlho si nepísal, už som mal obavy. Posledný (teraz už predposledný) list si písal 22. 10. - a tam bola reč aj o kukurici, aj priložený nákres. Písal si ešte aj potom? Vtedy som asi na kukuricu nereagoval, lebo som dával bacha na Bacha, asi. Tvoj nákres mi hovorí, že aj mne sa urodila taká čudná kukurica, aj keď správne čierna, a neviem, či takéto akoby zakrpatené klasy spôsobili klimatické pomery tohto roku, či druh kukurice alebo nejaká nesprávna činnosť; no zdá sa mi, že tohto roku bola všeobecne slabšia kukurica. Predvčerom som dostal Tvoj list a knižky. Tá moja sa mi veľmi páči, a ešte viac sa mi páči to, že sa Tebe páči (líbí). Indické semä, ako som písal, vzišlo len č. 3 - na juhu. Videl som ho pred 2-3 týždňami, rastlinka je vysoká 10 cm a má asi 8 pravých lístkov, "kmeň" sa odieva drevom, bude to asi strom: o tom by svedčila aj dlhá doba klíčenia - vyše dvoch mesiacov. O návrhu opísať si svoju knižku budem uvažovať a možno niečo vymyslím, lebo do môjho malého písacieho stroja dám maximálne len 5 kópií. Ďakujem za vtipy, ktoré som tu nepočul, o danom predmete som počul len jeden: na nejakej besede rozpráva jeden účastník, že psovi uviazali na krk granát, časovaný, a poslali ho k Nemcom, ale pes sa o chvíľu vrátil s granátom späť do bunkra: keď sme to videli, rozutekali sme sa na všetky strany; otázka z pléna: a zišli ste sa potom? Odpoveď: Áno, teraz po 30 rokoch! Dlžobu prikladám. Bolí ma zápästie, a kríže a krk, lebo už asi týždeň maľujem byt: sám a ako-tak. Je to sakra práce. Asi raz za týždeň chodím na novú a neďalekú krytú plaváreň, aby som si zachoval aspoň nejaké to svalstvo na horšie časy. Ďakujem za knižku a mám z nej radosť, listujem si ju a čítam ako začínajúci autor - čo vlastne aj som. Dnes sa začína advent a dostal som angažmá na večerné služby, kedysi sa tomu vravelo roráty; tiež som párkrát hral na sobášoch: keď bol nejaký futbal a pod. a nemal kto hrať. Takže som čosi ako štvrtý náhradník, čo uráža moju ješitnosť a zároveň som z toho rád, lebo mi ostáva väčšia hodnota, ktorou je sloboda - inak by som sa nemohol odtiaľto nikam pohnúť. Taky mi vyhovuje, že nemusím chodiť na pohreby, to nie je pre mňa; mäsiar-organista má k tomu iste bližšie. Oto sa mi ešte neozval, rozmýšľam o tom. Všetkých Vás srdečne zdravím. Ivan

Martin 1. 12. 1974

 

Milý Ivane!

Rád bych Ti připomněl, že máš psát o knížkách, které jsi četl. Z přiloženého p. f. poznáš, cos vynechal zatím. Musím Ti říct, že po tvé knížce je tu poptávka, proto se znovu ptám, jestli ji opíšeš, nebo máme-li si to zařídit. Dal bych přednost tomu, kdybys to udělal Ty.

Zároveň oznamuju, že Šotola stojí 140 Kčs, což je dost peněz, ale já to vyvažuju trošku těmi fotkami, takže tento dopis nebude jenom nepříjemný. (Pro nás aspoň je pohled na vaši rodinku u chatky u jezera u Kolpachů u Štiavnice příjemný a rádi vzpomínáme.)

Nového není nic. Přejeme vám všem zdraví a štěstí do nového roku a Tobě Ivane osobně já ještě nové zuby pro případ, že chlebík bude dál tvrdý, i pro případ, že bys jednou dostavěl tu chalupu a na jejím prahu se chtěl zeširoka pěkně usmát. Ludvík

Praha 28. 12. 1974

 

Milý priateľ,

ďakujem za fotky, ktoré sú pre mňa tým cennejšie, že ja sa tejto činnosti nevenujem a teda ani nemám opticky zachytené mnohé nenávratné skutočnosti; Tvoje obrázky sú naozaj pekné. Knihu som si hneď prečítal, je to zaujímavý román, aj keď miestami rozvláčny a opakujúci sa. Dlžobu Ti prikladám, dúfam, že príde v poriadku; ozvi sa. A vlastne - prajem Tebe a Tvojej rodine nie horší nový rok 75, aby sme nemuseli hovoriť Pf! 75. Prajem Ti čerstvé myšlienky, pekné vety - aby som mohol už aj od Teba niečo čítať okrem Tvojich cenných a bystrých listov. Ja, ktorý horko-ťažko sklepem jednu vetu, som už tohto roku čosi napísal: ďalšiu mini "esej" do svojej knižky, pre ďalšie vydanie. Do časti Tváre som spísal - čuduj sa - o svojom dedovi, ktorý bol slovenským a českým spisovateľom, je pochovaný v Hošťálkovej, chodievam tam k hrobu. Myslím však, že som to nenapísal rodinkársky, ale objektívne, ako o cudzom - veď som ho ani nikdy nevidel, narodil som sa 28 rokov po jeho smrti a môj otec sa tiež neveľmi na neho pamätal. A fakty jeho života, dúfam, zovšeobecňujem a dávam do širších súvislostí, hľadám tam nejaký problém a prípadne jeho aktuálnosť, takže sa mi to hodí do knižky medzi tváre, kde si čoraz viac všímam outsiderov, ponížených a urazených, menej známych a zabudnutých; mnohé fakty, ktoré tu uvádzam, sú málo známe alebo celkom neznáme, pokiaľ sú z môjho súkromného archívu. Knižku, teda jej odpisovanie, si zariadim sám a potom pošlem; honorár by som si vybral v naturáliách, aby sme zbytočne neobťažovali poštu. Rád by som mal na tom čo najlepšiu väzbu a aspoň 2 - 3 exempláre: to všetko by sa mohlo refundovať z honoráru za prepis. Oto mi poslal pohľadnicu, svoju adresu neuviedol. Srdečne Ivan

Martin 13. 1. 1975

 

Miký Ivane!

V neděli jsem si povšiml, že náš Juniperusek, kterému tu bude brzo rok, povyrostl - asi o deset bodlinek - ale jaksi se zdvojbarevňuje: totiž jedna jeho část vypadá svěže, druhá zaschnutě. Dělá mi to starost. Ta svěží část má barvu zeleno-šedivou, jako by jehličí bylo pokryto jíním, a to je, pokud znám z důvěrného styku jalovce, v pořádku. Ta horší, nepokoj vzbuzující část má prostě jehličí lhostejně zelené, matné, nelesklé. No, uvidím a podám zprávu.

Posílám ti jednak Uhdeho, a to zdarma, neboť je to exemplář jaksi navíc, je to na jeho písmu vidět. Nemá se to dělat, stroj neošidíš, a my se pořád snažíme.

Za druhé jsem si právě povšiml, že v oslovení jsem místo milý napsal miký. No, co se dá dělat.

Za třetí, dnes jsem v antikvariátě uviděl knížku, kterou jsem tam nemohl nechat, protože by ji asi nikdo jiný nekoupil: Albert Pražák - Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu. Tak Ti ji posílám a věnuju. Jenom v případě, že ji už máš, mi ji vrať, ano?

Dostal jsem Tvůj dopis v pořádku a už jsem zvědavý, kdy pošleš svou knížku (nesvázanou, já to zařídím, ale podepsanou). - Nepochopil jsem před časem, či Pavel pracuje v Martině nebo v Bystrici. Dá se mu psát do Martina?

Z toho, jak vypadá toto moje psaní, poznáš, že ztrácím vůbec cvik, ano, ano. Teď se pokouším o nové vzepjetí chuti do práce. Jestli to nedodělám v tomto roce, už nikdy. Věc není v tom, že by to, co napíšu, bylo špatné, nýbrž v tom, že nepíšu a že se mi psaní hnusí. Ztratil jsem ctižádost být mužem, jenž napsal. Jednám jen z musu, protože mi nic jiného nezbývá než psát.

Dnes jsem byl u svého skoro souseda Karla Šiktance - je ob ulici dál - a mluvili jsme o tom, je-li našinec závislý na ohlasu z prostředí, potřebuje-li tedy hned odezvu, kritiku, stálou soutěž... atd. A došel jsem k tomu, že jenom člověk dostatečně sobecký, ješitný, umíněný, svárlivý, trucovitý + nějaká vlastnost, která by z předchozích udělala přece jen libější směs, může roky a roky sám odtrženě psat a psat, šklebit se, až to napíše. A takový je Václav Černý, jehož obšírný rukopis "Křik koruny české" - paměti o odboji 1938-1945, jsem před čtrnácti dny dočetl. Je to nejlepší věc, co jsem za poslední roky četl. Monumentálně subjektivní a pravdivá.

Zatím se měj a mějte dobře. Ludvík

Přečetl jsem si několik kapitol z knihy, kterou Ti posílám, a je mi líto, že jsem se rozhodl darovat Ti ji. Ale můžu si ji od Tebe případně půjčit. (A znovu jsem užasl nad tím, že někdo, jako Pražák, napíše tak důkladnou knížku, dokonce několika typy písma, několika jazyky, s takovými prameny a citáty a odkazy... Myslíš, že to psal dlouho?)

28. 1. 1975

 

Priateľko!

Ďakujem za knihy, ten Pražák sa mi asi naozaj zíde, lebo občas sa takýmito vecami zaoberám, ak nečítam práve Záhradkára a chovateľa. Včera sme sa zastavili na chate a zdalo sa mi, že Juniperko, ktorého som si tam na jar presadil, asi chcípol - on nemá rád takéto zmeny a nerád sa hýbe ako aj ja, lenže ja sa občas musím. O pár dní pošlem podpísanú neviazanú knižku, už sa robia korektúry, a pravdepodobne Ti pošlem na ten istý účel ešte jednu malú knižku básní, z ktorej si potom nechaj 1 ex. ako dar, prípadne, ak budeš chcieť, 2 ex. Palo pracuje v Bystrici, ale dá sa mu písať sem, tu býva. Nevidíme sa často, a vždy sa pohádame, lebo nechce písať, čomu celkom neverím. Hovorí, že písanie je strata času a zbytočná, lebo čo si on doma vymýšľa, je 7 krát krajšie a napísaním sa to len pobabre. To je možné a je to asi aj pravda, ale ja potrebujem od neho aspoň 3 prózy - niečo by som s nimi urobil. Nechce dať a len tára a tára. Viem, že poriadneho a rozumného človeka písanie nebaví, ale písať sa musí, či chceme alebo nie, má to zmysel. Nedávno u Čiernej panej som mu vysvetľoval, aký to má ohromný význam, a hovorím to aj Tebe, ktorý máš rád a radšej stromy než Palo: záhradníci hrabě Sporka vraj zalepovali poškodené (alebo proti zajacom?) stromy originálnymi hlasmi Bachovej Omše h mol, a r. 1814 istý pán našiel nejaké Bachove sonáty medzi papiermi určenými pre obchod s maslom. To je ono! Čítajúc to dostal som chuť písať. Môžeš namietať, že stromy sa môžu zalepiť aj čistým papierom, ale ľudskej psychológii je akosi ľúto použiť na to nepopísaný papier. Ty vravíš, že k písaniu - najmä v našom položení - treba skoro samé negatívne vlastnosti. Pravdaže nesúhlasím ako iste aj Ty. Treba k tomu aj akúsi vernosť, ba úctu k sebe - najmä tú, zdvôvodnenie si vlastnej existencie a akúsi pokoru a skromnosť; skromnosť v tom zmysle, že netrvám na tom, aby ma čítali tisíce, ale aspoň traja ľudia; Palo sa z toho smeje, no predsa dúfam, že sa na tom nesmeje vážne. Ja by som napr. rád už od Teba niečo čítal - a to je tak trochu argument pre to, aby si písal. Takisto si myslím, že je niekde niekto, kto si rád prečíta niečo odo mňa. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan

Tak teda píšme, aby sme chránili stromy!

10. 2. 75

 

Milý pane Kadlečíku,děkuji Vám za doslov k mým aktovkám. Moc se mi líbil a řeklo mi to o těch hrách leccos, co jsem si neuvědomoval. A tak to má být!

Pěkně zdraví Václav Havel

18. 2. 75

Poznámky 6/16

 

To je tá zázračnosť slova. My sme si iba písali obyčajné listy, aby nám nebolo i pusto i smutno, potrebovali sme normálnu človečiu, bežnú, dennú, vnútorne dynamickú, nehistorickú komunikáciu, neurčenú pre publikovanie, prirodzenú - ako keď sa pečú vianočné oblátky. Ani sme pri tom písaní bratskom nezbadali, že prešlo dvadsať rokov, a keď sme si listy (niektoré sa stratili) dali dokopy, počtom strán je z toho kniha: kniha aj obsahom. V rokoch 1991-1992 vychádzala korešpondencia na pokračovanie v Slovenských pohľadoch pod názvom Poco rubato. Keď si to teraz čítam, pripadá mi to ako zázrak: je tam dianie, humor, perspektíva, symbolika, večná aktuálnosť, je tam všetko, čo dnes tamtí namáhavo hľadajú a zmätene formulujú: totiž normálny kultúrny a ľudský, rovnocenný vzťah Slováka a Čecha, ich vzájomnej kultúry a etiky, ktoré sa po stáročia blahodarne opeľujú, oplodňujú. Je to historické dielo - práve preto, že sa tak netvári, nepredstiera, že také nechce byť: je veľké, dynamické a tektonické práve tým, že je normálne ako človečí prazáklad, archetyp. Podstatné dianie je tiché. Prajem si len to, aby táto a takáto naša vzájomná korešpondencia neprestávala, neprestala, trvala ešte dlhé roky: je to fakt i metafora zároveň. Knižné vydanie korešpondencie z rokov 1969-1989 sa zdá reálne, lebo rukopis je vo vydavateľstve.

 

Prejavy epištolárne prenášanej ľudskej blízkosti, vzájomného porozumenia a inšpirovania, istej povedzme "chlapskej nežnosti" (v jej neraz aj tvrdšie vyjadrených, humorných a podpichovačných prejavoch), ktoré hrali ako nezanedbateľná opora a podpora svoju rolu v disidentských časoch Kadlečíka a Vaculíka, sa nestrácajú ani v nasledujúcich obdobiach. Listové fragmenty obsahujú reflexiu vývinu spoločenskej situácie, ktorá sa u Kadlečíka v takto celkom konkrétne stvárnených epištolárnych prejavoch (prvok dokumentárnosti, faktografickosti) prelína aj s jeho meditatívno-lyrickými, esejisticko-úvahovými časťami, predstavujúc súčasť výstavby textu budovanej na (sú)hre kontrastov. (Mira Nábělková, Slovenčina a čeština v kontakte, Veda, Bratislava – Praha 2008)

JÚL 2016

6

Blíži sa jar. A s ňou nový život, nové nápady, nové vzťahy i nové komplikácie.

 

Nazdar, příteli!

Děkuju za dopis i za příznivou zprávu o tom, proč je dobré, aby se mi psaní dařilo. Jsem také už zvědavý, jaké a čí básně to budou, co mi slibuješ. Jestlis je už neposlal, máš možnost předat mi je osobně: Vzpomeneš si ještě, kde jsme se my dva (ještě s Pavlem) potkali prvně? Tak v tom lokále budu sedět a očekávat Tě 22. 2. t. m. mezi 15. a 16. hodinou. Když se nebudeš moci objevit, nic se nestane krom toho, že mě to bude mrzet. Právě jsem se díval Tvým zrakem do jízdního řádu, nedovedu objevit všecky možnosti, ale tato hodina připadá mi akorát. Jinak - kdybys z nějakého důvodu sice přijel, ale pozdě, budeš mít vzkaz u pana vrchního. Jestli Ti nebude stát v cestě jiná překážka, bude už jen na Tvé milé ženě, aby Ti dovolila tuto menší čistě panskou schůzku, mně se také podařilo získat svolení.

Můj Juniperus - díval jsem se naň dnes - se rozpoltil na dvě části: jedna prosperuje, druhá hyne. No, aspoň tak. Přisypal jsem mu špetku vápna, co to udělá. Byl jsem dnes v zahradě ořezávat hrušku pařížanku: má špatné ovoce, chci ji přeroubovat na jiný druh, tak jsem jí zkazil krásnou figuru, je samý pahýl, a v březnu budu do ní vsazovat rouby. Sranda bude, když žádné neseženu. Při pomyšlení na takovou možnost cítím se skoro zločincem. Ale v zahradnictví mi je slíbili. Také jsem zasadil na podzim mnoho růží a jsme všichni zvědaví, co z toho pokvete. Získal jsem také darem bramborovou sadbu přímo ze šlechtitelského ústavu. Co teď čtu? Platonov - Zrození mistra, vyšlo loni. Překrásná kniha! Pavlovi řekni, že když napíše knížku, já ho odměním. (Jsem sakra zvědavý jak, ale udělám to, bude to napínavé i pro mne.) Řekni mu to, opravdu. Řekni mu, že mu potom dám, co bude chtít. (Jsem zvědavý, co ten chlap bude chtít.) A když bude chtít něco, co mu nebudu chtít já dát, tak mu řekni, že mu dám něco ještě lepšího, než on chtěl. (Začíná to být úplný hazard: to jsem opravdu napjatý, co já mu potom vlastně dám!) - Jestli tuto hru přijímá, mluvme potom trošku o podmínkách, jako například kolik aspoň stránek by ta věc musela mít. Minulou neděli jsme s Madlou šli okolo tenisového kurtu, na kterém stály blátivé kaluže. Madla se rozesmála a řekla: Víš, na koho jsem si vzpomněla? - Hned jsem to věděl: Na Pavla, který loni touto dobou s hrůzou čekal jaro a uvažoval o tom, že bude v noci stříkat kurty hadicí, aby mu tam blátivé kaluže vydržely aspoň do června.

Mějte se dobře, pozdravuju vás a těším se na jaro, asi jako vy. Ludvík

Praha 13. 2. 1975

 

Nazdar, Ivane!

Už Ti zas píšu. Dneska jsem se vrátil. Zařídím všecko, jak jsme se domluvili. S návštěvou v Bratislavě jsme velice spokojení, všichni se nám líbili a my jim jako kdyby také. Doufám, že se to brzo zřetelně projeví. Něco jsme si odtamtud odvezli.

Ale došli jsme ještě tam k jednému vážnému návrhu. Bylo by přece jen efektivnější, kdyby se rukopisy slovenské psaly nejprve na Slovensku, nějaký exemplář (nebo zas rukopis?) by šel k nám a tady se opisoval pro naši potřebu. A také zajímavé české rukopisy by se mohly psát u vás. Mluvili jsme s Ivanem a Milanem o tom, že bys to mohl začít Ty a pak by přátelé někoho našli v Bratislavě (a Ty bys mohl opisovat krom toho). Víš, při určitém zacvičení by sis totiž i docela slušně vydělal. Je to otázka psacího stroje. Na normálním kufříkovém konsulu se to jedenáctkrát propíše, když užíváš průklepového papíru 30 gr, balík za 27 Kčs, a když často měníš kopíráky. Vazba by se obstarala v Bratislavě, i distribuce, Ty bys dostal vždycky úhrnnou sumu a o víc se nestaral. Doplňovací návrh: jestliže nemáš vhodný stroj, tedy si ho kup za peníze, které Ti půjčíme, a to velice rádi, protože za tři měsíce to máš vydělané. (Stroj se slovenskou klaviaturou.)

Zamysli se nad tím a neboj se, že něco nedovedeš, neboj se udělat si ten malý dluh u zkušených dlužníků, jakými všichni jsme. Tvůj první rukopis by byl asi Špitzerův.

Na Tvoji odpověď bude čekat Milan, kterému piš na tuto adresu: Dr. Eva Šimečková, odb. asistentka, katedra anglistiky a amerikanistiky FFUK, Gondova 2, Bratislava. Adresu na obálce napiš strojem!

Lepší bude ovšem, když se k němu později přijedeš domluvit osobně na detailech. Mně dej jenom celkově mlhavou odpověď, jak se Ti návrh zamlouvá. Ostatně, odpověď může jednoduše znít tak: Ponížený... atd. dolupodpísaný... atd. prosí o půjčku (tuším pôžičku) dva a pol nebo tři a tři čtvrtě tisíca(e) koru(ú)n... atd.

A oznam Milanovi také, na jakou adresu Ti má event. odpovídat.

S pozdravem Ludvík

Praha 24. 2. 1975

 

Příteli,

opäť len stručne. Včera mi Palo s chotí priniesli list. Som rád, že Vaša cesta priniesla ovocie. Návrh prijímam, preto čím skôr niečo pošli, aby som mohol začať písať, nejako si to zariadim. Hneď napíšem aj Milanovi. Včera som Ti poslal (esej) fejtón o hubách a ešte čosi. Pala som trochu varil a zdá sa, že je na mäkko, nuž dúfam, že niečo z toho bude, nejaké poviedky. O tom stroji zatiaľ neviem ako a čo, porozmýšľam, lebo momentálne sú pre mňa dôležitejšie peniaze, to iste chápeš.

Aj keď mrzne, jar sa blíži, budem musieť začať čosi sadiť, zohnal som semeno šafránu, som zvedavý; a mám sľúbené topinambury, vraj to pekne kvitne. Inak nič. Ozvi sa. Srdečne vás všetkých zdravím. Ivan

PS. Musím list zalepiť páskou, lebo vidím, že na obálku ktosi nedodal lepidlo.

Martin 27. 2. 75

 

Jar sa blíži. A s ňou nové nápady. Na historickom bratislavskom stretnutí vznikol tiež historický projekt - fejtóny. Začal ich písať vari každý zo širokého už okruhu autorov, ktorí o sebe navzájom vedeli. Kolovali v hustej frekvencii až do roku 1988 a tvorili v súhrne vlastne akýsi putovný časopis. Začali ich uverejňovať zahraničné časopisy aj zahraničný rozhlas, ročník 1975/76 vyšiel aj knižne (Čára na zdi, Index, Kolín 1976), ďalšie v samizdate doma. A najslávnejšie Vaculíkove každoročné fejtóny s rovnakým názvom Jaro je tady tvorili chrbtovú kosť tohto "časopisu".

 

Nazdar, Ivane!

Myslím, že ty tři věci, malé, cos mi poslal, jsou nejspíš básně - aspoň ta o vodě určitě. Jinak by to mohly být také poznámky, poetické, soukromé, jakési náladovky a črty, jenže krátké. Fejeton - ten se nějak má týkat něčeho, co právě běží, děje se, je to spíš komentář k prožívanému nežli vylíčení žitého. Aspoň já to tak beru. Každý autor si fejetony razil sám. Také by fejeton měl být o něco delší, tak dvě, dvě a půl stránky, no, do tří. Já jsem je vždycky dělal moc dlouhé a redakce mi nadávala. Jo, ještě kurzívka by se mohlo říkat těm Tvým malým útvarům.

Mezitím jsem si přečetl ty Juračkovy básničky. A jsou pěkné, opravdu. Je to tak, jak to říkáš Ty v doslovu: zdánlivé zpoždění je vlastně náskokem. Ale jak to už bývá, o tom se bude moci soudit líp, až autor napíše víc. Rád bych věděl, jestli se pokoušel někde něco udat. Mihálik přeci je hrdý na svou stáj nových básníků! Jsem zvědavý, co tomu tady řekne někdo z našich mistrů, pokusím se od někoho získat názor a pak oznámím.

A ještě jedno: potřeboval bych, jestli budeš ještě uvažovat o dalším opisování své knížky pro slovenštější okruh zájemců, kdybys mi ještě aspoň dvě-tři pak postoupil.

Zapomněl jsem se zeptat na dvě věci: jak to vlastně máte s tím domem, a proč sešlo se zabíjačky!

Přečetl jsem si, cos napsal o svém pradědovi, a líbí se mi to. Nemysli si ale, že to říkám jen tak, ze známosti.

A na konec: Máš tu tedy tři články o knížkách. Jaké s tím máš úmysly? Doplníš to na celý soubor? Kdybys chtěl napsat normální kritiku na něco (ale asi by to mělo být o nějakém českém díle), zařadilo by se to do seriálu těch kritik, z nichž dvě máš. Jinak bys tu svou knížku esejí měl pomalu doplňovat: Gruša, Hrabal... pokud Tě to bude zajímat.

(Ze tří poslaných kurzívek se mi nejvíc líbí Curriculum vitae, nejmíň Prečo písať, protože jsem s obsahem byl seznámen už v jednom Tvém dopise, ale nejlepší je objektivně Chvála vody. V tom prvním se mi zalíbila ta otázka: zda okovy, či ponořená kotva. - Budeš v tom pokračovat? Posílej.)

Námět na fejeton je Černá paní, náměstí, pondělní televize s Pavlovými poznámkami k tomu, četba, jazyk, nákupy, děti, příroda... Já chci psát o jaru. Začnu asi, až skončím tento dopis. Vlastně jsem tento dopis začal proto, abych ještě nemusel psát ten fejeton. Já jsem Tvými krajany zklamaný nebyl a návštěva příštího dopoledne u Juraja byla velice dobrá. Neodešli jsme s prázdnou. Ale není mi jasné, proč ses to dopoledne neobjevil.

Zdravím Tebe i rodinu. Madla dnes dopoledne v posteli (je nachlazená) četla Tvou knížku a každou chvilku mi něco chtěla přečíst nahlas. Padlo jí to do noty. Říkala, že na to nevypadáš: na tak vznosný, morálně povznešený a bohatý jazyk. Protože osobně spíš jenom tak mrmleš, dodávám já. Ludvík

Ano, já Vás v tuto předjarní neděli objevila. Vážím si Vás. V úctě Vás zdravím. Madla

Praha 3. 3. 75

 

Jaro je tady (fejeton)

Čím jsme starší, tím těsněji letí jaro za jarem, jde z toho strach, takže radost z nich předsouváme si až skoro k vánocům, jelikož když potom jara květ vyraší, my jak prokletí myslíme víc na novou zimu. Tak pak opravdu nastává brzo...

"Jaro je tady, slyšet je všady," zazpívala každého roku maminka jednoho rána, když se vrátila od poklizených koz, a já jsem si automaticky myslíval, že zítra budu už smět jít bosky. Ale chodil jsem ještě dlouho obutý! Měly se mě naozíbat nohy ve zrúchaných botkách, když jsem zglíňal za jarem kolem potoka...

Noviny snad, teď nevím jistě, ale snad ani nebyly. Nepamatuju, že bychom na ně byli zvědaví či na ně v něčem spoléhali. Každý si hrál, s kým se mu líbilo, učitelé mu dávali známky podle toho, jak uměl, každý jedl, co měl, mluvil, s kým chtěl, četl, nač přišel, psal, co mu napadlo, báli se jen zloději, bylo to fajn...

(Praha, to pondělí po konjunkci Venuše s Měsícem.)

17. března 1975

(úryvky)

 

Jaro je tady. A s ním nový život.

 

S najstarším synom (fejtón)

Nedávno, aj napriek tomu, že som nebol doma, ale v ktorejsi krčme preventívne oslavujúc s priateľom-prozaikom veľkú udalosť, takže som domov prišiel na hotové, narodila sa mi dcéra Zuzana-Zrzana ryšavá ako plamienok, ako večné svetlo, úplne nová a maličká, triapolkilová, miniatúrna niečia prababička, a ja som sa stal obklopený symetricky pevnejším valom generácií a štyroch detí, pripomínajúc si nevdojak Lutherov chorál Hrad přepevný... v krásnom znení básnika Juraja Tranovského, ktorý sem vraj vsunul verš: Přijde-li na zmatek čest, hrdlo, statek...

Po troch mocných synoch, ako v slovenskej ľudovej rozprávke, sa nám narodila krásna Zuzana. Aby sme tu, v pokore a strachu, trvali.

Martin, marec - apríl 1975

(úryvky)

 

Milý kamaráde!

Posílám Ti, dnes napadlo moc sněhu a celá zahrada je bílá, další dva fejetony, jeden z nich - Kynclův - je nad plán, on to vzal jako, když to k němu dokolovalo, výzvu, aby se zúčastnil rovněž. Jsem zvědav, jaká zpráva mi dojde od Milana Šimečky, naproti tomu. Dále Ti posílám Koláře za 30 Kčs, Černého za 25 Kčs a Grušu jen za cenu vazby, t. j. 10 Kčs. Tvé konto, které činilo 205 Kčs, se tím snižuje na 140 Kčs, budu s tím hospodařit výhodně, abys zbytečně nevyhazoval. K zásilce přikládám Otův dopis, vyrozuměj z něho, co chceš.

Rouboval jsem před 14 dny na planou švestku jednak ryngli a jednak meruňku. Na tlustou, asi 5 cm v průřezu, třešni vyrostlou z pecky jsem narouboval višni. Pořezal jsem si oba prsty, musel jsem rouby olizovat od krve, tak teď nevím, zda to bude k dobru či ke škodě. No, když se rouby neujmou, můžu v létě očkovat, ale tu ryngli už ne, protože tu jsem už porazil a spálil. Také jsem zasadil včera novou meruňku koupenou v zahradnictví - "uherská nejlepší". Nono! Dále jsem minulý týden maloval ten náš velký pokoj, a myslím, že dobře. Nejhorší stěnu, co se nejvíc špiní, polepil náš Jan tapetou. A co je s tou zabíjačkou, hrome, napadá mi? A co s domem, vaším, a co s Tvými zuby? Mám moc práce, z které nic není. Jsem instituce bez výdělku. Tyto velikonoce se nevydařily, krom fejetonů. Poprvé od svého dětství jsem nebyl na proutí a nepletl karabáč. Madla zbytečně koupila veliké čokoládové vajíčko, což koupila prvně v životě. Padá pořád sníh, je už večer, fotbal v televizi na sněhu byl fotograficky zajímavý, s Rumunskem. Pozdravuj Pavla i jeho Máriu. Tvůj Ludvík

Ivane, právě jsem dostal dopis z B. Chtějí začít se slov. rukopisy nejdřív sami. Potřebuju ale 10 x Juračku. Chceš to napsat? Potom můžeš psát české rukopisy, jestli chceš. Chceš? Dej vědět. L.

Praha 31. 3. 1975

 

Nazdar!

Lodovico, najprv Ti musím oznámiť, že sa mi narodila celkom nová dcéra zvaná Zuzana. Inak nič nového. Potom bola Veľká noc, návštevy rodiny a známych, zmätky, a ja zrazu vidím, že mesiac som Ti neodpovedal na list. Medzitým som dostal dva pekné fejetóny, ten prvý o jare je ešte krajší. To by som ja napísať nevedel. Vidím, že som Ti vlastne ešte ani nepoďakoval za moju knižku. Myslíš, že by ju bolo treba ešte odpísať? Ako? Som rád, že sa páči Tvojej pani, pozdravujem ju a ďakujem za povzbudivé slová. Aj Palo mi čosi sľúbil, ja som mu sľúbil k tomu doslov za odmenu, on ma o doslov požiadal. Mám aj návrh, ako by si sa mu mohol odmeniť Ty, okrem iného: aby tá jeho vec vyšla vo Vašej petlici, to by mu viac lichotilo. Zo zabíjačky nesešlo, pozvanie trvá, len sme sa asi zle rozumeli: bude to asi o dva roky. Dúfam, že o niekoľko týždňov začnem stavať, tak mi pánboh pomáhaj. Je jar, ako si už iste informovaný, a treba niečo bez uznesenia siať, len neviem, ako sa dostanem z domu, ktorý je plný plienok, a tak ani nemám veľa času, hoci by bolo treba aj písať, radšej by som listy dostával. Preto ťa srdečne zdravím. Ivan

Louis, práve mi Mária priniesla knižky, fajn. Čo píše Lojza, nie mi je celkom jasné: čo chce urobiť s recenziami? A neviem ani, kde ich poslať. Mám trochu obavy, potreboval by som sa poradiť. Čo si o tom myslíš? Bratislavčania sú čudáci. Ja som však slabý strojopisec a s písaním som nesúhlasil kvôli výdělku, ale aby som pomohol veci. Takže je to v poriadku. České veci by sa mi zle písali, no Juračku urobím, potom by som napísal Palove veci, prípadne moju knižku, to by zatiaľ stačilo. Poznáš topinambury? Neviem, či som Ti vravel, ale zasadil som pár hľúz, uvidím, čo to urobí. Mám aj trochu semena šafránu - nechceš? Ahoj. Bude asi lepšie, keď si to v B. urobia všetko sami. I.

Martin 2. 4. 1975

 

Milý Ivane!

Blahopřejeme k narození dcery Zuzany, my máme též Zuzanu - samičku od morčat, je to pěkné jméno.

Pošli mi to šafránové semeno! L.

7. 4. 1975

 

Milý Ivane s rodinou!

Trošku pomalu reaguju, jaksi. Jednak jsem opožděně pochopil, že máte novou dceru, neuvědomil jsem si, co to všecko znamená, a to v mnoha bodech. Rád bych teď něco podotkl k bodu f). Jak budeš vlastně psávat, když bude u Vás tolik křiku? Ale na druhé straně zas tvoje žena bude doma, na mateřské dovolené, tak snad budeš mít víc času... ...? Ach Bože! Už abyste měli ten nový dům!

Za druhé, jak zjistils, jsem pozdě reagoval i na šafránové semeno. Dá se to ještě napravit?

Ale dnes Ti píšu kvůli něčemu jinému: Opsal jsem pro Tebe (m. j.) Špitzerův fejeton a dostal jsem během něho zlost: ačkoli vím něco o rozdílech mezi češtinou a slovenštinou, mám na každé stránce několik chyb. A v té zlosti jsem si řekl, jak já k tomu přijdu, abych každého do všeho musel pořád strkat, abych Ti až z Prahy musel říkat, aby sis vyčistil na psacím stroji písmenka, protože obloučky a kolečka jsou slité - udělá se to snadno kartáčkem na zuby, starým či novým, Tvým či manželčiným, jestli jsi tak sprostý. Dále mám vážnou otázku, budeš-li mít čas sem někdy přijet, když na to přijde.

Ale především a aktuálně: Napiš fejeton! Však vidíš, co napsal Juraj, ty to dovedeš snad i líp! Můžeš napsat o své dceři Zuzaně, můžeš napsat, jak to teď u vás chodí nebo bude chodit, resp. lozit. Ale řeknu Ti, mně by se velice líbilo, kdybys napsal o tom, jak chodíš městem Martinem, s kým se potkáváš, jak je to u Staré (nebo Černé) paní, takové scénky a nálady, třeba o ženách, o Pavlovi Hrúzovi, o kostele, o varhanách (organe-och?), nebo co chceš. A já se velice prosit nebudu, já si znamenám termín: do poloviny května, s datem některého čtvrtku(!). To je jednoduše rozkaz, ale kdybys nemohl, nepiš nic, nejsme na vojně, já ani Ty nejsme tací voli. (Vidíš, jak se ve mně sváří potřeba číst od Tebe něco se soucitem s Tebou? - Také bys mohl domlátit k fejetonu Pavla, místo sebe!)

S tím Tě a vás zdravím a zdravíme. Ludvík

Praha 15. 4. 1975

AUGUST 2016

 

Nazdar,

fejtón som dostal i poslal. Teraz posielam pár šafránových semien, ktoré si môžeš zasiať, hoci neviem, kedy to treba robiť, ale skôr ako teraz ich zasadiť nemôžeš, takže je to jedno. Mám teraz dosť starostí a práce, nuž neviem, či by som mohol niekedy prísť k Vám, iba ak by to bolo, bez srandy, veľmi, veľmi nevyhnutné, a aj to by som ešte uvažoval. Pravdaže, rád by som Ťa (Vás) videl, mohol by si aj v lete, alebo aj skôr, prísť. Teraz mi napadá, že to, čo Ti posielam, nie je semeno pravého šafránu, ale je to požlt farbiarsky, asi, Carthamus tinctorius L. Je to letnička, kvitne od júla do septembra. "Zberajú sa čerstvo rozkvitnuté kvety terču, ktoré sa vyštipujú z úborov." Suchá korenina je slabo aromatická, používa sa na farbenie potravín, ľudovo sa nazýva šafrán alebo pašafrán. Pred Veľkou nocou, ako som sa spoľahlivo dozvedel, sa pracovníci bezpečnosti v Matici zaujímali o moje posudky, vypytovali sa tam niektorých ľudí na moju činnosť v Matičnom čítaní, neviem prečo. Odvtedy som nepočul nič, no trochu ma to znervóznilo, kurník šopa! Doma máme plno plienok, ale dúfam, že sem-tam ešte niečo napíšem, aj tak som toho nikdy veľa nenapísal. Keby si odo mňa niečo potreboval, azda by sa to dalo vybaviť aj inak než osobne, nie? Zdá sa, že na budúci mesiac začneme stavať, aj keď neviem celkom presne za čo. Ale už by som v tomto meste a činžiaku dlho nevydržal. Nič si mi nenapísal o topinamburách, či to poznáš. Keď v B. niečo rozpíšu, rád by som to mal všetko, Dominika aj 2x. Mám si to pýtať od nich? Zajtra by som chcel ísť s deťmi do ZOO v Bojniciach. Inak tuším nič nového. Srdečne Ťa - Vás zdravím. Ivan

19. 4. 1975

 

Milá paní Hrúzová,

dejte, prosím, Kadlečíkům tento dopis, který začíná takto:

Milý Ivane!

Děkuju za fejeton, který je opravdu dobrý, protože je v něm všecko, co jsem chtěl: jak chodíš po Martině (že nechodíš), koho potkáváš (že s Tebou nikdo nemluví), jak to vypadá u Černé paní (že tam nemáš s kým ani zač pít), o varhanách (že na ně a proč budeš hrát)... Tvůj vlastní, samostatný osobní přínos je také docela zajímavý a pěkný: jak byls na pohřbu, hučeli letadla, kamarád pravil, narodila se dcera Zuzana, jak jsi hrdý... No fajn.Tvůj fejeton je totiž, Ivane, opravdu fejeton mého srdce a vkusu, je to pěkné, pravdivé, výmluvné velice, jinotajné a prosté, všecko.

Opsal jsem ho, jak je má povinnost, a posílám Ti poslední kopii, protože Ty to budeš umět přečíst, a prosím: teď to opiš v takové úpravě, jak jsem ji provedl (motto vzal jsem jako titulek, je to dobré, datum jsem opravil, bylo zřejmě chybné - 8. dubna jsi ještě o ničem nevěděl, a přidal jsem místo činu, Martin), a pošli, prosím Tě, na tyto stálé adresy, kam budeš vždycky posílat event. další fejetony, kdybys během roku dostal ještě myšlenku a chuť

1) já - mně tentokrát už nemusíš, už to mám, 2) Ivan Klíma, 3) Alexandr Kliment, 4) Pavel Kohout, 5) Jan Trefulka, 6) Milan Uhde, 7) Juraj Špitzer, 8) Václav Havel, 9) Milan Šimečka.

Pro zajímavost - čtenářů budeš mít jistě už víc než stovku, má to dost veliký ohlas. Někteří lidé nepochopili hned, oč jde, představují si, že by se mělo psát cosi ostrého, pádného, odvážného... blbost! Kdo by to opisoval a nebál se? Myslím, že původní úmysl dobře vynikne až ještě za čas, kdy se ukáže, jak rozrůzněně dovedou lidé psát, jaká si volí témata, jak se vyrovnávají s dobou a čím nad ni přesahují, bude v tom zachycen jejich denní všední život, myšlení, starosti, jistoty, o něž se opírají.

Ale Ty máš u mne asi dva nebo tři články o knížkách. Nemíníš v tom pokračovat? To jen tak poznamenávám, neurguju nic.

Myslím, že první rukopis, který bys opisoval, nestane-li se něco ještě, budou asi Kalinovy paměti, které tu čteme, je to velice zajímavé, pěkně psané, ale ještě nějaký týden to tady bude trčet, než se o tom rozhodne, autor provedl škrty (politické i jiné), to je třeba ověřit, jestli je opravdu nutné. A protože součástí rukopisu jsou bohaté přílohy - dokumenty (fotografie, listiny, výstřižky z novin), bude se muset něco z toho přece jen vybrat a nechat okopírovat - tedy to všecko ještě chvíli potrvá.

Jináč čekám na semeno šafránu a na Tvé vyjádření k ostatním částem mého min. dopisu. Přerouboval jsem v sobotu pařížanku na Jean d´Arc, zasadil brambory: rané, pozdní, keřkovské rohlíčky. V zemi je semeno špenátu a černého kořene.

Pozdravuju Tvou ženu a dceru i Tvé mocné syny-lvy. Ludvík

Praha 22. 4. 1975

 

Jar je teda tu. A s ňou nielen nový život, nové nápady, nové vzťahy, ale aj nové komplikácie. Na Juraja. No na Juraja keby si trávu kladivom do zeme zatĺkal, aj tak bude rásť!

 

Luigi,

len stručne, malú informáciu, z ktorej si vyvoď dôsledky. Dnes nad ránom som sa vrátil od ŠtB, kde sa ma vypytovali na moje cesty do Ostravy, Prahy a Bratislavy a na rukopisy české. Nebolo by to také zlé, keby mi pri domovej prehliadke neboli vzali časť českých rukopisov, moju knižku a písací stroj; korešpondenciu a fejtóny som nemal. Na základe týchto faktov som musel povedať niekoľko informácií, dúfam, že neškodných, pretože ide len o literatúru. Na dnes mám sľúbenú ďalšiu návštevu u nich, takže neviem. Hlavný vyšetrovateľ bol z Bratislavy. Semeno šafránu som Ti poslal. Som rád, že si nasadil kvalitné druhy brambor. Čo robí Juniperus?

25. 4. 75

 

Pieseň ako posledná zbraň (fejtón)

Jej začiatok je nástupom poplašnej poľnice, výstražných, nie slávnostných fanfár: jeden tón a potom o čosi vyššie štyri rovnaké. Kdož jsú boží bojovníci... Chorál univerzálny a plný, totálny. Niet v ňom plechového optimizmu, s ktorým sa demagogicky chodieva do boja, ale je tam olovene ťažká, až neznesiteľná, celá pravda dejín života i zabíjania. Chorálom možno po boji žialiť a plakať nad porážkou či trpkým víťazstvom, možno si ním pred bojom i v boji dodávať odvahy, sily, neiluzórneho pocitu nekonečnej mohutnosti v recitatíve chóru, zástupov mužov, žien, detí, starcov, generácií...

Vanie z nej temná hrôza a pochmúrny, dusivý strach, čo neodzbrojuje a neoslabuje, lebo sa dotýka hranice, kedy už niet čo stratiť: preto sa väčšmi báli tí, čo počúvali než tí, čo spievali. A před nepřátely neutiekajte - niet už kde, zo svojej zeme, "ovdovělé a osiřelé". Len pevne stáť, zúfalo a smutne, na určenom mieste, opretý o beznádejnú hradbu: takéhoto zúfalstva a strachu sa boja i tí oveľa mocnejší.

Ludvíkovi Vaculíkovi a českým priateľom - koncom apríla 1975 Ivan Kadlečík

(úryvky)

 

Nazdar!

Tak čo? Hrajeme dál? Môj priateľ-prozaik napísal fejtón. Ak hráme, daj tam dátum a meno. Inak sedím doma, čítam a nič neviem. Na chate som posadil šafrán, hrach, paradajky - neviem, či tam dozrejú. Vymrzli mi ruže. Pozdravuje Ťa Pavel. Naša Zuza rastie a tučnie. Čítam Winnetoua. Vďaka za pohľadnicu. Srdečne zdravím. Howgh! I.

P. S. Ako sa Ti páčil môj fejtón?

24. 5. 1975

 

1.

Milý Ivane!

Děkuji Ti za lístek z výletu a předtím za fejeton, který se mi velice líbil, takže jsem ho opsal a dal několika přátelům. (Nevím, jestli by sis to byl přál, ale už se stalo...)

Protože, jak se domnívám, Ti vzali předešlé fejetony, posílám Ti několik posledních znovu. Dávej si na to větší pozor. Mně nevzali žádné Tvoje dopisy, protože jsem je neměl.

Zapomněl jsem, jak se jmenuje ten Tvůj šafrán správně - pažlť? Nenašel jsem to ve slovníku spis. slov. jazyka. Nevíš jak je to latinsky? Zahrada nám celá kvete, většina roubů na přeroubované hrušce zdá se, že se ujala. Měli bysme spolu mluvit, ale nevím jak. A věř, že bych račí mluvil o takových těch obyčejných věcech, které se nijak netýkají toho blbnutí.

Co na to na všecko říká tvoje žena? Na to myslím teď nejčastěji.

Mějte se, jak dovedete. Ludvík

Praha 15. 5. 1975

2.

Zaváhal jsem s odesláním, s ohledem na tebe, ale povzbudila mě Tvoje dnešní zásilka fejetonu, Pavlova: pozdravuj ho a řekni, bude-li se ptát:

Je to zvláštní směs půvabu a nesrozumitelnosti, naštěstí hravé. Nakonec - ani to tak nesrozimutelné (=nesrozumitelné) není, na další čtení. Má vtipné a nadžgané vyjadřování, chybí mu zřejmě jakási praxe ve škrtání (svých) textů. Rozhodně si to však nenechám jenom pro sebe, a nebudu jediný, kdo bude mít radost, že je nás víc o jednoho...

Tvůj fejeton o trávě se mi líbio (není to snad srbsky "líbil"?), opsal jsem ho a poslal, ale zřejmě se už cestou zalíbil i jiným natolik, že někteří adresáti ho vůbec nedostali. Tak abys to věděl.

Napište zas, oba, chlapci! Něco jen tak pěkného, bez politiky, a ne jako já, vůl, o tom Prvním máji! Ale příště se opravdu polepším.

Přikládám novou pěknou knížku: Skácela s grafikou mého i jeho přítele Vladislava Vaculky z Uherského Hradiště. Pro Tebe zadarmo.

Měj se pěkně, napiš, čis to v pořádku dostal, a připomínám svou otázku z předešlé stránky. Ludvík

28. 5. 1975

 

Milý Ludvíku!

Tiež sa mi nechce písať o tom blbnutí: je to odporné a ponižujúce. Požlt farbiarsky sa nazýva Carthamus tinctorius L., nasadil som to na chate, v lete by mal kvitnúť. Skácelove básničky sú veľmi milé, pôvabné, múdre a smutné. Podobne fejtóny - mám všetky kdesi. Vrátil sa mi zatúlaný písací stroj, doteraz som si myslel, že zatúlať sa vie iba pes, a aj to len zlý; no, budeme musieť uväzovať na reťaz aj písacie stroje, alebo si dať na vráta tabuľku Pozor, zlý stroj! (alebo Pozor, dobrý spisovateľ!!). Nezvestné sú moje eseje a recenzie, korešpondenciu som nijakú nemal. Budem si to musieť pýtať späť, lebo takto mi vznikajú rozličné problémy a komplikácie, napr. neviem, koľko km mám nabehaných na aute, kedy som ho mazal, kedy vymeniť olej v prevodovke a pod. Mám totiž pokazený tachometer, preto si km zapisujem do vreckového kalendárika, diára. Mám tam aj údaje o hubách, agrotechnických termínoch, niekoľkoročné úrody hrozna atď. A všetky moje záznamy sú fuč. Alebo chcel by som napísať mojej temer 90-ročnej tetke, no stratili sa mi adresy. Takže som úplne vedle. Pravda, najhroznejší pocit, ktorý ostáva v hube ako vždy ráno po fláme, je akési poníženie človekovej dôstojnosti, ako keby mi ktosi oňuchával špinavé trenýrky. A vôbec, fuj! Inak žijeme zo dňa na deň vo všedných starostiach, Zuza rastie, chlapci zatiaľ (presnejšie: rastie aj keď sú chlapci doma) chodia do školy, v lete chceme byť na chate. Napísal mi Lojza. V lese som našiel zopár žampiónov na privítanie. Čo sa deje u Vás? Moja žena je zdravá, napriek tomu, že nás to vtedy dosť šokovalo. Ale na to si asi treba zvyknúť. Dokonca prejavila v tom čase viac duchaprítomnosti ako ja, potom napísala sťažnosť, aj ja som sa pridal, hoci nám je jasné, že sťažovať sa možno najlepšie pri kohútiku č. 4 (len neviem, v ktorej umyvárke), lebo s lampárňou nemám najlepšie skúsenosti. Príď sa dakedy pozrieť, ako kvitne ten Carthamus. A čo robí Juniperko? Píšeš oveľa lepšie ako Jan Neruda, hoci aj on je dobrý, mysliaci a vnímavý. Majte sa lepšie, než nám dovolia, všetkých Vás zdravím. Ivan

Martin 1. 6. 1975

 

Milý Ivane!

Juniperus roste velice dobře, hoci jsem Ti psal, že zasychá, zčásti. Tedy nezasychá vůbec. Teď roste nejrychleji ze svého života. Semeno světlice barvířské jsem zasel bohužial teprve před týdnem, tedy nevím, čo robí. Ve Stromovce jsem si naštípal větviček z různých rododendronů, čili udělal řízky (tuším se sem nehodí slovo rezeň) a zastrčil je do písku, no a teď čekám, kdy zakoření, ani kvůli tomu nemůžu vycházet z domu.

Tvůj dopis jsem dostal, jsem rád, že už zas máš stroj. Tak teda piš.

Ty dvě knížky, co Ti posílám, dorovnávají Tvůj otevřený účet, kterýs u mě měl.

Napiš mi, až budete odcházet na chatu, a pošli také adresu, ano?

Léto je jakési zimní, tady byly až dva stupně, v noci onehdy. Stromy, ačkoli kvetly všecky mohutně, ovoce tolik nedají, asi nefungovaly správně včely. Ta zahrada mě velice zdržuje od psaní, nebýt jí, měl jsem už hotovo několik významných děl. Letos nám prvně kvetly rododendrony, jsou 2 roky staré, měli jsme z toho radost. Ujaly se mi všecky rouby na Pařížance, čili z ní bude Jean d´Arc. Dále se mi ujal jeden roub, jímž se má z plané švestky stát ryngle, ale neujalo se mi nic na plané třešni, z které měla být višeň Morela stinná. Upozorňuju, že toto všecko myslím tak, jak to píšu, že tedy nejde o šifry pro něco jiného, tady netřeba šifer: moje vlastní psaní mi nejde, no ale po milimetrech přece. A co se opisovaných knížek týče, to také můžu otevřenou řečí sdělit, že Hanzelka se Zikmundem si sami opisují svůj Cejlon, udělali k tomu také mapy a já se nabídl, že jim je okoloruju. Bude v tom také pár fotek - takový cestopis ještě v Čechách nebyl, jednou to budou exponáty v literárním muzeu. Na mou stížnost mi generální prokuratura oznámila, že musím vyčkat rozhodnutí vyšetřovatele o navrácení odňatých věcí, a dále, že orgán provádějící domovní prohlídku je povinen vzít také předměty, které budí podezření, že by mohlo jít o jinou tr. činnost, než pro kterou je domovní prohlídka nařízena, např. o ohrožování mravnosti pornografiemi. (Domnívám se, že doufali najít m.j. doklady o tzv. nedovoleném podnikání - ty knížky.)

Jinak nic nového. Tady prý bude spartakiáda. Možná na ni půjdu a pak o tom napíšu fejeton.

Pozdravuj svou ženu a Zuzanu. A také mocné lvy. Ludvík

Praha 11. 6. 1975

Poznámky 7/16 a 8/16

 

Poco rubato je na svete: korešpondencia Ludvíka Vaculíka a Ivana Kadlečíka, putujúca s dozorom i bez dozoru v rokoch 1969 – 1989 medzi Prahou a Pukancom. Román v listoch. V kadlečíkovsko-vaculíkovských písačkách je dosť z toho, čo sme museli prežiť. Aj nemuseli, keby sme boli len trošíčku smelší, nezľahostajnení. K sebe, k iným, k spoločnosti, v ktorej sme museli (a niektorí aj chceli) prežiť dvadsať rokov nehybnosti.

V knihe je všeličo, ale jedno chýba: meno zostavovateľky Ivy Kadlečíkovej, ktorá knihu pripravila, zredigovala. Ani pri troch korektúrach si to nikto nevšimol! Ale za tento defekt si môžem hlavne ja sám, keďže som v tiráži uvedený ako zodpovedný redaktor! Ak tú knihu ešte niekde doma máte, preškrtnite slovo "zodpovedný" a napíšte "nezodpovedný". Dobre? (Oleg Pastier, Spytovanie, 2011)

 

Z jazykových charakteristík vkomponúvaných listových fragmentov možno celkom stručne (a opäť s odkazom k „predobrazu“ v mimoliterárnej, bežnej komunikačnej dvojjazykovej praxi) spomenúť to, čo sa zreteľnejšie prejavuje v knihe Poco rubato pri pohľade na celok korešpondencie ako reálny dialóg: dvojjazyková komunikácia do istej miery provokuje medzijazykové ovplyvňovanie – ako ústretové, osobnú blízkosť a komunikačnú nadväznosť demonštrujúce prostriedky využívajú sem-tam obidvaja pisatelia prvky druhého jazyka. (Mira Nábělková, Slovenčina a čeština v kontakte, Veda, Bratislava – Praha 2008)

Poco rubato znamená v hudební terminologii "poněkud neklidně". Editorka Iva Kadlečíková tak nazvala soubor, jejž sestavila z dochované korespondence, kterou si v normalizačním dvacetiletí vyměňovali Čech Ludvík Vaculík a Slovák Ivan Kadlečík, občansky perzekvovaní a publikačně umlčení spisovatelé. Ačkoli na obálce knihy figurují pouze jejich jména, patří sem i jméno Kadlečíkovy manželky Ivy, která precizní restaurátorskou prací a osobně laděným, avšak věcným komentářem zacelila štěrbiny a mezery v celkové podobě korespondence.
Kadlečíkovy a Vaculíkovy dopisy jsou v prvé řadě osobními svědectvími o přirozené lidské statečnosti, o charakteru, o každodenním úsilí uchovat si za nepříznivých okolností osobnostní, především mravní integritu. Vypovídají o neokázalé solidaritě spřízněných volbou. Ano, volbou, protože není pravda, že být disidentem bylo jakési fátum - naopak, totalitní režim především na Slovensku dost stál o návrat ztracených synů a dcer a uměl také odměnit sebeponížení zbloudilých oveček.
Za druhé je tato korespondence dokumenty zrodu, vývoje a přetrvávání české a slovenské nezávislé kultury, což má opět svůj specifický slovenský rozměr: pozorný čtenář zaregistruje kontrast mezi šířkou a především provázaností českého literárního disentu a izolovaností několika slovenských osamělých běžců (Hrúz, Ponická, Šimečkovi...).
A do třetice. Soukromý dopis se při drasticky omezených možnostech veřejné seberealizace spisovateli legitimuje jako literární žánr, dostává estetickou hodnotu a zvýrazňuje se jako artefakt. Zúžení prostoru pro svobodný pohyb myšlenek a slov způsobilo, že ti, kteří se s takovým omezením nemínili smířit, se vydali jediným možným směrem - do hloubky. A stalo se jim to - budiž mi odpuštěno drsné přirovnání - co se stává lidem, kteří ztratí některý ze smyslů: zjemní a zcitliví ty ostatní. (Ján Štrasser, Dobrý den z Bratislavy, Lidové noviny, roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

SEPTEMBER 2016

7

Zasaď strom, postav dom a vychovaj syna. Troch synov už máme, ba aj Zuzanu. Nepriazeň časov? A kedy sú časy priaznivé? Každý čas musí byť priaznivý na to, čo si zaumieniš, čo chceš a musíš urobiť v tom jedinom čase, ktorý ti je priaznivý: v čase tvojho života. Takže napriek všetkému sa blíži termín, v ktorom postavíme dom a zasadíme strom.

 

Milý priateľ,

posielam Ti pokus o nákres listu z indického semena č. neviem koľko, lebo záznamy o raste a neraste mi boli odňaté a ešte nevrátené. Ak sa však dobre pamätám, bolo to hnedé semeno, ostatné nevyšli. Stromček má teraz asi 20 cm, vlaňajší pníček ide do hnedého dreva, letorast je zelený, listy (cca 5 cm) sú zelené so žltým odtieňom, tvaru nakresleného. Na jar stromček presadíme do väčšieho, ak postavím dom, bude rásť v ňom. Dostal som zaujímavé dve knižky, rád by som čítal aj o Cejlóne. Svoju knižku esejí vôbec nemám a potreboval by som z nej zo 3 kópie, tuším aj Ty si kedysi chcel a iste aj v Bratislave by si niekto rád prečítal, nedalo by sa to zariadiť? Koncom tohto mesiaca odchádzame do južnejších krajín, ak chceš, napíš mi ešte, čo robí záhrada a pridružené okolnosti, ja sa potom ozvem. Keby si chcel vidieť našu světlicu barvířskú, pošli potom kartičku, aby som sa nie veľmi pohyboval, lebo budem musieť pobiehať aj okolo Pukanca (základy!) a podobne. Dúfam, že na víkende sa mi podarí napísať aspoň jednu-dve recenzie, veľmi by ma potešilo, keby som si mohol po sebe niečo prečítať, aj po Tebe. Občas budeme v lete musieť zabehnúť aj domov. Pošta chodí aj k jazeru, ktoré je teraz plné vody. Radi by sme videli aj Tvoju manželku, aj Zuza je zvedavá. Murári mi zoťali krásny orech, lebo im zavadzia, budem musieť zasadiť nový ako aj všeličo iné nové, potom mi môžeš poslať nejaké špeciálne odrody rastlín, chcem tam mať nešpulu, gutňu (tuším kdoule?), hrozno a možno aj lekníny, brezu, tuje. Srdečne Vás všetkých zdravím. Ivan

PS. Nevieš náhodou, či tohto mesiaca bol p. Kosík v Taliansku? Dosť by ma to zaujímalo.

Martin 16. 6. 1975

 

Milý Ivane,

ta světlice barvířská zatím vypadá jako pampeliška, trochu okousaná od čehosi, nějakých housenek nebo slimáků, a zatím nekvete, ani nemá poupata. Uvidíme.

Děkuju Ti za lístek. Myslel jsem, že se třeba budeme moci uvidět, ale teď nemám jistotu, nevím, jestli pojedu na Moravu, a nevím, jestli by se Ti chtělo zajet do Brumova. Proto vyřizuju poštou, co jsem chtěl udělat osobně. Posílám Ti cihlu do Tvého domu a jsem zvědavý, kam ji umístíš, na jaké čestné nebo srandovní místo. Je betonová, koupil jsem ji loni na opravu komínu, ale zbyla nám.

Na podzim nějak počítej s tím, že by ses sem zajel podívat a také uviděl konečně naší zahradu. Já jsem minulé dny prožil ve znamení třešní, kterých se urodilo hodně a zrály pod rukama během trhání. Pořád s nimi nejsem hotov, a to máme ještě jeden strom, stejných.

Víš, myslel jsem, že bys zajel do Brumova a vzal nás do Štiavnice, kde bysme pobyli dva dny, prohlédli si v létě město, jež jsme poznali v zimě, zaplavali si jednou v jezeře a odjeli vlakem zpátky. Ale teď nevím, nechce se mi někam cestovat, žiju jaksi moc rozptýleným životem. L.

Praha 17. 7. 1975

 

Milý příteli,

snívalo sa mi s Tebou a povedal som potom žene, že na pošte bude nejaký Tvoj list - a bola nádherná neporušená tehla a iné. Betónujeme základy. Za prítomnosti všetkých detí som do základov komína vložil 5-korunovú mincu, lebo som pri sebe nemal nič cennejšie (okrem ženy a detí, čoho by azda bola škoda), aby mal komín dobrý ťah: túto poveru som si, pochopiteľne, vymyslel, no napriek tomu môže byť veľmi správna, aj keď neviem, či tam tá minca ozaj je, lebo to videl cigán, ktorý vozil betón, a možno si mincu po mojom odchode vykopal. Tým chcem povedať, že Tvoju tehlu dám asi do krbu podľa možnosti tak, aby ju bolo vidno. Zdá sa mi, že pre človeka a dom je najpotrebnejšie, najvýznamnejšie miesto komín - a krb je skoro to isté. Pred prázdninami som Ti písal z M. list s nákresom listov rastliny indického pôvodu, dostal si ho? U nás je v plnom prúde prevádzka zberby obilia. Chcel by som tu napísať takú malú knižočku, ktovie. Chystám sa aj na huby. Boha, ale je tu krásne. Keby ste prišli na Moravu, ja by som si tam tiež možno odskočil pozrieť tetu. Svetlica farbiarska mi tu ako-tak rastie, jedna má asi meter a pripravuje sa kvitnúť, azda jej to dovolia. Rád by som Vás videl. Stavba mi robí finančnú tieseň či tiesňavu ako kaňon, no v najhoršom prípade pomáha pán Boh. Ako sa máš? Ukazuje sa dobrá úroda hrozna, aj keď čosi kazí múčnatka. Napíš. Zavárame ríbezle a egreše, žerieme kvasené uhorky a máme sa dosť dobre zatiaľ. Srdečne pozdravujem, ďakujem. Ivan

Posielam Ti kus jazera, aby si dostal naň chuť.

Jazero 23. 7. 1975

 

Milý příteli,

léto se chýlí ke konci a nic. Nic nového zajímavého, nic jsme nedostali, nenašli, žádné zprávy z lepších kruhů. Co si nevymyslíme, to nevíme. Stavíš aspoň ten dům? Mně ta světlice barvířská prostě zakrněla, je takto vysoká: (zem, stonek, listy) a nenasazuje na květ. Sel jsem ji moc pozdě. Brambory mi chytla plíseň, rané a keřkovské rohlíčky. Jablek bude dost, švestek míň a horší. Na stroji se mi píše špatně. Stb dopisy otvírá furt. Nic mi nevrátili a nic mi neřekli. Opsal jsem Havla a Patočku, předlohy rukopisu Ti posílám, abys to nemusel platit. Jinak je nový Hanzelka a Zikmund (Cejlon, ráj bez andělů), je to pěkné a výpravné - se 22 fotografiemi černobílými, 2 barevnými a se třemi mapami, které jsem já koloroval. Ale je to drahé - oba svazky 340 Kčs, to jsem si ani já nemohl koupit. Natož Ty, chudáku se čtyřmi dětmi! Vzpomínám, psals, že nemáš svůj spis: až si ho někde vypůjčím, pošlu Ti ho a opíšeš ho? Vyděláš si dle známých podmínek, za předpokladu, že dokážeš pořídit naráz deset exemplářů. Potřeboval bych to pro několik lidí. Tady bylo už velice sucho, když začalo konečně pršet a už týden je i velice chladno. Nezapomněls, že máš u mě několik nových článků? Navážou na to další? A co náš kolega Pavel? A co Tvoje žena s dětmi? Jezero jsme dostali, ale nehýbáme se. Juniperus dobře roste, už je dvojnásobný, čili asi pětadvaceticentimetrový. S tím končím a zdravím vás všecky. Ludvík

Praha 26. 8. 1975

 

Milý příteli,

tak som už zasa doma, užil som si niekoľko týždňov vody, slnka a piva, trošíčku som písal (ukážku posielam v tomto liste), trochu som čítal, naposledy krásny dialóg Sládka a Vaňka: je to otrasný realizmus, pripomína Brechta; banálna skutočnosť s hĺbkou významov, krásne. Huby letos rástli veľmi slabo, azda ešte budú. Moja svetlica barvírska práve teraz zaujímavo kvitne, ako bodliak, má drobné lupienky kvetov - žlté, potom sa sfarbujú do krvava. Môj spis sa mi nechce odpisovať, lebo čítať po sebe mi ide na nervy a stále by som to potom preštylizovával alebo škrtal. Ukazuje sa nám veľká úroda hrozna, ale to sa ešte uvidí, lebo môže začať hniť, žerú ho včely a osy; miestami ho chytá múčnatka a pleseň. Do môjho blbého stroja keď dám viac kópií, neposunuje válec. Objavil som jedného hodinára, ktorý mi opravil staré bicie hodiny, teraz mi v pracovni odbíjajú tento hnusný čas tuším v b dure - ale to je pomerne jedno. Rád by som mal v knižnici svoj spis. Ako? Zdá sa, že kolega Pavel sa bude sťahovať do svojho mesta. Chcel by som čosi napísať o hodinách, o dreve, o inom - také miniatúry. Ako sa Ti páči husitská pieseň? Zaujímalo by ma, či naozaj je autorom zlostný Žižka, ale to sa už asi nedozvieme. Múry sú vytiahnuté, komín rastie dohora ako symbol plodnosti a rodiny, stúpa - peniaze klesajú. Potom si kúpim krásneho a zlého psa, sliepky a iné. Minulý mesiac oslavoval Pukanec 900 rokov známej existencie, moji predkovia z matkinej strany tam dokázateľne žili niekoľko sto rokov, prežili tam turecké nájazdy a všeličo, mali tam vinohrady, sady, remeslá, účastiny v baniach, statočne žili a tvorili veci. Všetkých Vás pozdravujem. Ivan

Martin 1. 9. 75

 

Nazdar, kamaráde!

Tvůj fejeton se mi líbil, dovedeš rozebrat muziku, vyjádřit slovy cosi, co je v tónech. Myslím, že ta myšlenka se do fejetonu pasovala velice dobře; v té první podobě, jaks mi poslal, jsem si to nedovedl představit samostatně, nýbrž jen jako součást čehosi většího - myslíš s tím dál dělat co?

Přikládám také několik věcí, doufám, že to dostaneš. Při té příležitosti mám otázku, jestlis dostal a) zásilku, kterou jsem Ti poslal v posledním srpnovém týdnu ještě k jezeru (velký formát, cenný balíček, 200.- Kčs, se dvěma rukopisy), b) jestli jsem Ti poslal Havlův fejeton o televizi.

Náš Ondráš dnes odešel na vojnu na dva roky, ačkoli měl vyřízený odklad, najednou mu ho zrušili. Tím se zastavují renovační odborné práce v Dobřichovicích a pokračuje dál fušeřina: já vyřezávám dřevěné parády na štít, které se povětrností za 80 let úplně rozpadly. Místy si je domýšlím. Ve sklepě si zřizujeme dílnu. Do té bych potřeboval to, o čem píšu ve fejetonu: dva truhlářské šrouby na stahování klíženého dřeva; nemohl by ses u vás na to zeptat? Koupil bych i starší po nějakém zaniklém stolářovi, nevíš o něčem? Event. další nástroje po stolářovi, od jeho vdovy. Juniperus roste výborně, je svěží a veselý. Měli jsme hodně hrušek. Neměli jsme zemáky. Neurodila se dyně, dyňa, tykev, ani tekvica. Nevrátili mi ještě nic ze zebraných věcí. Nebyl jsem letos vůbec na Moravě. Nevím nic o kamarádovi Pavlovi. Kdyby se zavázal něco napsat, udělal bych s ním dohodu nikoliv nevýhodnou pro něj. Promluv s ním o tom, včetně termínu.

Náš přítel Oto se prý nějak nepříliš šťastně vyjadřuje v tom smyslu, že tu existuje nějaké ilegální nakladatelství. Bojím se, že si tím chce dodávat významu. Divím se, jak tak mnoho docela rozumných lidí najednou jako by zvenčí ztratilo střízlivý úsudek. Napiš, co Tvoje rodina a Tvoje psaní. Zdravíme tě všichni. Ludvík

Praha 30. 9. 1975

 

Ahoj!

Som rád, že sa Ti fejtón páčil a teší ma, že si ho dostal v obidvoch podobách. Prvá podoba by chcela byť knižkou na rozličné a podobné témy, pomaly mi to ide, horšie i lepšie. Ale zato mi vôbec nejdú recenzie o knižkách, kritika ma momentálne serie. Přesto by som mal rád v knižnici svoje recenzie, už ich má kde-kto a ja nie. Ale mám aspoň nápad. Tie tri, čo som napísal neskoršie, by sa mohli pripojiť k tým niekoľkým prvým, veď aj tak sa dve z nich týkajú dvoch dielov knižky o Lojzovi. A tak. Inak všetko som dostal, teraz i predtým, aj fejtón o televízii. Nie je však jasné, či si Ty dostal všetko, lebo ako mi k jazeru prišla zásielka v poslednom srpnovom týždni, temer hneď som Ti o tom písal. Ak teda niekto listy berie, prestupuje zákony. Nuž neviem, či listy číslovať alebo si odkladať kópie a potom si to spolu porovnať, alebo čo. Pomôcť to nepomôže, ale aspoň by človek vedel. Zajtra ideme oberať hrozno, uvidíme, koľko nakvapká toho božieho daru. Napíš, čo Tvoje psaní. Nehovoríš nič ani o mojich esejach, ako som Ti písal. Nič sa mi skoro nedarí. Momentálne neviem nič o Pavlovi. Nič mi nevrátili. Po truhlárskych šrouboch..., aj keď neviem čo to je, sa popýtam. Ale mám zase nápad: Nebohý svokor Andreja Chudobu je eo ipso zaniklý stolár, resp. debnár alebo kolár, a sú tam tuším ešte nejaké zbytky jeho dielne. Tož mu napíš, lebo sám najlepšie vieš, čo potrebuješ. Stačí meno, spisovateľ, PSČ a obec Pukanec. Možno, že niečo má, alebo by vedel niečo zohnať - bolo tam veľa remeselníkov, zatiaľ čo títo Turčania pásli ovce a kšeftovali. A ja nikoho nepoznám, ani tu ani tam. Inak to stojí za hovno, mám len starosti. Ale aspoň sme všetci zdraví. Ani auto mi poriadne nefunguje, chce to opravy, a nemám na to dosť geršlí. Tak Vás všetkých zdravím, Tvoj fefeton je fajn. Ivan

3. 10. 1975

 

O zvony sa nebojím (fejtón)

Bojím sa o zvony, lebo ako človek majú meno a majú srdce, čo bije o hruď, a medzi dvoma údermi jedno mlčanie v čase harmonickej symetrie; asymetrické údery na jednu stranu sú porušením prirodzeného rytmu a znamenajú varovanie, poplach, alebo jednoducho neschopnosť toho, kto na nich hrá, či je to laik alebo niekým posvätený kňaz. Tomu sa treba vyhnúť...

Preto zvonica či veža, ktorá zvony držala a chránila, stála temer vždy na najvyššom a akusticky optimálnom bode krajiny, a zároveň bola epicentrom aj ľudského spoločenstva: zeme a ľudí. Potom zvony zaclonila príšera vysokých panelákov, ktorá láme pravidelnosť kruhov na zhúžvané machule, beznádejne tušiace svoju autentickosť. A kakofónia pazvukov bez vnútorného poriadku a zákona, ktorá vychádza z ulíc, z tých kanálov tečúcich medzi panelákmi, ruší dosah, čistotu a svetlo tónov zvona...

A akord, trojzvuk zvonov, keď navzájom v nerovnakom rytme od larga po vivace spolupracovali, mohol pri zachovávaní toho istého tónu, ktorý neznamená chudobu a nedostatok, pri zachovaní toho istého tónu vyjadriť rovnako radosť ako hrôzu, bolesť, jasanie a strach, výstrahu i pokoj, život a smrť...

Áno, zvon. Možno ho rozliať v čase prípadnej surovinovej krízy alebo vojny (cínom sa tuším letujú spoje v hluchonemých televízoroch a meď tvorí plášť olovenej guľky; vojna, to sú malé, vražedné lietajúce zvony, mohol by povedať básnik), možno ho rozbiť ako obrátený pohár kladivom či pádom, lebo je krehký. Ale kým žije, hoci aj pokrytý trusom zbabelo-krutých holubov a poskakujúcich vrabcov, nemožno mu ľubovoľne zmeniť rytmus ani konštantný tón, na ktorý bol azda pred stáročiami naladený. Stály a jediný tón zvona sa nezníži k zdanlivo ľúbeznej melódii, ktorú si kdekto a kedykoľvek môže pískať po ulici.

(úryvky)

 

Jaro je tady (fejeton)

Už je tomu rok, co jsem napsal fejeton tohoto názvu. Čtu ho teď, a nevím, co jsem za ním vážně myslel: v co doufal, čím si byl jistý. Ale dojem dělá příznivý, dal jsem si záležet. Chtěl jsem v něm mít naději, nemoha však odpovědně naznačit, z čeho by měla plynout, obrátil jsem se ke komickým kejklům. Chtěl jsem tam dostat krásno, sáhl jsem po osvědčeném dětství. Také aktuálno bylo nutné, dopustil jsem se tedy úvah o svátcích a nesvátcích. V tom loňském "Jaru je tady" jsem chtěl ukázat také pěknou řeč. Dnes mám chuť natřískat to do stroje, ani to po sobě nečíst. Jestliže se ti, čtenáři, bude zdát, že tomu tak je, tedy jen dík mé důkladnosti: budu text smolit zas několik dní, než bude působit jako mrštně natřískaný a po sobě nečtený.

Praha 21. 3. 1976

(úryvok)

 

S. O. S.

Priateľu,

práve som dostal oznámenie, že v dubnu mi prídu postaviť dom. Je to dosť skoro a zaskočili ma tým, takže som sa vlastne dostal do maléru. Vzápätí po dome príde faktúra a tá nečaká. Neviem, čo mám robiť, nuž volám o pomoc, aj keď mi je to trápne. No hanba-nehanba, vec je vážna, preto Ťa prosím, či by si nevedel požičať nejakých 5 tis. Nemyslím si, že si bohatý, no máš napr. priateľov, čo ja tu veľmi povedať nemôžem a nemám sa temer na koho obrátiť. Ak by to nešlo, napíš hoci, že ani u Vás nedostať brambory; ak by sa dalo čosi robiť, Pavel by to snáď mohol doručiť. Nehnevaj sa a prepáč. Dúfam, že fejtón si dostal. Inak v podstate nič nového. Bezpečnosť sa o mňa zaujíma, ale inak nič. Ešte Ťa chcem ubezpečiť, že všetko statočne vrátim, len čo prehrmí nado mnou táto živelná pohroma. Srdečne Ťa a Vás všetkých zdravím a znamenám sa s pozdravom V núdzi poznám priateľa. I.

10. 3. 76

 

Milý priateľ,

poštu od Teba som dostal a veľmi Ti ďakujem. Nedávno mi bolo povedané, že by som mohol mať aj lepších priateľov ako si Ty. Občas sa mi trochu trasú ruky. 19. 3. som zasadil prvý strom na svojom pozemku a dal som mu preto meno Jozef. Je to asi trojročný orech a dúfam, že sa dobre prijme a bude rásť, napíšem Ti o tom. Potom mi mávali pred očami trestným zákonom, paragr. 112, lebo som svojou esejou o narodení dcéry čosi poškodil, dostalo sa mi dosť vyhrážok a upozornení. Strom z indického semena má už asi pol metra, bude ho treba presadiť do väčšieho kastróla, neviem čo je zač. Povedali mi, že rozprávam bájky, že stále klamem a som bezcharakterný. Keď som sa ohradil proti tomu, nič mi to nepomohlo, ba nepomohlo ani to, keď som často pritom myslel na Helsinki, kde som nebol v živote a asi ani nikdy nebudem, aj keď sa mi naznačilo, či odtiaľto nechcem odísť. Snažím sa brať to ako aprílový zlý žart, lebo to bolo prvého, ale ktovie. A či som vraj v styku s Lojzkom. Stala sa mi ešte taká smola, že mi začal pukať po mrazoch strop na suteréne, hoci bol prikrytý smolou. Zistilo sa, že tehelne dodali zle vypálený materiál, aj to uznali a zaplatia, ale montáž domu sa tým oneskorí o niekoľko mesiacov. Nuž takéto mám ja detstvo, smutné a osirelé. A nik mi neverí, že sa rozprávame o normálnych veciach ako sú stromy, zemiaky a ženy. Normálne veci, normálny život, to je to najneuveriteľnejšie. Hľa, obraz doby. Lenže ja som ten orech naozaj zasadil, každý ho môže vidieť, možno aj o tom napíšem esej. Ale čo, ak ma za ňu potrescú a povedia, že som podvodník? Aj dcéra sa mi naozaj narodila a ja som zabudol povedať, že im ju môžem aj ukázať. Mám ju dokonca zapísanú v občianskom preukaze, len Európa to nesmie vedieť, lebo som podal informáciu o živote u nás. Veď je to absurdné! Srdečne Ťa zdravím, i Tvoju rodinu, a ďakujem. Ivan

P.S. Tvoj fejtón sa mi veľmi páči.

3. 4. 76

 

Nazdar, Ivane!

Není se mnou nic, všecko jsem, myslím, dostal, pěstovat rhododendrony ze semene je těžké, vyšel o tom článek v Záhradkáři č. 6, chtěl jsem Ti ho koupit a poslat, ale už ho neměli.

Tvůj fejeton předposlední se mi líbil, tento poslední (Hra na skrývačku) je sice trochu slabší myšlenkově, a tím vlastně lepší: Ty máš tak hluboké myšlenky totiž vždycky, že jsi z nich truchlivý (asi jako z nemoci), takže vlastně se jeví v průběhu doby Tvoje povaha zkresleně melancholičtější, nežli snad je. No a tento fejeton je trochu povrchnější, tím plynulejší, lehčí, hravější - ano, trochu humoru a zábavy musíš občas do toho vrazit!

Posílám Ti rukopis Grušova Dotazníku, který je poslední novinkou. Já Ti je nemůžu posílat, protože vím, že na to nemáš, a kdybych to poslal, vlastně bych Tě vydíral, protože bys zaplatit chtěl. Jsem nad tím rozmrzelý, protože tím uvadla v poslední době Tvoje recenzentská činnost. Některé z knih jsou totiž dost drahé (Sidon, Gruša). Takže toto, co posílám, není naše "vydání", nýbrž Grušova verze, z níž sa to opisovalo, nemusíš ji tedy platit. Děláš a platíš dost svými fejetony. Je mi divné, žes tu dlouho nebyl. Mám s Tebou účty ještě i jinačí. Zatím zdravím, pozdravuj ženu a děti. Ludvík

Praha 1. 7. 1976

 

Ivane, nazdar!

Kdyby se Ti chtělo a měls nápad, pošli mi do 15. t. m. nějaký text pro Seifertův sborník - bude mít 75 roků. Nemusíš se do toho nutit - abys například nezačínal zase "Nanútil ma istý môj priateľ..." - ale kdyby ses trochu přece jen mohl přimět, bylo by to fajn. Píšu Ti to z pověření několika dalších kamarádů, kteří si na Tvoje texty už ako tako zvykli a začínají se ptát, proč ses odmlčel. Současně žádám o totéž Pavla a v dopise pro něj mi napadlo téma, kterého, ať už se ho někdo z vás chopí či ne, já možná užiju pro sebe, ačkoli kdybychom to vzali všichni, mělo by to ještě zvláštní zvuk: První setkání s poezií, první prožitek těch krátkých řádků, zda je báseň záležitost mužská či ženská... apod.

Jináč zdravím a doufám, žes dostal poslední zásilku doručenou (p)oslem do domovní schránky.

V očekávání příznivé odpovědi včetně zprávy o pokračujícím zalidňování nového domu... Ludvík

Praha 2. 9. 76

 

Vicomte,

ani se mi nechce, ani nemám nápad, přesto (molto presto) Ti posielam za tragač viet z toho mála, čo mám, lebo som sa odmlčal a chcem sa učiť kosiť, aj keď obyčajné pero je lacnejšie ako kosa. Ak chceš uvažovať, či poézia je záležitosť mužská alebo ženská, musíš určiť čas: pred Tým, alebo po Tom; v prvom prípade básnia muži, v druhom ženy, ale napokon je to jedno, lebo v širšej perspektíve sme stále pred tým i naopak, takže básnici sme všetci, muži i ženy, deti i starci, a najmä - všetci mŕtvi. Odpovedám Ti teda priaznivo. Dostávam lákavé, hoci zatiaľ nehonorované ponuky, aby som nepísal, jeden môj známy dal raz Cigánovi v krčme 10 korún, aby nehral; Cigán sa uklonil a išiel hrať ďalej inde - ale to vôbec nesúvisí, lebo v krčme je v podstate sloboda. Áno, zásielku doporučenú poslom som dostal, teším sa na čoskorú zabíjačku v mojom dome, kde som Ťa už pozval aj s Tvojou milou paňou na budúcu jeseň, ďakujem Ti za srdečne krátky list: krátky list sa píše dlho, vedel Goethe. Napíš, či si dostal p. Seiferta. Ach, srdečne Vás všetkých zdravím, nazdar, Luculíku. Ivan

6. 9. 1976

 

Nazdar, také vicomte!

Vše jsem v pořádku snad dostal, ale nevím, proč si myslíš, že bys neměl dál psát fejetony, když Ti něco šikovného napadne. Tvůj příspěvek byl pěkný, vtělen do sborníku, který měl 30 součástí, také od Branalda, Ptáčníka a Ludvíka Kundery - což jsou poslední "prohlasitelé", jejich jakési prohlášení loyality a poslušnosti bylo publikováno ve svazovém věstníku, já jsem to nečetl. Zato Pavlův, také moc dobrý, přišel pozdě, ač byl poslán včas, proto jde jako fejeton. (Pan Seifert je vždycky dostává.)

Tady jinak nic nového, než že jsem také dostal silně nehonorovanou nabídku, abych se přestal starat o Petlici a o fejetony, jináč že si sám můžu psát, co chci. Nabídku jsem musel odmítnout a na nehonorář čekám.

Posílám Ti Grušův "Dotazník", jeho rukopis, z něhož se to opisovalo a já Ti to nemohl poslat, jelikož jsem Ti to nemohl zdarma věnovat. Věnuju Ti tedy toto.

Ozvi se, jestlis to dostal. S pozdravem Ludvík

Praha 28. 9. 1976

 

Drahý vikomt,

vedz, že som si práve kúpil rakúsku kosu, ale nemôžem k nej dostať násadu, ani kosisko, ba ani porisko - nič nedostať a všetko je drahé, čo je toto za mesto? - povedal vidiečan, keď prišiel do Pavlovej Bystrice. Ale dnes som kúpil zemiaky, na prídel a dosť drahé; no čo by robil Slovák bez krumplov? Ešte ma čaká kapusta, aj tá je drahá, naložím ju do suda a budem spokojný, ak mi dajú pokoj. Slivky už mám v sude - môžeme si potom pomerať, kto z nás má lepšiu slivovicu. V sobotu teraz zberávam orechy a jablká zo starých stromov, pílim suché konáre, zakladám skalku (zasadil som v auguste Juniperus van der Kolpachy), cesnak je už v zemi, atď. A omietajú mi suterén, zapojili elektriku. Dnes som dostal všetko v poriadku. Veľmi rád by som mal zborník p. Seiferta! A k Tvojmu jubileu nič? Veď ani neviem, či som Ti hezky blahoprajál! Páči sa mi, ako tie fejetóny fičia - a niektoré sú nádherné; keď mi niečo napadne, napíšem. A Bartolomejom sa vari nepáčia? Po sv. Bartolomeji lezú hady do diery, vraví ľud. Tí naši miestni bartoši bývajú zasa vo vile, ktorá za slovenského štátu patrila veliteľovi gardistov. Nuž tak sa časy menia. V októbri by som chcel sadiť nejaké stromčeky, jama pre morušu je už vykopaná. Neviem, či je šťastný nápad spojiť Dürera so Seifertom; zaujímalo by ma, čo si o tom myslí p. Seifert, lebo Albrecht 1528. Tak človek píše do luftu ako rádioamatér: možno to nejaký fanatik kdesi zachytí do sluchátok, ak nemá nič lepšie na práci a nemôže spať. Nuž teda vysielajme, ak máme čo. A ešte k tomu mám aj zlé pero, každé lepšie mi deti poberú. Na obálku Ti lepím nášho pána prezidenta ako záruku, že bartoši nebudú otvárať list; nič proti nim nemám, ale keď buzerujú starých ľudí (prof. Černý), to sa mi nepáči, veď barbarské civilizácie si starcov vážili; boja sa vari ľudí nad hrobom? Asi sa boja intelektu! Ale prečo sa intelektu boja, neviem; veď ten nechce ani ich moc, ani ich zbrane sa nedotkne (fuj!). Zdá sa, že predsa len sa boja intelektu ako čert svätenej vody: pre hlupáka je intelekt tajomný, nepochopiteľný, urážlivý, pripomína im ich vlastné komplexy, podvedome ho obdivujú a ich vnútorná bezmocnosť sa obracia v pomstu a nenávisť - teda aj tá najsilnejšia nenávisť je len slabosťou, howgh! Srdečne Ťa a Vás zdravím a čakám dajaké slovo ľudské v tomto kvičaní (jakote, hurhaji, hiakaní, hrmote, kriku a hluku, buchote a tresku-plesku, huriavku), ktoré nemá ani zďaleka toľko zmyslu ako mlčanie. Ako frajmauer: počujem, vidím, mlčím! A ešte raz zdravím. Ivan

Martin 29. 9. 76

 

Nazdar!

Reaguju pozdě, nemám duchapřítomnost: Jestli chceš, koupím Ti tu kosisko (násadu na kosu), raději s takovým tím hákovitým držadlem, jaké používám já. Snad se to dá poslat poštou? Ale já bych potřeboval!: 1 kg česneku na sadbu, jestli to můžeš dostat bez námahy. Kdyby s námahou, tak nic.

Marně přemýšlím, co mám napsat na zbytek papíru. Aha: ještě bych potřeboval žlutý průklepový papír, nemám už téměř nač psát fejetony. Balík nebo i víc, zaplatím obratem. Stojí 27 Kčs, třicetigramový, tlustší ne!

Marně přemýšlím, co mám napsat na zbytek papíru. Ludvík

Praha 12. 10. 1976

 

Nazdar, nazdar!

Tak to kosisko mi kúp pravdaže s tým hákovitým držadlom, aké používaš Ty, a kúp mi ho len vtedy, ak sa to dá poslať poštou, lebo inak by som z tej násady či kosiska na kosičku (kôsku) nemal veľa úžitku; keď to kosisko (neutr.) dospeje, bude z neho tá kosisko (femin.), ktovie. A tá kosa dobre kosííí, keď mi dievča vínko nosííí! Bez námahy môžem dostať 1 kg cesnaku na sadbu, jeden nesie cesnak, druhý cibulúúú. Cesnak kvalitný Ti pošlem o pár dní - týždňov (týždní?) a bude to teda na jarnú sadbu, ak Ti to nevadí; ja som už trochu cesnaku zasadil v septembri, z tohto, čo zoženiem na juhu, zasadím na jar. A ešte niečo: žltý papier preklepový tu nemajú, iba toaletný občas. Inak nič nové, ibaže mi ženu chcú vyhodiť zo zamestnania skrzevá mňa. Zdravím. Ivan

Martin 19. 10. 76

 

Milá Ivka a milý Ivan,

pozdravujem Vás pekne a podľa daných možností peknú jeseň vinšujem...

Pred pár dňami sme počúvali dva pekné fejtóny... Druhý bol o zvonoch, ktoré nemôžu biť len tak hocijako, ako by si hocikto vymyslel či nariadil. A ja som si spomenula na jednu veľmi peknú historku o jednom zvone v matkocirkvi ľuborečskej, ktorý mal nápis zdnuky: Z pece ohně byl jsem v ohni, hlas můj srdce lidské pohni... Raz vám ju poviem alebo dám prečítať...

Vaša Hana Ponická

Lukavica 18. 10. 1976

 

Sire,

dnes ku mne prišla tá s kosou a trošku sa chechtala: bola to doručovateľka balíkov a priniesla kosisko; ďakujem; čo som dlžen? Nasadil som kosu a v obývačke na pokrovci som si skúšal tanečné kroky, nesekol som do ničoho, ani si do nohy, trafila kosa na kameň. Stoliční páni chystajú na mňa lapačku, nuž neviem, kto s tou kosou bude kosiť, keď ja budem mundúr nosiť. Ale česnek budě, ako hovoria klasici. Ej, veľmi by ma chceli potrtkať, len som sa ešte nerozhodol, či im dám. Teraz sa mi nechce o tom písať, len ak bude ešte viac treba - a ak to ešte stihnem. Pán Boh s nami a zlô preč, srdečne Vás všetkých ešte zdravím. V sobotu by som chcel ísť pozrieť hroby predkov a nasadiť nejaké stromčeky, už je čas. Lebo zima sa blíži, ráno sa tráva belie námrazou, šedivie - a večery sú dlhé a pusté. Ale zároveň už víno vykvasilo, čistí sa, a z husaciny kvapká masť - chcem byť pri tom. Nazdar. I.

26. 10. 76

 

A tak sme dom s pomocou božou, štátnej sporiteľne a priateľov postavili. Sťahovali sme sa však doň až v roku Charty, v roku zvýšenej frekvencie útokov "tamtých", "bartošov" a "považských". Bodku za touto "kapitolou" dáva úryvok z obsiahleho článku Ladislava Považského v Pravde 18. novembra 1977 s nadpisom Falošný svedok sa poza humny zakráda..., s podtitulom Ako Ludvík Vaculík na Slovensku osihotenú "hrdinku" objavil a knieža všetkých Slovákov z nej svedka urobilo. Tá hrdinka bola Hana Ponická, to jej "svedectvo" bol neprednesený, iba odovzdaný príspevok do diskusie na 3. zjazde slovenských spisovateľov 2. 3. 1977.

 

Buržoázny svet ohromila táto podarená autorka tvrdením, že u nás sa niektorí spisovatelia museli chytiť "čakana a lopaty" a podaktorí "živoria". Aká hrôza, aký horror plynie z tejto fantázie a výmyslov! Nie náhodou neuviedla v tejto súvislosti nijaké mená. V zozname "zatratených" literátov nachádzame aj istého tiežspisovateľa z Martina, ktorý dobrovoľne a z vlastnej iniciatívy zostal istý čas "nezamestnaný" a toto voľno využil na písanie ohováračských listov ich spoločnému priateľovi Ludvíkovi Vaculíkovi a literárnych "útvarov" pre Jiřího Pelikána. Počas nezamestnanosti si postavil aj solídny domec. Zabudol si naň iba zavesiť svoje "zvony, o ktoré sa nebojí". Podistým preto sa o ne nebojí, lebo vynášajú, aj keď zvonia falošne, alebo vôbec nezvonia. Vari by ho mala pani Ponická v novom sídle navštíviť, aby videla, čo všetko si u nás môžu "nezamestnaní" spisovatelia dovoliť.

Ladislav Považský, Pravda 18. 11. 1977

 

A ten "tiežspisovateľ", ktorý napísal o zvonoch, postavil dom a zasadil strom, už predával v tom čase knihy a čakal ešte presne dvanásť rokov. Aj na návštevy. Aj.

Poznámky 9/16

 

Na Ivana Kadlečíka moc na začiatku sedemdesiatych rokov uvalila totálne embargo. Ivan to riešil tým, že sa uzavrel do svojho vnútorného exilu; zapojil sa však do českého samizdatového okruhu na čele s  Ludvíkom Vaculíkom, ktorý sa ukázal byť priateľom do toho nečasu veľmi inšpiratívnym. Svedčí o tom ich bohatá vzájomná korešpondencia z rokov 1969–1989, ktorá vyšla vďaka edičnej starostlivosti Ivy Kadlečíkovej pod názvom Poco rubato roku 1994 vo vydavateľstve Fragment. To Poco rubato však použil Ludvík Vaculík v názve rozsiahlej reportáže v českom preklade (Poněkud neklidně), ktorá vyšla 7. mája 1969 v poslednom čísle Listov, následníkov Literárních novin. Celý jej obsah tvoril report z jeho návštevy Martina, redakcie Matičného čítania, rozhovorov s Ivanom Kadlečíkom, Pavlom Hrúzom, Jánom Johanidesom a ďalšími. A to všetko v historickom čase, vrcholiacom odvolávaním Dubčeka a intronizovaním Husáka do vedenia komunistickej strany, teda štátu. Pre dnešných záujemcov je text prístupný vo Vaculíkovej knihe Tisíce slov, Atlantis 2008. (Rudolf Chmel, Život v slove, Listy/Mosty, 2014, č. 5)

 

Ponoril sa však najmä do svojho jazyka a pamäti ako hlbiny bezpečnosti, najpevnejších opôr exilu na Hrnčiarskej ulici v Pukanci. V tej pracovni s knihami ešte od otca a starého otca, luteránskych farárov, ktorých duchovným pokračovateľom sa cítil nielen ako organista. O tej pracovni, jeho najprivátnejšej domovine akoby naozaj platili slová Sándora Máraia z roku 1943: „Táto izba s knihami je moja pravá vlasť, keby ju zajtra zničila bomba, som bezdomovec.“ V tej izbe-pracovni prežil Ivan Kadlečík od roku 1977 druhú polovicu života, svoju najhustejšiu a najuvedomelejšiu, ale aj najtvorivejšiu samotu. So štyrmi deťmi a Ivou, našou kolegyňou z fakulty, ktorá ju s ním zdieľala nielen, keď ho už aj zrak opúšťal. (Rudolf Chmel, Život v slove, Pravda, 19.7.2014).

Poznal jsem Jána Johanidese pradávno, a to skrz Ivana Kadlečíka, když ještě žili oba v Martině. Přijel jsem za Ivanem, ale Johanides se to dověděl a pozval mne. Byla to zvláštní návštěva už ode dveří: svlékl jsem si plášť, a nevida nikde věšáku, pověsil jsem si ho pěkně na jakousi sochu. To se potom stalo přátelskou pomluvou: "Vaculík si věší kabát na sochu". K tomu bych ovšem rád věděl, čeho a čí socha to byla: nevím. Byl jsem uveden do pokoje, kde všechno bylo ozdobou, i užitné věci. A všude plno drobných věciček. Vtedy jsem Johanidese osobně neznal, jeho jméno však zvučelo mezi přáteli: vedle Kadlečíka, Slobody, Hrúze, Šikuly, Feldeka, Chudoby…? Po obřadném uvítání jsem byl uveden k psacímu stolu. Žasl jsem s úctou i jakýmsi soucitem: chápal jsem to! Johanides k této příležitosti aranžoval svůj stůl jako stůl Slovenského Spisovatele. Rozepsané listy, kalamář, pero – a myslím, že to bylo pravé husí brko. Tento dojem jsem si uchoval a pěstoval: jako upřímný výraz sebepojetí. (Ludvík Vaculík, Poslední slovo, Lidové noviny)

OKTÓBER 2016

8

Od októbra 1976 do októbra 1978 sa v korešpondencii - pestrom a dodnes poučnom svedectve o... o všeličom, ale najmä o živote... o živote človeka, ľudí, spoločnosti, skrátka o Živote - vyskytuje medzera, spôsobená subjektívnymi i objektívnymi okolnosťami, najmä zásluhou štátnej polície, ktorá tiež svedčí o všeličom. Aj v ďalších rokoch chýbajú Kadlečíkove odpovede (možno sú dodnes kdesi dobre schované?).

 

V tomto (akože druhom) vydaní Poco rubato dopĺňam zopár (osem) listov Ludvíka Vaculíka z rokov 1977, 1978 (a jeden z roku 1987), ktoré sa nám náhodou dostali do rúk, na povale skryté a zabudnuté, a teda nepublikované. A tak pribúda do mozaiky opäť niekoľko drahých kamienkov.

Ahoj, příteli!

Co je s Tebou, že se neozýváš?

Aha: asi jsem Ti zapomněl přát do nového roku moho štěstí! Teda přeju a zdravím.

(Aha: asi jsem Ti nepoděkoval za papír. Teda děkuju.)

Tvůj Ludvík

Praha 9. 1. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Dlouho o Tobě nic nevím. Ani, jestlis dostal fejetony, například. Přemýšlím, jak Ti dodat Grušův román, aby Ti došel. Doporučeně asi nestačí. Napadá mi poslat ho na dobírku, zkusím to. Dobírka - 10 Kčs - je jen k úhradě poštovného + aby nějaká dobírka byla. Vzhledem k tomu, že jsi chudobný (a zadarmo přece jen nemůžu všecko dávat), neposlal jsem Ti řadu věcí. Ale tuto knížku musíš číst a mít.

Tvoje fejetony se čtou, Jesenský se Ti povedl také, a má jednu přednost: píše v kratších větách než Ty. Já jsem, jak jsem začal číst, nepochopil Tvůj trik hned a bylo mi nápadné, jak se najednou vyjadřuješ prostěji. (Toto není kritika, zasloužíš poděkování.)

Napiš zas jednou obyčejný dopis o tom, kolik máš dětí, co ořech, co indický strom, co s juniperusem - a právě si vzpomínám, žes mi slíbil k jarnímu sázení česnek! Náš juniperko se má k světu dobře, je už asi sedmkrát větší, než když jsme ho přivezli. Trochu bych potřeboval znát Tvou situaci, například abych věděl, jestli třeba Ti nevadí, když Ti píšu a něco posílám. Do chartistických věcí, jak vidíš a jak i druzí mohou vidět, Tě nezaplétám. Pavel mi napsal pěkný dopis-citát, já jsem mu na něj odpověděl provokačně škaredě, že bych od něj rád četl něco jiného. Pak mi napadlo, jestli mě dobře pochopil. Budeš-li mít možnost, dovysvětli mu to. Začal galerii postaviček z mládí, měl by ji dokončit...

Mějte se všichni dobře. Ludvík

Praha 3. 2. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Ale to se ví, že jsem Ti za česnek poděkoval! Poslal jsem Ti od té doby také několik fejetonů. Naposledy, to doporučeně, 3. 3. balíček s knížkou, zdarma, protože jsi chudý - podle těchto slov by sis mohl vzpomenout. Tys to nedostal?

Teď Ti zas pošlu, doporučeně, dva fejetony. Odpověz ihned, když to dostaneš. Já zároveň podávám reklamaci nedodané zásilky ze 3. 3. a pak stížnost inspekci ministerstva vnitra. Už mám těch jejich výčinů zas dost. - Bylo zahájeno vyšetřování mého oznámení proti ČTK a majoru Martinovskému ohledně těch fotek atd. Samozřejmě nevěřím, že pachatel bude potrestán. Ale spokojím se s tím, že jim někdo ty formy práce zakáže. Znělo mi to neuvěřitelně, když mě pozvali na inspekci a tam jednali, jako by vážně mínili mé oznámení prošetřit.

No ale na tom nezáleží. Jaro pokračuje. Kdy se budeš stěhovat? Co Tvé stromy - ten z indického semene? Moruši bych také chtěl, i oskoruši, do své zahrady. To se tady neprodává vůbec. Nepomrzl Ti vinič?

Napiš. Mějte se dobře. Ludvík

Praha 19. 4. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Tvůj fejeton se mi líbil, i když je trochu komplikovaný a já nevím, jestli musí takový být či ne. Rozhodně představují Tvoje fejetony zvláštní osobitý tón, na který tu čtenáři reagují rozdílně: některým to moc nejde pod fousy, ty podezírám trochu i z lenosti při čtení slovenštiny, ale jiní zato oceňují, že je tak úplně odlišný, vraj duchovní. No, hlavně je piš!

Odpovídám Ti přes Tvou žádost tak pozdě ze dvou příčin: Jednak jsem Ti chtěl poslat svůj návod na kosení, o který jsi mě žádal, ale nejsem s ním hotový, po.... (nečitateľné)

Jináč na zahradě všecko hrozně roste, hlavně tráva, a já ji kosím, jak umím. Přeroubování stromů se mi celkem podařilo - hruška Žandark bude mít první plody. Zato se mi nepodařilo naroubovat rouby jabloně na její vlastní kořeny, abych získal nový mladý strom přesně téže kombinace podnož + roub. Kdyby se mi to bylo povedlo, mínil jsem ohlásit veřejnosti, že jsem Mičurin. Takto musím tutlat, že jsem čurin. Juniperus už je veliký jako já, když si lehnu na bok. A co Tvoje indické rostlinstvo? Dávno jsi o něm nic nenapsal.

Zatím Tě zdravím, papír přestává fungovat. Ludvík

Praha 16. 6. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Zjišťuju, že nemám Tvou novou adresu. Nevím, jestli tato stará bude dobře fungovat. Proto mi napiš hned, jak to dostaneš. Zmínil ses, že se v létě chcete už stěhovat. Poslal jsem Ti 16. června balíček s knížkami, došlo to?

Jináč tady pracuje léto, myslím že dobře: mně se líbí střídání horka a dešťů. To by mohlo prospívat rostlinám, zvláště introdukovaným z Indie: jak se vyvíjá Tvá indická rostlina?

Příští týden se měl konat soud s Havlem, Ledererem a Pavlíčkem, ale byl odřeknut. Proč, to se neví.

Mějte se tam dobře, asi u jezera, a dejte zprávu. Ludvík

Praha 15. 7. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Posílám Ti nějaké čtení. Tvoje fejetony jsou v sortimentu velice postrádány, ale asi máš své důvody. Blbé by jedině bylo, kdybys na nás už jen lhostejně kašlal.

Nevím, jestli jsem neudělal chybu v záznamech, proto mi aspoň sděl, jestli jsi dostal Kriseovou - Křížová cesta kočárového kočího.

Jináč Tě a vás zdravím. Ludvík

Praha 19. 12. 1977

 

Maestro!

Činíš se nedosažitelným, nevypovídáš, nic se o Tobě neví. Ať už je to jak chce, hlavně když jsi zdravý a čilý. Dostal jsem Tvou nabídku odběru jakési obšírné publikace vydané v Matici či Osvětě. Při té příležitosti chci říct, že velice rád zvýším Tvou tržbu, nabídneš-li mi občas něco opravdu užitečného a dobrého. Nevěŕím, že má smysl kupovat dneska knihy z jakéhokoliv společenskovědního oboru, protože to bude zdeformované. Ale přírodní vědy, hluboká historie, národopis - možná ano. Významná přeložená díla atd. To když mi nabídneš či mě na to upozorníš a já to budu potřebovat či aspoň chtět, tak si to ovšem račí objednám u Tebe, i když na Václavák do Slovenské knihy to mám pár kroků. Jestli to ovšem pro Tebe má nějaký význam.

Tady se teď neděje nic zvláštního. Sníh není, teplo je, ale neprší. Na zahradě jsem nebyl čtrnáct dní, ačkoli práce tam mám hodně. Budu kácet několik stromů, ovocných, protože jsou moc hustě a už se začínají škodlivě prorůstat. Kdo to tak zasadil, nepočítal s vývinem. Jablek jsme měli poměrně dost, ačkoli všude v okolí je jich málo. V novém čísle Zahrádkáře jsem se dočetl o katastrofickém rozmnožení nového škůdce - mola jablečného. No sakra! Pavel Kohout pořád nebydlí v Praze, protože v přiděleném bytě veškeré místo zaujal nábytek a knihy a ještě část je ve státním skladě. Tak kočuje po přátelích, protože i v chatě na Sázavě je překážka - prasklý kotel topení. Ubytoval se přechodně mezi jiným u Václava Havla, který žije ve své chalupě v Orlických horách, a stalo se to, že Havlovi soudně přikázali pražský byt opustit, jelikož prý ho neužívá! Pomsta a pomsta. Já jsem včera dostal od gen. prokurátora odpověď na svůj dopis ze září t. r., v němž jsem se ptal, kdo tedy spáchal trestný čin s fotkama, když příslušníci StB nikoli. Já snad? V odpovědi se říká, že vyšetřování neprokázalo ani to, že bych jej byl spáchal já, takže mé obavy z eventuálního stíhání jsou prý bezpředmětné. Čin tedy spáchal nikdo. Začal jsem se učit trochu latinsky. Marně vzpomínám, co bych Ti ještě napsal. Proto vás všecky jenom už zdravím a přeju do nového roku zdar a zdraví. Ludvík

Praha 30. 12. 1977

 

Nazdar, Ivane!

Dostal jsem Tvůj fejeton a výměnou posílám jiné. Myslím, že jsou to moc málo fejetony, čeho se to urodilo v uplynulém roce tolik! Zčásti zeď nářků, zčásti kniha stížností. Proto jsem tak rád četl Tvůj poslední příspěvek - že je to zas jiný tón, povznesený nad věci. Už se po něm shánělo hodně lidí.

Ale vidím, že jináč nemám o čem psát. Nechce se mi.

Na zahradě kácíme přerostlé stromy, protože už se jejich koruny pospojovaly tak, že dolů nepronikne světlo. Rád bych věděl, co dělá Tvoje indická rostlina. Na plese jsem nebyl, vím jen, co jsem slyšel od postižených. Svůj dotaz lépe řečeno prosbu, abys mě informoval o knihách, které bych podle Tvého názoru měl mít a koupit, jsem mínil vážně a připomínám Ti ho. Jak víš, nejsem pro publikace jenom ozdobného, suvenýrového a pamětního rázu, jsem proti publikacím, v nichž se musí očekávat dobové zkreslení, takže toho asi pro člověka moc nezbude. Kdysi (asi loni či o rok dřív) jsem se dočetl v "Naší řeči", že v Bratislavě byl u příležitosti narozenin Paulinyho vydán jakýsi sborník jazykovědných příspěvků, ten bych byl chtěl mít, ale nezařídil jsem to nijak a dnes už nevím, kdo byl vydavatelem, zda univerzita či akademie či který čert. Tedy takové věci mě zajímají, dále pak starší dějiny, filozofie a přírodní vědy ve styku s filozofií... asi jako Tebe, hádám. A také z antikvariátů ledacos se mi hodí, ale Ty antikvariát nemáš, že.

Zdravím Tě a mějte se dobře. Ludvík

Praha 7. 2. 1978

 

Medzi Prahou a Pukancom pribudol ďalší spojovací článok - kníhkupectvo.

 

Nazdar, Ivane!

Co děláš a jak se máš? Nic o Tobě nevím, ani jestli Ti můžu posílat fejetony. Co čteš? Co nového zajímavého mi může nabídnout Tvůj podnik?

Na zahradě jsme dootrhali švestky, češeme jablka, hrušky žádné nebyly, mám prořezávat rybíz... o jé, já mám práce! Jak roste ta indická rostlina? Cos pěkného v poslední době četl? Já, kruci, o Tobě nic nevím!

Těším se, co napíšeš. Ludvík

Praha 9. 10. 1978

Milý Ivane!

Moje odpověď se zdržela, protože jsem Ti chtěl poslat svůj fejeton, který mám napsaný už dávno, ale byl v připomínkovém řízení, chtěl jsem se o něm s několika lidmi poradit. Teď ho tedy posílám. Přikládám také jako můj dárek Seifertovu novou knížku básní. Tvůj dárek jsem dostal, čtu ho a je to aspoň zajímavé. Jsem rád, že to mám. (Líbí se mi, že se ten Johanides nedá, ta snaha promluvit! A to opravdu už nic jiného dobrého na Slovensku nevychází?)

Také jsem ovšem dostal Tvůj fejeton, který se mi líbí míň než předešlé, jelikož si myslím, že už bys měl pokračovat dál, furt si nevyřizovat ty drobné účty se soudruhama (jednu malou narážku na začátku jsem dokonce škrtl), je to ubíjející - nechat si jimi určovat běh myšlenek. Příroda, děti, stromy, psi, Tvůj dom, ano to je povzbudivé a pěkné, ale i tady už dej pozor, aby ses neopakoval. Jsi moc patetický, místy, či sentimentální. Já však Tě znám i "nasratého", a to tu chybí. Také veselého a vtipného. Rozpustilého. Tak se kruci seber a do nového roku načni "jiný soudek" ze svého vinohradu.

Musím končit, protože jdu na pohovor se svým dohližitelem, který mě pravidelně každý měsíc zve a chce vědět informace a názory. Informace nedávám, názory odměřuju. Tento rozhovor, prosincový, se poněkud zdržel, už jsem myslel, že něco neklape.

Mějte se dobře, všichni, a piš, Ivane! Tvůj Ludvík

Praha 22. 12. 1978

 

Nazdar, Ivane!

Dnes prvně píšu nový letopočet. Posílám několik fejetonů, napiš, jestlis to dostal. Posledně jsem Ti psal nepřívětivě příliš o Tvém fejetonu, pak mě to mrzelo, že jsem nenašel nějaký lepší způsob. No, snad se tak nenazlobíš, jak bych se asi nazlobil na Tvém místě já. To mi můžeš dokázat jenom tím, že brzo napíšeš zas něco.

Dělám totiž tento ročník fejetonů, pak toho míním nechat a vymyslit si něco nového. Proto žádám staré přispěvatele ještě o poslední fejeton do března.

Jináč tady nic nového. Johanidesova knížka se mi líbila. Zdravím vás všecky. Ludvík

Praha 4. 1. 1979

Milý Ivánku!

Jsem rád, že se až tak moc nehněváš. Připomínám termín - do konce února bys měl ještě napsat jeden fejeton, už aj aby sis to u mne napravil (nevěř, není co napravovat!).

Zpráva o tom, že se chystáš psát ROMÁN, mě vzrušuje, musíš mi o tom psát častěji, aby ses pak moc blamoval, kdyby z toho nebylo nic.

Johanidesovi bych o jeho knížce rád napsal, nevíš jeho adresu? Posledních pět exemplářů jsem koupil ve zdejší prodejně Slov. knihy a rozdal svým kamarádům. Ta knížka není jenom dobrá práce se slovem a větou, sakra, jak píšeš, to je dobrá práce i s tichým mrazením, které se postupem četby zmocňuje čtenáře. Já totiž, jelikož mi čtení takového textu slovensky dává víc práce, čtu velice pomalu, skoro si slabikuju, a to se pak dostaví jakýsi až hypnotický účinek toho nudného čarování, kdy se do násilím zmrtvělého čtenáře začne tiše zavrtávat autorův úmysl, který je slovně vyjádřen jen částečně. A kompozice - jaká jiná kompozice se u této metody vůbec dá čekat a požadovat. Kompozice je vlastně dobrá: protože vyprávění se z pomalého a nudného popisu mění zvolna v jakýsi dialog, jenž ze zdvořilostního tónu přechází v podrážděný, až dokonce dochází k náhlému dramatickému zvratu - Johanides zvedne prdel a jde se podívat do fabriky. Zpátky ho veme do simky inženýr, zavede ho na víno a popře, že by o otrávených vránách něco věděl a řekl. Když teda uvážíš jeho styl a metodu, je to kompozice pak vlastně excelentní.

Ale mám prosbu: Tady ve Slov. knize nemají slov. pravidla pravopisu, nemohl bys mi je poslat? Rovněž, jestli máš na skladě výpravnou publikaci Vlastní životopis Karla IV. Jaksi nám to ušlo a teď litujeme. Obé, či to, co bude, pošli buď na dobírku, nebo Ti to připočtu k Tvému nížícímu se účtu.

Tím tedy končím a pozdravuju Tebe, rodinu, psa a juniperka. Ludvík

Praha 21. 1. 1979

 

Nazdar, Ivane!

Posílám Ti zajímavou knížku a čekám, jestli mi pošleš hlavně ta pravidla pravopisu (slovenská).

Potřeboval bych od Tebe vědět pár životopisních dat: narozen, kdy kde, studium čeho kde, kdes pracoval (postupně), cos napsal (debut). Tak mi to napiš, ano? Ludvík

Praha 1. 2. 1979

 

Nazdar, chlapče!

Děkuju za pravidla prapovisu (=pravopisu). L.

Praha 27. 2. 79

 

Nazdar, Ivane!

Dlouho o sobě nic nevíme, že? Posílám Ti dvě knížky, vlastně tři - s dodatkem k Seifertovým básním, jež jsi dostal k vánocům. Z čeho to zaplatíš, nevím, ale zatím považuju za důležitější, abys tyto dvě věci četl.

Jak možná spozorovals, neposílám Ti žádné fejetony, protože už je nevedu. Uplynulý ročník byl, co se mě týče, poslední, dál ať si každý autor dělá, co chce. Myslím tím, že když napíšu(eš) fejeton, pošlu(eš) Ti(mi) ho, ale o jiné už nepečuju. Mám moc práce, letos konečně budu moct do Petlice dát nějaké své texty, možná. A co Ty robíš?

Juniperus prosperuje lepší než např. hruška, protože ta nenasadila vůbec na květ. Třešně odkvetly pěkně, ale nelétaly včely, tak nevím. Právě se rozvíjejí jabloně. Meruňka čili marhula se ani nechce probrat, nevím, zda je to věkem, přestálým mrazem či mou několikaletou péčí. Zemáky už nám lezou. Je hodně pampelišek. Také rybíz možná bude, a začíná kvést ořech. Jak Tvůj Josef? Po celé zahradě rozlézá se nám jak mor jakýsi rozrazil, což je tím, že jsem hodně kosil a žal strojkem, čímž se poškodily vyšší trávy a prosperuje tato plazivka. Ani ryngle nebudou, nekvetou. Švestky čili trnky, ba správně slivky, kvetou sice, ale řídko. A jakýmsi chatrným květem.

Napiš aspoň, kolik vás už zas je, ano? Tvůj Ludvík

Praha 14. 5. 1979

 

Odpoveď na tento list uvádzame z knihy Ludvíka Vaculíka Český snář, Atlantis Brno 1990, s. 219. (To je ten spis, ktorý Ludvík spomína v korešpondencii, čo pôvodne vyšiel v Petlici a potom v Toronte. A tu je aj hmatateľná stopa, vysvetľujúca niektoré chýbajúce listy. "Probíraje se svými poznámkami a odloženými dokumenty, jež jsem nějak chtěl do tohoto rukopisu dostat, nacházím zapomenutý předvánoční dopis od Ivana Kadlečíka" - s. 443. Tiež ho sem zaraďujeme.)

 

Člověče,

nezlob se, ale mne stále rastie tráva, a kým jeden koniec pokosím, na druhom môžem začať. Tým chcem povedať, že som Ti už aspoň tri roky nenapísal, napriek dôvodom vďaky. Dostal som asi všetko. Rodina sa mi za ten čas nestačila ďalej rozkonáriť, ale mám 10 zajacov a štyri sliepky, psa, a mačka zdochla. Včely ešte nemám, ani kamarátov. A ešte ošetrujem vinič, 20 koreňov, ktoré som na jar vysadil v záhrade. O pár dní odchádzam (pešo) na dovolenku - do vlastnej záhrady, asi sa nikde nepohnem; načo? Telo sa nemá veľmi premiestňovať v priestore, má sa iba hýbať pomerne na mieste. Slivák sa ukazuje hodne, jabĺk menej. Aj by som ťa, Ludvák, dakedy už rád videl. Škoda, že nič nepíšem: rád by som si niečo dobré prečítal, hoci aj po sebe. Som odmlčaný, akoby som mal dosť času: ktovie? Básnik sa odmlčal, no vďačná vlasť či národ na neho nezabúda; umelec odložil brko a v gumákoch prehadzuje kompost, ktorý smrdí oveľa menej než štát (dánsky)... Bratsky zdravím nášho priateľa, slovenského historika žijúceho v Prahe, ktorému som tiež nezabudol napísať, aj keď nenapísal som. Pustite si Mozarta, ale nech vám neutečie! Práve som dostal knižky, čítam si Bartolomejove hlbokomyseľné súlože. Dopis tu nenachádzam a ani sa nečudujem veľmi, ale zato buď taký plný dobra a napíš pár riadkov. Mám nejaké poznámky, no čo a kedy z toho urobím, neviem.

 

Nazdar, Ivánku!

Dávno o Tobě nic nevím. Pamatuješ na ten stromek, co pro mne odštěpuješ kdesi na mezi? Píšeš něco? Já jo. Jak se máte? Proč mi nenabídneš nějakou dobrou slovenskou knížku? Co píše Šikula? Tady cosi od něho vyšlo česky, ale já bych to chtěl číst slovensky.

Zatím Tě zdravím. Začínají padat ořechy! Tvůj Ludvík

A co asi dělá Ťažký?

Praha 19. 9. 1979

 

Nič nepíšeš, ale knižky som dostal asi všetky, ja Ti posielam pod stromček jednu. Vyšiel aj Ťažký Laco - Evanjelium čatára Matúša, dosť dobré, tuším lepšie, než písal predtým, povyrástol. Mne nevyšlo nič, asi preto, lebo som nič nenapísal, nemám čas. Teraz údim klobásy, šípkové víno je skoro vykvasené, napadlo snehu. Čo robíš? Ozvi sa, lebo samota je ako dobré víno, len ho netreba vypiť tri litre naraz. Tebe a Tvojej rodine prajem pokojné sviatky a nový rok taký, aký bude, rád by som v ňom čítal Tvoju novú knihu.

 

(Po tomto predvianočnom liste v Českom snáři nasleduje poznámka:"Když uvažuju, že po dokončení svého Spisu budu se muset a chtít někam ztratit, napadá mi také Pukanec na středním Slovensku.")

 

Milý Kamaráde!

posílám 2 knížky, které Tě možná zaujmou. Šikulova Vilma se mi dost líbila. Kdyby Ti chybělo do tržby pár korun, pošli mi třeba 3x toho Ťažkého. Když dojde dopis bez toho, koupím si ho tu sám.

Já svou věc už mám napísanou, ale nemůžu posílat, zajímej se během května (mája) na příslušných nejbližších místech.

Velice Tě zdravím a v Tvém zpravodajství o přírodě mi dávno chybí informace, co je s naší moruší či čo mi to tam pěstuješ! Tvůj Ludvík

Praha 21. 4. 1980

NOVEMBER 2016

Milý kamaráde!

Moje přání, abys některé knížky měl, jde tak daleko, že Ti je posílám, aniž vím, z čeho je zaplatím, ale po Tobě to nechci. Jistě se najde nějaký mecenáš. To Ti píšu, jen aby sis nemyslel, že Ti vedu dluh. Samozřejmě odečítám to, co mi posíláš Ty, a prosím, abys mi podle možnosti opravdu zajímavé knížky posílal, rád Ti je zaplatím. Toho Jaroše jsem ovšem ještě nečetl. Nemáš náhodou "Umělecké památky Čech, I. díl"? Druhý mám!

Juniperus je veliký jak Ty, a možná, že už i jako já.

Měj se pěkně! Ludvík

Praha 2. 6. 1980

 

Milý przyteli!

Dávno jsem Ti nepsal, ani nic od Tebe neobdržel. Jelikož se našel někdo, kdo za Tebe zaplatil, posílám Ti zas dvě malé věci. Ale mám tu i tlustší četby, např. můj Spis, jenže ten poštou neposílám. Kdybys přijel, zastav se. Ano. Jaroše jsem ještě nečetl, ale koupil si Johanidesovu Baladu o vkladní knížce, a líbila se mi. Zapomínáš, že jsem Tě prosil, abys mi občas doporučil slovenskou četbu.

Juniperus je veliký jako já, jablek skoro nemáme, hrušek přiměřeně, švestek hodně, práce na zahradě jsou ažůr, protože Madla je v důchodu. Jináč nic nového, ale mám podozrenie, že píšeš román, to by bylo prima! Prší a je zima. Nepíšu nic.

Měj se dobře! Tvůj Ludvík

Praha 2. 10. 1980

 

Slovenská kniha,

k rukám vedúciho

Pukanec

Objednávka                Vaše zn.: holub                  Naše zn.: v řit ho polub!

Objednávám u Vás na dobírku tyto knihy:

1. Sloboda: Rozum

2. Ripka: Vecný slovník dolnotrenčianskych nárečí (Bratislava 1981)

U druhého spisu bohužel nevím, kdo ho vydal, četl jsem o něm v časopise Naše řeč, kde se dál říká jen to, že autor je pracovníkem Jazykovedného ústavu SAV. Tedy jde pravděpodobně o zájmový náklad.

Děkuju za vyřízení a jsem s pozdravem

Ludvík Vaculík

Praha 14. 10. 1982

 

A zase od októbra do októbra pauza. Občas fejtón s pozdravom, občas knižky. A od roku 1986 "měsíčník" Obsah.

 

Ludváčku,

dostal som knižky, ďakujem, Šimečka ml. má talent, Tatarka je Tatarka, životopis Ti pošlem, len neviem kedy, lebo neviem presne, ktorý životopis - curriculum vitae - je môj, jeden Rus, tuším spisovateľ, vždy napísal iný svoj životopis, lebo ho nebavilo písať furt to isté, to je fakt, ale životopis je dobrý, lebo tam sa všeličo dá zlepšiť, aspoň štylisticky, už ho píšem, životopis; inak, ako vieš, nepíšem nič, len zo šesť sedem osem nových vecí mám do knižky Rapsódie a miniatúry, a sú veľmi dobré ako víno, ktoré nemôže byť zlé, ale len dobré a lepšie, hovoria vinohradníci, teda tá knižka Rapsódie by mala vyjsť ešte raz v novom doplnenom vydaní, ale ešte chvíľu treba počkať, lebo mám v hlave asi 2-3 veci, kedy ich napíšem?, možno v zime, lebo mám robotu so včelami, teraz s vínom - a to všetko je presne termínované na rozdiel od literatúry, ktorá je večná, nadčasová. Od Pala si pýtaj životopis na adrese v Banskej Bystrici, pozdravujem všetky Tvoje milé ženy, ozvi sa. Ivan

V Pukanci 7. 10. 85

 

Milý Ivane!

Já teprve teď se dostávám pomálu k tomu, abych odpověděl na některé dopisy - a také gratulace. Tak mě velice překvapil a udělal radost náš kamarád Pavel Bystrický, když mi poslal pěkný dopis. Já mu za to posílám sešitek svých loňských fejetonů plus tři poslední. A Tobě, protože též na mne často myslíš a mezi námi to není třeba vždycky výslovně potvrzovat, posílám knížku kritických esejí Milana Jungmanna. Ty mi za to, prosím Tě, pošli, budeš-li mít tu potřebu a chuť revanšovat se, to nejzajímavější ze slovenské nové prózy, co v kšeftě máš. Vím, že jistě to nebude Pánský flám od Slobody, protože to je blbost a zklamala mě. Pangharty som čítal - zaujímavé, ale umělé. No, nechám to na Tobě.

Na jakýsi Tvůj starší dotaz odpovídám, že kdykoli mám zájem o Tvé nové texty krátké i delší, jednotlivé i ve sbírečce, a dodržím, když si to budeš přát, jejich soukromý ráz.

Nemám zas Pavlovu adresu, sakra! proto prosím o předání. Tvůj Ludvík

(Přikládám také náš červnový měsíčník.)

Praha 6. 10. 1986

 

OBSAH. Eda Kriseová: Bílá růže ve váze nakloněné, Na stěně dáma s psíčkem, Miroslav Červenka: Modlitba o vráceném ráji, PHA: De mortuis nihil nisi bene...?, Zdeněk Urbánek: Zastavení, Petr Kabeš: Těžítka, Sergej Machonin: Záznam, Jiří Kratochvil: O dvou hrách Milana Uhdeho, Jan Trefulka: Fejeton o svátečním dnu (pro Havla, Vaculíka a Uhdeho u příležitosti jejich významných životních jubileí), Miroslav Červenka: (Sebe-) K(nock) O(ut), Lenka Procházková: Pokušení na bidýlku, Milan Jungmann: Povolaný, ale nevyvolený, (KO): Více než 13 řádky o, Milan Šimečka: Krádež kolejnice, Ludvík Vaculík: Český zápor. Červen 1986.

 

Nazdar, Ivánku!

Děkuju za knížky a hlavně za Tvoje textíky, které se mi velice! líbí. Moudříš a nabíráš chuť do hořkosladka. Složité víno, jaké má být. Ke zmíněnému účelu se to hodí znamenitě, ale považuju za poctivé upozornit Tě předem, než to zařídím, že ty věci pak skoro vždycky vyjdou v nějakém zahraničním časopise, i když nevím, jak se tam dostanou. Takže ještě mi jednou dej znamení svobodné.

Do těch dvou knih jsem se zatím ještě nepodíval. Mám moc jakéhosi zanedbaného čtení.

Nevím, co mám robit, je mi šedesát a Lenka chce mít další dítě, se mnou. Zatím jsme se domluvili, předběžně, že to poručíme Bohu, a to tím způsobem, že jeden měsíc budeme dělat, jako by nic. Otázka položená osudu. A začíná to dnes večer. Proto se nechci velice vysilovat psaním, to jistě pochopíš. Tvůj Ludvík

Praha 3. 11. 1986

 

Nazdar, Ivane!

Posílám deputátní exemplář Obsahu. Dále v notách Bachovu Kantátu, kterou mám pro Tebe též na desce.

Pošli co nejdřív své texty - vybrané a seřazené!

Ahoj. Ludvík

Praha 27. 12. 1986

 

Nazdar, Ivane!

Pravdaže jsem Tvoje texty dostal, a přestože sám žádám, aby mi každý potvrdil, co mu posílám, a i to sám dělávám, zapomněl jsem! Promiň!

Posílám Ti lednový Obsah, který si pěkně dej do složky, jestli chceš. Dále posílám zpátky knížky, které jsi mi poslal jako dárek, ale připadá mi škoda, aby sis dělal obchodní škodu, když ten Andruška mě odpuzuje i při letmém otevření, do Fausta stačí nahlédnout a Feldekův humor je blbý. Snad umíš udělat tu machinaci, že je zase pěkně postavíš na regál ve svém obchodě a ze šuplíku si vezmeš ty peníze, které jsi za to musel zaplatit. Nechávám si tedy jenom toho Puškáše, jenž mi připadá súcí k četbě.

Byl tu Hrúz, strávili jsme spolu pár hodin, byl jsem rád.

Mrazy se drží mírně nad nulou, měl bych jet do D. prořezávat rybíz, stromy, křoví, jenže nechce se mi. Ale pojedu v sobotu.

Co více říci?

Mějte se dobře! Ludvík

17. 2. 1987

 

Nazdar, Ivane!

Pošli mi prosím ihned dvacet podepsaných bianco papírů formátu A5 na titulní list spojeného vydání rapsódií; toto je jen ta druhá půlka, posílám Ti ji. Spojené vydání je už opsané, jen přiložit ten list. (Nebo nemusí být bianco, ale napiš si to podle tohoto.)

Jináč - nic nového. Vše je na dobré cestě, co nás dvou se týče. A ostatní - co nám po tom? Děcko, tuším, bude. Měj se dobře! Ludvík

Praha úterý 1987

 

Milý brachu!

Posílám Ti letní čtení, kde máš příspěvek. A 1 ex. Rapsódií... Jináč k celé knížce: Dověděl jsem se toto - že je nabídnuta všem nakladatelstvím v exile, ovšem ne všechna vydávají slovensky. Sám pro to udělám, co budu moct. Už jsem to dal přečíst někomu, kdo o tom napíše recenzi. A dále: nabízím zároveň Tatarkovy Navrávačky, a kdo se rozhodne je vzít, slovensky, bude jistě náchylnější vzít i Rapsódie a miniatúry. Což je, pravím za sebe, čarovná knížka, Ivane!

S tím Tě zatím zdravím! Ludvík

24. 8. 1987

 

Přidávám další čtení. A prosím, jestli bys mohl navštívit Hanu Ponickou a rozdělit se s ní nějak.

3. 9. 1987

 

Milý Ludvíku!

Čtení prišlo. S Hanou sa pokúsim spojiť. Tohto roku bolo medu málo, ale hrozna sa ukazuje dosť, ešte je kyslé, teda aj vína vari bude dostatočno, mal by si ho prísť ochutnať: šak ja už skoro ani s nikým nehovorím. Aspoň napíš. V lete som sa zavrel do starého domčeka a napísal som asi 100 strán textu: nie je to román, ani esej, ani poézia, ani dokument, ani denník, neviem, čo to je, nazval som si to Vety, v zime by som to mohol dokončiť, predpokladám čosi nad 150 strán spolu. Môžem Ti poslať zopár strán na prečítanie? Sám to neviem posúdiť, vieš ako je to, raz sa mi aspoň čosi vidí geniálne, o chvíľu ma pokúša hodiť to do pece, tak je to v izolácii. A nemám komu to ukázať. Akým spôsobom by som mohol získať niekoľko ex. tých uhorských mojich Rapsódií? - pre kamarátov, výdaje uhradím. Aj keď ma neľúbi, pani Lenku pozdravujem. Vďaka za všetko, srdečne Ivan

V Pukanci 11. 9. 87

 

Nazdar, Ivánku!

Posílám ti pár knížek, za něž mi dlužíš 150 Kčs: Kadlečík 60,- a Kriseová 90,-. V přiloženém edičním plánu se nalezneš. To by bylo asi tak všecko, jináč nemám co psat, ledaže:

Je mlhavé ráno, tři stupně nad nulou, za chvíli jdu do nemocnice, kde se sejdu se svou manželkou, která tam má podstoupit složitá vyšetření, a nechám tu Lenku, která se se svým těžkým břichem už jen tak tak převaluje. Je to realistické až hrůza, hledám v tom transcendenci či jak by slovák řekl: tak věru nevím, ach bože můj.

Náš Janek se vrátil z měsíční návštěvy u Martina ve Francii. Jabka už máme otrhané, mám ještě rýt, či jak by slovák řekl rýlovat. Juniperus je dvakrát tak veliký jak já, no, možná jenom jak Ty. Ale zas Ty lepší hraješ na orgán než juniperus a já.

Tak to by bylo opravdu už všecko. Já tě zdravím srdečně. Ludvík

29. 10. 1987

 

Bračok,

posielam ďalší obsah, bolo by mi cťou, a zasa chystám. Niet adresy Marty Kubišovej? Azda by som poslal PF Ať mír zůstává s touto krajinou. Snežienky sa začínajú tlačiť von, ale zima ešte príde, vlk ju nezožral. Pozoruhodný začiatok roka, ba celý rok bude veľmi zaujímavý, aspoň ľudia tomu veria - a čomu veria, to akoby už bolo aj naozaj. Uvidíme, zbadáme. Ja Ti žičím len veľa zdravia. Tvoj Ivan

Puk. 3. 1. 1988

 

Nazdar, Ivane!

Vše jsem dostal. Nevím, či ten odstavec o Edě Kriseové je kritika nebo smích nebo poezie, ale to je jedno. Líbí se mi to. V lednovém Obsahu ovšem budeš mít to předešlé, cos poslal, a v každém čísle nemůžeš mít příspěvek, proto tento by přišel do březnového.

Mohl bys ovšem mít v každém čísle příspěvek! Kdyby to bylo cosi krátkého, jako měsíční komentář, kletba či modlitba, jak Ty to dovedeš, o poměrech, přírodě a čemkoliv. Paralelně k mým fejetonům... které já možná už přestanu psát, protože mě to moc zdržuje. Můžeš to teda dělat místo mne.

Narodil se mi syn Josef, u Lenky. Co dělá Pavel Hrúz? L.

Praha 5. 1. 1988

 

Milý Ludvík,

nie hneď, ale už som asi pochopil, čo píšeš, teda posielam fejtón - paralelku. V takomto štýle, ak to za niečo stojí, by som sa pokúsil každý mesiac, ale ktovie, či to zvládnem, či bude dosť impulzov, tém, lebo žijem mimo diania, v izolácii. Len Ty s fejtónmi neprestávaj. Ak by som niečo napísal, aký je termín "uzávierky"? Nechce sa mi písať, depresia - práve mi zomrel švagor mladší než ja, a akoby toho nebolo dosť, ešte aj na pohreb musím ísť. Sakra mordent! Prajem Ti všetko dobré. Ivan

12. 1. 1988

 

Nazdar, Ivane!

posílám Ti deputát. Dostal jsem Tvůj další fejeton - ale ten se Ti sakra nepovedl. Okamžitě začni uvažovat o lepším! Nemůžeš psát o mně, kór tak pochvalně, když já to u Tebe objednávám a dávám do čísla! To by si lidé mysleli, že jsme dva voli, spřežení! Už v posledním Tvém textu jsem škrtl, že majstrom fejetónu je Vaculík! Nemůžeš psát o mně, piš sakra víc o jaru! Však máš ještě čas!

Ano, souhlasím, že tento žánr Ti dovoluje skákat z jednoho na druhé, volně spojovat věci. Ale prosím Tě, abys tentokrát napsal o jaru, víš proč? Vyzval jsem některé další kamarády, aby do březnového čísla napsali "Jaro je tady". Přijal Trefulka, Kohout, asi přijme Kantůrková, slíbil Klíma... ale my dva musíme být nejlepší. Ty jsi moudrý do hloubky, skrz svou hloupost, píšeš tak často právě o přírodě a síle a hudbě a pudech a plodech, proč bys sakra právě ve fejetonu o jaru měl psát o majstru českého fejetónu?

Vidím, že to uznáváš, spokojeně se s Tebou loučím, vím, že se na Tě můžu spolehnout. Zapomněl jsem poděkovat za toho Lenče, ještě jsem ho nezačal číst, ale budu. Ludvík

Praha 26. 1. 1988

 

OBSAH: Miroslav Červenka: Babylónský astrológ, Josef Topol: Rozloučení s Liborem Fárou, Jiří Kratochvil: Švédské poledne, Jaroslav Mezník: Kytice, Zdeněk Urbánek: Dva, Nicolas Tertulian: Když se heideggerovská rozprava mění v politický postoj, J. W. Brül: Češi a Slováci, Sergej Machonin: Přítel, který spískal..., Milan Jungmann: Pavlíčkův pokus o sebepochopení, Iva Kotrlá: Z Katalogu čtenářských záznamů, Eva Kantůrková: Komu jarní slunce svítí, Lenka Procházková: Kde je jaro?, Jan Trefulka: Jaro je tady, Milan Šimečka: Předjarní lhaní, Ivan Kadlečík: A je tu jar, Ondřej Vaculík: Jaro je tady, Ludvík Vaculík: Jaro je tady, Příloha: Jan Křen: Úvodní slovo k diskusi o pojetí českých dějin. Březen 1988.

 

Nazdar, Ivane!

Tu neděli ráno jsem na hl. nádraží čekal, ale nikdo nepřijel! Co se stalo?

Posílám Ti několik věcí: jednak Tvůj deputát - Obsah, dále časopisy. Došel Ti sem dopis od Jadrného; nevím, co Ti chce, ale on má vlastní vydavatelství, tak pro případ, že by se to týkalo vydávání, posílám Ti na ukázku dvě knihy od něho - vrátit! Ale upozorňuji také, že kdyby měl zájem o to, cos už napsal - "Rapsódie a miniatúry" - tak ty už má Index, který je chce letos vydat. Na to dávej pozor, co komu řekneš, půjčíš, dáš, nebo i co komu neřekneš - já s tím měl už mnohou mrzutost. Musíš přesně vědět, o čem s kým vyjednáváš, oni pak se tam přou a je moc mrzutostí. Index Ti tedy vydá Rapsódie, můžeš tedy s někým jiným jednat jen o starší věci (Reči z nížiny), nebo o nové, kterou napíšeš! Ale!:

Když Ti nějaký nakladatel venku něco vydá (Index), očekává, že mu dáš i další práce, protože on už musel prorážet Tvé jméno, dělat propagaci, atd. Já měl zlou krev z toho, že jsem vydal Český snář u Škvoreckého, a po špatné zkušenosti (strašně moc chyb) jsem Spolužáky a teď Jaro je tady dal Indexu!

Odpověď, kterou budeš potřebovat poslat ven, pošli mně.

S tím Tě zdravím! Ludvík

Praha 23. 3. 1988

 

Milý Ivane!

Protože nejsi ve Slovníku českých spisovatelů, který Ti přikládám jako dárek, nepostřehl jsem, kdy máš ty narozeniny, až Pavel Hrúz to tu pravil. Ty sis oslavu pro kamarády přeložil na osmého května, ale odsud Ti tam nepřijede nikdo, protože když já nemožu, kdo by přijel?

Přejeme Ti do další půlky života nejmíň tolik zdraví, a ostatní si zařídíš. Je dobře, žes začal psát - a aj publikovat. Měl by ses někdy objevit mezi kamarádama, ale já vím - to bys musel mít za sebe náhradu u varhan. Ale na podzim to budeš mít možná blíž, tož potom.

Trvám na tom, proč jsem se nesetkal s Tvou ženou, ať se vysvětlí! Kudy vylezla od vlaku? Že bychom se neviděli na řádném místě při východu od vlaků, je vyloučeno. Jednak nešlo tolik lidí, a za druhé - znám hu dobře a ona mňa!

Poslední deputát, kde máš fejeton, Ti neposílám, protože Ti ho vzal kdosi ze slov. přátel, tak Ti to snad pošle. Kdyby ne, dej vědět. (Já jsem totiž byl v Brumově, pochovat urnu paní učitelky, a tam jsem dostal skřipku a ležel jsem, tedy jsem nebyl na schůzce!) Nemám zatím Tvůj květnový fejeton. No, ale nemusíš mít každý měsíc, ale bylo by to fajn. Psal jsem, aby hned poslali korektury Tvé knížky, až bude vysázená.

Dále Ti jako dárek posílám Masaryka, ač nevím, či jsem Ti ho už jednou nedal. Když, tak vrať či někomu postup, kde to má smysl!

Ivánku! Jestli najdeš nějaký termín uprostřed týdne, kdy bys sem mohl zajet, já bych Ti tu zavolal pár přátel na malou oslavu! Velice je mně líto, že jsi tam tak sám. Ale je to moc dobře, že jsi tam tak odlehlý, aspoň nemáš ničí názory a pocity, jenom svoje!

Tak ahoj, posílám pusu! Ludvík

Lenka Ti přiloženě půjčuje k přečtení svou knížku, ona právě není doma, když toto balím.

Praha 30. 4. 1988

 

Nazdar, Ivane!

Udělej si korekturu a obratem pošli na Lenčinu adresu, stačí doporučeně.

Zdravím tě! Ludvík

Praha 5. 5. 88

 

Nazdar, Ivane!

Svou knížku možná ještě uvidíš doma (nevím, kdy odjíždíš), a když ne, tedy tam. S honorářem si nedělej žádnou velikou příznivou starost, protože ten bude malý, kór u Tebe, takového ezoterika! Mohl bys nanejvýš, možná, dostat nějakou zálohu, pár stovák, kdybys zavolal Köln (t. j. A. Müller, Index), až budeš venku, budeš-li, po tomto mém dopise. Já eště zkusím napsat jim předem, či by Ti mohli něco zálohou dát, a kdyby nebyli doma, tedy u někoho nechat, a to u Prečana. Ale nejsem si jistý, že to stojí za to úsilí. Vyúčtování se dělá až podle prodeje. (Můžu Ti také dát adresu na Mlynárika, tel. nemám.)

Měj se dobře doma i tam kdesi. Měl bys uvažovat, či bys nemohl někdy sem zavítat. - Ale možná to půjde lehce, až ti zruší predajňu za to, že píšeš a nepredáváš. Tvůj Ludvík

Dobřichovice 13. 7. 1988

 

Tam vonku všetky telefóny fungovali, aj zálohu dali - naozaj malú, len niekoľko stovák - ba aj knižka Rapsódie a miniatúry vyšla práve vtedy, takže sme sa zo Švajčiarska vracali bohatší. O prvé riadne tlačené dielo, vlastne debut, ale aj o obavy, ako na to môžu reagovať "naši".

 

Milý brachu,

držím v rukou Tvou knížečku a listováním si stručně připomínám některé vjemy z prvního čtení. Udělal sis dobrý dárek k narozeninám, ale věř, že přemýšlím, jestli ses připravil na všelijaké možnosti: například že Tě vyhodí, zatvorí Ti prodejnu atd. Nemyslím si, že se to stane! Ale obavy člověk moudrý je povinen rozprostřít kolem sebe na všecky strany. Tedy ses odvážil, a stojí to myslím za to. Nevím, kdo si té knížky všimne kriticky tu či venku, možná by se pro to mělo něco udělat, a já se o to také pokusím. Knížka, oproti nebezpečí básnické nudy, je dost drsná, vtipná, aj dějová místy. Mně se od počátku na tom Tvém psaní líbila ta pudovost, možná, posypaná tu a tam vzděláním: to se Ti zvlášť povedlo, protože není znát, či to je všecko tvoje vzdělání, či ze skromnosti jen tak vzorek ukazuješ. Hlavní dojem teď: jak hudba je stejnorodá s orbou, když se potkají ve vhodném sedlákovi. A jak jazyk se nebojí cápnout do krve či do moče (ten moč, u nás!), ano i od hovna si rád nožičku očistí. Škoda, že nejsi blíž. Já požadujem za zásluhy o vydání Tvé knížky dvacet litrů vína v demižóně, pro který si přijedu, až oznámíš, že je připravené. K vánocám? Když myslíš, že po nich bude lepší, tož po nich. Odvažuju se tak přímo požadovat, protože takovú mám radosť. Síry moc ve víně dělá mi zle.

Až dojdou autorské výtisky, hned Ti je pošlu. Zatím posílám "Generace", knížku rozhovorů z let 1967-68 či později. Můj rozhovor je dosti hloupý, ještě, protože jsem neměl z čeho mluvit: všecko, co se mi stalo a poučilo mě, přišlo až potom.

Čtu si teď Hodžovu Matoru, a zdá se mi, že by to mohlo být dobré protisklerotikum: rozhodl jsem se pár věcí se z toho naučit zpaměti. Jeho jazyk je velice podnikavý až dobrodružný. Cítím s ním přízeň.

S tím Tě zatím zdravím, měj se dobře! Ludvík

S posláním počkám, až dostanu pro Tebe srpnový Obsah. - Co se Tvých besednic týče: jestliže to pošleš nerozepsané, posílej to počátkem měsíce, rozepsané 22 x stačí k dvacátému.

Praha 4. 9. 1988

 

Ludvíčku,

ďakujem za slová uznania mojej najmenšej tuším knižky v Európe. Priniesol som si zopár výtlačkov stade, ale rozdal som tam i tu, temer nič nemám - a potreboval by som! Prečanovi chýba Juračkova knižka, ale petlicové vydanie nemám, iba súkromné, posielam ti. Je zaujímavé, že knižka vyšla neskôr tlačou vo vydavat. Osveta (Martin 1978) pod názvom Hľadanie znamení, strán 48, je to Zmlčanievanie, len azda zo dve básne naviac. Ján Juračka sa nar. 19. 1. 1943 v Novej Bošáci, žil a pracoval ako baník v Handlovej, mal v bani viac úrazov, ako invalid zomrel 4. 11. 1986 v Handlovej. Inak, pokiaľ viem, nevydal nič, len tuším publikoval niekoľko vecí v okresnom alebo závodnom časopise. A ešte viem, že mal bohatú zbierku autogramov od svetových spisovateľov najmä a teda aj veľkú korešpondenciu. Juračkovu knižku by si mi mohol vrátiť potom. 20 l vína červeného bez akýchkoľvek chemikálií máš, ak sa mi podarí - o pár dní idem oberať a spracúvať. Napadá mi, že by sa tu mohol robiť, v mojej chalúpke, októbrový obsah, ak to nie je ďaleko, napíš; vtedy už bude mladé víno, nejaký guláš k nemu uvarím, a môžeš si aj zobrať demižón: víno ešte nebude vyčistené, ak chceš počkať, tak k Vianociam. Okolo konca t. r. by som Ti chcel odovzdať pre Petlicu rkp. mojej novej knižky, najmenšej v ČSSR, do 100 strán, už ju propagujem kade-tade, čo ma azda prinúti ju dokončiť. Pracujem na októbr. besednici a aklimatizujem sa tu dosť ťažko psychicky. (Ak sa dobre pamätám, petlicové vydanie Juračku sa robilo podľa toho, ktoré posielam.) Ten môj nový text sú také táraniny piate cez deviate á la besednica (a tie sú aj jeho gravitačným jadrom), ale miestami dosť dobré, nesúvislé, opakujúce sa krúženia - tak sa studňa vŕta a tak hrá zvon, utešujem sa. Ako čerstvú ukážku, len tak pre potechu Tvojho srdca prikladám jednu miniatúru, pohľadnicu, veľmi srdečne. Ivan

v P. 13. 9. 1988

Poznámky 10/16 a 11/16

 

Tvoja korešpondencia s Ludvíkom Vaculíkom, českým spisovateľom a  disidentom, vyšla knižne ako Poco rubato (1994). O žánri tejto knihy možno hovoriť ako o "epištolárnej eseji", pravda, v čase vzniku týchto vzájomných listov sa nedalo dúfať, že raz vyjdú knižne. Výmena listov, názorov, pocitov, nádejí aj sklamaní, to je autentický doklad o nálade a reálnej spoločenskej situácii normalizačných rokov, ale aj o nezúfaní a nemlčaní. Ako by si charakterizoval obsah, motiváciu, duchovnú hodnotu a zmysel tejto korešpondencie? (Ľuboš Jurík, Rozhovory po rokoch, 2011, Nemlčanie)

 

Korešpondencia je umelecké dielo, ktoré môže mať viac výpovednej autentickej hodnoty než umelé fikcie. Je to rozhovor s ľuďmi, ktorí určujúco vstúpili do nášho života a obohatili ho o ďalší rozmer. Tak prerastáme sami seba, rozrastáme sa a prehlbujeme. Sú našou súčasťou, sme zložení aj z nich. Lebo bez korešpondencie nežijeme, iba sa tak tvárime. Keď si ľudia prestanú písať a posielajú si len elektronické tiene, dejiny znehybnejú, prestanú jestvovať. Jedinečnosť písania si listov azda najpresnejšie vyjadril Dominik Tatarka, keď povedal, že písať listy, popísať hocičo znamená vytvárať nielen veci, chvíle alebo situácie, ale z ich pradena aj vedomý osobný život, svoje životné dielo. To je písanie listov pre seba, pre toho druhého a pre všetkých, s ktorými si rozumieme a ktorých zasväcujeme do svojho života.

 

Osobní  přátelství a vydavatelská a literárněkritická  spolupráce Kadlečíka a Vaculíka jsou významnou konstantou v historii česko-slovenských vztahů 70. a 80. let. Též  v oblasti  literární tvorby lze sledovat určité společné rysy. Sdílí společnou zálibu v žánru fejetonu, který se zhruba od roku 1975 těšil v samizdatové literatuře velké oblibě, protože mohl spontánně a ostrovtipně reagovat na aktuální témata - jak z oblasti disidentských uskupení, tak z oblasti

soukromé. Mezi jinými se Vaculíkova fejetonistického kroužku účastnil též Ivan Kadlečík...

V oblasti literární se Vaculík a Kadlečík setkávají ve třech rovinách , které jsou sice do určité míry výsledkem společenské a politické situace, daleko více jsou však dány podobností povah a obdobným pohledem na svět . Tyto tři roviny bych označila jako za prvé: dominující autenticitu, za druhé: odkazy k osobě samotného autora, za třetí: kombinaci estetiky, etiky a metafyziky. (Gertraude Zand, (Wien),  Lunenie jako slovenské snění. Ivan Kadlečík, Ludvík Vaculík a česko-slovenské literární vztahy. Brnenské texty k slovakistice, 1994)

Ludvík Vaculík bol pán spisovateľ, a príjemný človek aj na debaty. A mal na Slovensku aj viacerých intelektuálnych parťákov... Napriklad veľmi dobre si rozumel so spisovateľom Ivanom Kadlečíkom. Ich korešpondencia z rokov 1969-1989 vyšla v knihe Poco rubato (Poněkud neklidně)... Je to zážitok čítať korešpondenciu týchto dvoch pánov. Sú to také ich "malé dejiny". (Norbert Gašaj, blog SME, 7.6.2015)

 

Já mám kamaráda Ivana Kadlečíka, slovenského spisovatele. Teď mi poslal svoji knížku a má tam několik výýýborných postřehů. Například: "Všetko, čo sa stane, je také ako ten, komu sa to stalo." To je přeci dobrý! To ani nemusí být pravda. Ale je to takové zakuklené... Nebo: "Telo sa nemá privel’a presúvať v priestore." To je proti cestování. (Ludvík Vaculík, Pravda nezvítězí, Lidové noviny, 23.augusta 2008, rozhovor s Alenou Plavcovou)

DECEMBER 2016

9

Päťdesiate výročie vzniku Československej republiky sa nieslo v znamení tušeného nástupu normalizácie. Vyjdenie prvého čísla Matičného čítania však živilo nádej.

Sedemdesiate výročie vzniku Československej republiky sa nieslo v znamení nádeje. Neprestajné vychádzanie samizdatovej literatúry, časopisov, stretávanie sa a stále rozmanitejšia komunikácia živili tušenie konca totality.

Nápad, "že by sa tu mohol robiť, v mojej chalúpke, októbrový Obsah, ak to nie je ďaleko, napíš;" (13. 9. 1988), sa uskutočnil až s príchodom jari.

 

Milý Ivane,

protožes neměl v posl. Obsahu besednicu, nedali mi pro Tebe číslo, ale možná ho ještě dostanu, ale ono za moc tentokrát nestojí. Práca sa nám hatí, pořád překážky...!

Vyřídil jsem přátelům Tvoje pozvání, potěšilo to, někteří hned tam chtěli hrčet, ale střízlivý hlas hned to změnil: je zima, je to daleko, a vzhledem k překážkám a nebezpečím je škoda vypotřebovat si takové pěkné pozvání v tak nepříznivé době. Počítej s jarem (a s vínem, a s muzikou... ta se snad nejmíň kazí a mine).

Jsem stejně zvědavý, či ste to přežili bez úhony, ty vykutálené svátky. Tu škoda řeči. Já jsem byl zdržený zadržený jen dvě hodiny, protože mě moc pozdě našli, a už jim to nestálo potom zato. Lenka též asi hodinu, a pustili ji.

Posílám Ti svoju knížku. A nevím, či jsem Ti poslal Tatarkovy Navrávačky, nevíš? Vracím Juračku. Tu knihu tvou Osem jsem neměl v ruce a chtěl bych.

Zatím Tě zdravím, ozvi se. Ludvík

(Je to velice dobré - Metafory!)

Praha 5. 11. 1988

 

Bratře,

tak dobrá, prídite na jar, jaro (je) bude tady, ďakujem, pokúsim sa, aby bolo, urobím pre to všetko, čo je v mojich silách, hoci nemám nijaké silá. Len či vydrží víno, ak my vydržíme: budem nad ním bdieť, lebo som sa práve rozhodol, že na budúci rok budem mať zasa 50. Navrávačky som si priniesol z Álp. Ale nenašli by sa niekde nejaké Rapsódie?! Tak málo som mal mála, aj to málo som rozdal všelijakým potulným ženám. Knihu 8 sem neměl v ruce a chcel by som, ak bude, pošlem. Cigáni na jar asi budú, vždy sa nejaký nájde. Ale prečo som nemal v októbri besednicu? Stratili ju alebo sa stratila? Okolo 1. 10. som poslal jednu nádhernú zvanú Plamienky, ak sa nemýlim, na adresu pani Lenky. Alebo nebola dobrá? Mrzí ma, že som vynechal a mrzí ma, že kto ju má. Teraz neviem, či ju poslať znova ako na december a ušetriť si robotu na december, alebo uvidíme. Trocha som si tam všimol slovenský Literárny týždenník (1. číslo), čiže by bola menej aktuálna, no zároveň píšem pre večnosť, ktorá je vždy aktuálna a nestárne (ako Ty nestárneš). Teda: ak mi nenapadne nič múdrejšie, zašlem ju (aktualizovanejšiu?), alebo, Večnosť je vždy mladá. Ako. Ja neviem, veď povedz. Štátne sviatky sme prežili temer ako sviatky, ale čo bude v dni pracovné a všedné? Ja mám občas strach. Víno Ťa očakáva, tak aspoň napíš, aby bolo. Ak my nevydržíme, vydrží ono. Prečo nejavíš záujem o rukopis mojej najnajnovšej knižky, ktorú dokončím možno dnes, zajtra určite a do konca roku pravdepodobne? Volá sa Dvanásť, ale všetko je zameniteľné, milý vikomte. Musí byť bohovo dobrá, lebo nikto je nechce čítať, aj keď po uliciach vykrikujem: čítajte! A nevšímaj si, čo píšem, lebo to môže byť pravda.

Pokračujem na druhý deň, včera som si dal pohár vína, vidno to na uvoľnenej lexike a syntaxi. Človek sa plaší pri každom prišlom aute a zvonení, ale práve teraz ma v obchode navštívili dvaja policajti z okresu, podebatovali sme si slušne o životnej úrovni vo Švajčiarsku, takže mi trocha odľahlo, celkom priateľsky. Uvidíme. To ešte nič neznamená, lebo môj hlavný fascikel majú v Bratislave. Neviem, či by v metaforách nebolo opraviť vetu zobrali všetky kópie mojej knižky, na niektoré kópie, lebo medzitým som sa dozvedel, že to nebolo až také tragické, pravda, nemám zatiaľ dosť presných informácií. No končím, aby to išlo ešte dnešnou poštou. Srdečne Tvoj Ivan

Streda 9. 11. 88

 

Nazdar, Ivane!

Tvoja besednica poslední se mi zas líbila, ale hrozí (nezdravá) úchylka, že při svobodném bloumání po okolí skoro každého slova mohl bys zapadnout do formalistního hraní, které už nerozšiřuje smysl řeči a pocit z ní, ale jen ukazuje ješitnost autorovu, co šetko vie s tými slovámi. Příklad nemám po ruce, protože text jsem dal k opisu.

Slyšel jsem o bratislavské nehodě s Tvou knížkou, tím však se nedej sklíčit, ona stejně vyjde. Tvoje "Rapsódie a miniatúry" nemám žádné navíc, jen ty jediné, cos mi ještě ani nedal Ty, kdyžs neměl dost. Samozřejmě o nich někdo bude psát, jenom nevím kdo, zjistil jsem, že lidi se soudu o takové složité knížce v slovenštině bojí, totiž bojí se soudit o ní něco složitěji.

Jak je zřejmé, před vánoci si už pro víno nepřijedu, ale udělám to hned v lednu, proto vydržte oba!

Jináč, rád bych s Tebou mluvil - o Fragmentu K, o ženách, o Tvých stromech a mém juniperu, a jiné. Dominikovi chce Gruša vydat německy něco, ptal se mě co, a protože ovšem mínil něco z posledních věcí, ne ty staré, dal jsem přednost Navrávačkám oproti Písačkám, protože ony se mi proti těmto (existuje přesné pravidlo v češtině o užívání zájmen tento a onen: tento je bližší bodu psaní, na němž právě jsme, než onen) "tyto" Písačky proti "oněm Navrávačkám" se zdají zajímavější, střídají se v nich víc témata řeči, svědčí líp o poměrech i o autorovi, hlavně o jeho některých životních bodech; co Ty bys o tom myslel?

x

Ale řeknu Ti: při čtení Tvých besednic napadlo mi párkrát, jak by z Tvé ruky zněla povídka, i delší, asi? Když ta svévolnost, zdánlivá, lépe řečeno měnění zákonů dle vlastní hlavy, a ty "deformace" by musely postihnout nejen věty a odstavce, a vlastně formu, nýbrž celý příběh, postavy a všecko ostatní, nevím ani sám co! (Vznikla by přirozená bizarnost!)

Já se od Nového roku pokusím stát spisovatelem: budu psát, jen co se mi bude chtět. (Ovšem pravda je, že když jsem toto dělal deset let, od r. 1969 do 1979, napsal jsem kuřinec!)

x

Dále Ti řeknu, že se mi skoro nechce číst, moje ruka pokaždé tak rozpačitě, líně a bez chuti k čtení krouží nad knížkou, už už se na ni spouští, ale pak se zas vzdaluje a krouží jinde. Z povinnosti jsem takto přečetl Hely Volanské (Chaja Wolfowicz) životní román "Concordia", který je moc dobrý!

Teď po kouskách čtu Putíka, jenž se mi po kouskách líbí. Ale vždycky znova rád čtu ve slovnících, teď hlavně dvou: Anglický slang a německá hovorová řeč. Bohatost vyjadřování hlavně v oboru všelijakých ničemností je úžasná! - Musím končit s papírem, ahoj!

Ludvík

11. 12. 1988

 

Nazdar, Ivane!

Vynechám blbosti a jdu k věci: posílám Ti autorský exemplář, a brzo Tě mají navštívit přátelé z Bratislavy, aby reagovali na Tvou ponuku, kladně. Krom toho, jestli to vyjde, zastavím se, totiž odskočím si k vám já z Brumova, kam míním jet v lednu.

Měj se pěkně s celou rodinou!

Tvůj Ludvík

A budou vánoce! Proto vám všem, celé rodině, přejeme pěkné svátky. Ludvík + Madla

Praha 18. 12. 1988

 

Milí přátelé

Přijedeme na ten oběd, který se protáhne do dalšího dne, dovolíte-li. Vaši Ludvík a Madla

14. 1. 1989

 

Milí priatelia,

srdečne zdravíme, spomíname.

Posielam zabudnuté.

Oboje prišlo v poriadku. Dúfam, že aj moja včerajšia zásielka.

Ja som ešte stále "v domácnosti".

Ivan má sivý zákal na pravom oku a patričný svetabôľ. A pochovali sme pred týždňom pána farára.

Hádam prídu zas lepšie časy. Alebo len my budeme silnejší?

"Každá hodina pás v čelo ryje..." (Sládkovič). "Ale kto kráse a láske žije..."

Veľa pozdravov Iva (a smečka)

V Puku 17. 2. 1989

 

V dubnu se konalo čtvrtletní setkání spisovatelů na Slovensku u spisovatele Kadlečíka. Tam přijel poprvé Jiří Křižan, kterého přivedl Petr Kabeš. Přišla tam za ním Eva Kantůrková s nápadem, že by mohli společně zorganizovat petici za propuštění Václava Havla na půlku trestu, t. j. v květnu. Měli necelý měsíc času. Jiří měl sbírat podpisy mezi strukturáky a ukázalo se, že jsou ochotni podepisovat.

Eda Kriseová: Václav Havel, životopis. Atlantis Brno 1991

 

Milý Ivan,

tak sme sa dobre mali, že na to neviem zabudnúť. Ja už si niečo pamätám a až na pár výnimiek si nemôžem spomenúť, že by naše stretnutie bolo také vydarené, srdečné a priateľské. Je to vaša rodinná zásluha a dejiny literatúry o tom iste vydajú svedectvo. Ale aj smútok ma trochu prepadol, keď som na zázname kukal na tie starnúce tváre, čas sa do nás vpisuje. Zo všetkých najkrajší bol baránok Mišo. Nikto ma nepoveril, ale veľmi ďakujem, za všetkých.

Pôvodne som chcel pred ženou zatajiť, že som spadol do pivnice, lebo by ma nechcela nikde pustiť, lebo sa raz prizabijem. No vyzliecť som sa musel, a tak zbadala odreninu na rebrách, musel som si vypočuť litánie. Pri všetkom tom ruchu som akosi nezaznamenal presne, kedy máš v úmysle podstúpiť operáciu. Bola nejaká reč o utorku, ale neviem presne o ktorom. Neviem ani, či som Ti povedal, že by si mal docentovi najprv zavolať alebo napísať. Nemusí byť práve dosť miesta alebo niečo podobné. Adresu aj telefónne číslo máš na prepúšťacom liste. Oni vždy to prijatie na lôžkovú časť musia mať nejaký deň vopred ohlásené. Aby Ti prípadné čakanie nešlo z dovolenky. Keby bolo treba niečo zariadiť, nech mi Tvoja žena zasa zavolá.

Cesta bola dobrá a aj nejaké dobré správy sa objavili, nie že by zasa až tak moc dobré. Z Moskvy volali Mirovi o nejaké informácie v súvislosti s ruským vydaním Dominovho Démona. Niečo sa predsa len hýbe.

S živými a peknými spomienkami všetkých pozdravujem. Milan Šimečka

Bratislava 6. 4. 1989

 

Milý Ivane!

Doufám, že už jsi doma a vidíš. Posílám Ti jednak autorský exemplář Obsahu a výstřižek dopisu od kamaráda.

Pokud byste chtěli besednicu poslat už rozepsanou (22x), tedy prosím ne s modrým kopírákem a ne s tak úzkými okraji: někdo si to spíná do desek.

Zdravím Vás, totiž vás - celou rodinu! Ludvík

4. 5. 1989

 

Milý Ivane s chotí!

Posílám Obsah... Tvoje besednice jsou výborné, ten Tichý je velice špatný, dostal se tam nedopatřením, a rozhodně nepatří na konec, ten je tento rok rezervován Tobě. Ale: to neznamená, že můžeš napsat a odevzdat vždy jenom jednu věc: zkus také povídku. Obsah neděláme v červenci a srpnu, ale já jsem fejetony vždy dělal a dal je pak do zářijového čísla, protože jsem chtěl zachovat souvislost záznamu o roce. Jak chceš.

Posílám Ti Ondrášovu knížku. Jináč není co psat. Máme se v krátké době sejít, nebylo by to ani tak daleko od Tebe, relativně, ale Ty sotva můžeš... Už jsi v robotě?

Zdravím vás oba, mějte se pěkně! Ludvík

5. 6. 1989

 

Ďalšie štvrťročné pravidelné stretnutie sa konalo na Morave. Už v prítomnosti Václava Havla. Milan Šimečka, autor povestných "optimistických scenárov", pred stretnutím píše:

 

Milý Ivan,

odpusť, že až teraz odpovedám na Tvoj list z 23. 5. Ale taký bol akýsi smutný, že som najprv ani nevedel, ako Ťa potešiť. Aj besednica je smutná a ja si viem predstaviť, že Ťa tá buzerácia deprimovala, my sme tu na to ináč zvyknutí a ja už také veci ani neregistrujem. Nuž čo narobíš, oni sú za to platení a musia vykazovať nejakú činnosť... Vyhral som vo Václavovom prípade francúzsky koňak s Mirom, ten neveril, že ho pustia...

Dostaneš správu, čo a jak bude, zmenili sa propozície, ale bude ešte lepšie. Tak sa drž, brat môj, slnko svieti, všetko je zelené a ja by som dal neviem čo za to, keby som si vedel zahrať niečo povznášajúce na organe... Želám aj dobré okuliare.

Zdraví Milan

Bratislava 3. 6. 1989

 

Milý Ivane!

Dostal jsem a přečtl si Tvou smutnou besednicu... Ještě je dobře, že píšeš, všecko to dostává smysl, i to zostřené vidění věcí následkem chorého oka. - Ale uvaž, jak to Pán dobře řídil, že když věděl, co bude, nechal Tě ještě jet do toho Švajčiarska na obě oči. Ale jináč myslím, že bys neměl předčasně lamentovat, totiž mimo papír. Duše žije ze smutků - cituju sám sebe, větu napsanou předevčírem do tajného rukopisu, jenž asi nikdy nesmí vyjít. Ta duše, napsal pán Vaculík dále, si prostřednictvím těla opatřuje materiál, z něhož staví, posílá to tělo do situací, ba i hříchů, sakra. Ale za co Ty toto máš, nevím, je mi záhadou: že by za fajčení laciných cigaret? Dostal jsem Fragment K, ještě jsem ho nečtl, jen mi připomněl, že jsem Ti mínil napsat tento povzbuzující dopis, ale nevím. Sám jsem jaksi netento. Tu panuje zbořeniště, zedníci začali práci a odjeli na dovolenou, přišli topenáři, montují etážové topení, a přibyl dnes instalatér. Či to bude v súcím stavu do začátku školního roku, nevím. Přitom na Veletržní mám tichý uspořádaný byt, kam chodím teď málo. Mám pocit, že se zabývám nikoli tím nejdůležitějším, ale snad je to malá splátka na pokoru - sloužit něčemu bez výsledku. Až to tu bude v pořádku, víc se osamostatním a budu dohánět, co se dá, pokud se dohnat něco vůbec dá. Jak je dobře, že jsme se tak všichni sešli letos o Tvých narozeninách! Doufám, že počítáš se svou návštěvou na oplátku - na podzim. A pokud bys potom mohl den dva se zdržet tu v Praze, bylo by tu co k mluvení, slyšení, vidění.

Mám prosbu: jedna tu žijící Slovenka napsala cosi, je to vzpomínka, líčení, reportáž, co si o tom myslíš? Můžeš-li číst. Pak to pošli zpátky. Slyšel jsem, že Ti chtějí něco vydat - to by bylo dobré, tomu bys neměl uhýbat, je to jediné možné zlepšování poměrů, když vyloučíme náhlé revoluční. Zařadí Tě to mezi lidi, s nimiž je třeba počítat a brát na ně jakýsi ohled, zatímco na ty zbylé v klatbě se ohled brát nebude a nepomůže jim potom nikdo jiný než... ti, kteří na ně zapomněli, když se sami z nejhoršího dostali. Vážně: víckrát jsme při našich schůzkách projednávali tu možnost, tenkrát vzdálenou, že postupně někomu budou nabízet vydání. A došli jsme k názoru, že je správné to přijmout. Totéž přece se odehrálo i v Tvé přítomnosti. Když uspořádáš výbor svých besednic, kde nebude zrovna o eštébé, není to žádná podlost, je to prostě první kapsa, a budeš ještě mít druhou jak Čapek. Toto je situace a doba zajímavá pro příští literárněvědné studium. Věcný argument: jestliže jedni budou říkat, že jsou tu umlčovaní významní autoři, musí na to být po ruce skutečný důkaz, a tím je nejlíp vydaná část díla; při čemž řečeno či aspoň věděno bude, že to není dílo celé. A to bude pálit, dráždit, nedávat pokoje nepokojným. V tomto smyslu jsem napsal už Škvoreckému, který vzkázal, že nesouhlasí s vydáním svých věcí, dokud nebudou prý moci vydávat všichni. Odporoval jsem mu: jediným výsledkem bude, že mladší generace ho nebudou číst a znát. Pomněme jen na to, jaký význam mělo, když začal vycházet Seifert a Hrabal už tehdy, při těch omezeních, mělo to povzbudivý účinek na čtenářstvo, ovlivnilo to literaturu i kritiku. Při tak přísně zásadním odporu těch dvou lidí, považ, by širší obec čtenářů dodnes neznala nic z nového Hrabala a Seiferta; nebyla by to škoda a hrozná chyba?

Tím končím. Toho Klímu Ti posílám, stojí jen 70 Kčs, protože si to krom vazby vyrobil sám, ale stačí-li Ti přečtení, přečti opatrně a vrať, prodám to jinému. Tvůj Ludvík

Praha 8. 8. 1989

 

Nazdar, Ivane!

Svítí venku slunko, labutě obeplouvají kotvící lodě na Vltavě, vedle syčí autogen, spájajú a řežú trubky, topenáři. Já tu tak denně sloužím, vyřizuju korespondenci, návštěvy, dluhy. Je pátek, páni topenáři - jsou dva: mladší a starší - budou dnes končit dřív, protože si půjdou pro jistou výplatu. Jsou ti lidé, a je to už po elektrikářích a zednících třetí parta a sorta - všeci velice slušní, jak pěkně spolu jednají, s vlídným humorem, bez sprostého slova, a jak skromně si počínají... to je pro mne zážitek a zkušenost nejvíc překvapivá, člověk zapomene a uvěří běžnému obíhajícímu mýtu o líných sprostých a drzých dělnících a řemeslnících. A pracují furt a s chutí, zvláště tito topenáři - to je skoro modelářská práce, jak obtáčejí trubky okolo každého rohu, těsně, bez zbytečného vzdálení od zdí či jiných trubek.

Ale proč Ti píšu: protože jsem nahlédl do Fragmentu, kde je o Tvé knížce a také Tvoje dvě besednice, z nichž tu májovou neznám: byla aj v Obsahu? (Věnovaná Z. a H.) A také proto Ti píšu, že jsem onehdy přišel k jedněm lidem, večer, kteří si předtím koupili Tvou poslední knížku, a já se jich ptám, či už četli, prý ne, ležela tam na polici, otevřel jsem ji libovolně na jakémsi místě a začal jim číst, musel jsem se sám při tom chechtat, oni se ohromně bavili, ač to, co jsem čtl, bylo k plači, cizí (echt slovenské) slovo jsem hned přeložil... tak jsem přečtl pár stránek, a oni hned potom vzali tu knížku jináč do ruky, dojatí, překvapení, a jistě ji už dnes čtou. A přikládám Ti fotku, abys věřil, protože ta paní mě při tom vyfotila, takže jsme tam oba, Ty i já.

Napiš, co s Tebou je, co budeš dělat do konce prázdnin, fejeton bude v zářijovém Obsahu.- Ahoj! Ludvík

10. 8. 1989

 

Milý Ludvíku.

Potešil si ma. Mám tu na stole Tvoje dva listy a to je všetko. Poštová schránka prázdna ako moja peňaženka. Do roboty pôjdem najskôr v septembri, no azda aj do invalidity, čo mi nevadí. Veď v robote je ešte horšie v týchto pomeroch. A finančne? Doteraz som ako Cigán žil z rodinných prídavkov de fakto, teraz mi ostáva len jedno dieťa, takže poslednú výplatu - nemocenskú som mal asi dvesto korún. Nuž čo, pôjdem sa pásť. S očami to nie je dobre, no uvidíme ako bude, ak uvidíme. Voľačo by som chcel ešte napísať. Jungmannovi som sľúbil (pozdravujem ho) Hoffmanov list mne, ale list je uverejnený vo Frag. K, teda ho tam máte už. Lenka chcela odo mňa čosi čítať a pod., prikladám 29 strán, nech si vyberie, srdečne ju taky zdravím, že na mňa nezabudla. Trošíčku čítam, oči bolia, málo píšem. Počúvam rádio a chce sa mi zaplakať nad svojou vlasťou, v Bratislave zavreli dvoch chlapcov bez viny, dvoch chlapcov bez viny. Nikde nechodím, nikoho (radšej) nevidím, len občas lekárovi na kontrolu musím, hudba mi pripadá velice smutná a varhan sa temer bojím. Po troche som si prečítal Klímovu knižku: ten Ivan je taký seriózny, klasicky pokojný v kompozícii a výraze, racionalistický akoby až bez vášne, to je pravá epika, čistá, niekedy sa mi vidí skoro chladná. Obdivujem, že o tomto čase môže hovoriť tak kľudne, ja by som to nemohol, tu sa dá len modliť a preklínať naraz, slovo ako modlitba a kliatba zároveň... Nie je celkom pravda, že mi chcú niečo vydať, asi máš nepresnú informáciu. Ja viem len o tom, že Slov. pohľady polooficiálne odo mňa pýtali niečo, odpovedal som im veľmi nekompromisne a ortodoxne, no zároveň som im poslal (teda kompromis) pár svojich tohtoročných besedníc (to azda nie je kompromis, alebo ak, potom je to kompromis medzi dvoma kompromismi). Je to veľmi zložitá vec, to publikovanie, nedá sa na to jednoznačne odpovedať ani to riešiť, no aj tak dôvody, ktoré uvádzaš (pre publikovanie) v liste, nezdajú sa mi celkom presvedčivé. V každm prípade som zvedavý, ako to všetko pôjde ďalej, z Pohľadov za tri týždne nijaká odpoveď neprišla. Pýtali aj (oficiálne) malú spomienku na Bagina (nedožité 50tiny), lenže ja sa nepotrebujem do slov. lit. vracať cez priateľovu mŕtvolu, je to ponižujúce pre oboch - za mŕtvych rukojemníkov sa skrývať? Napísal som priateľom v Slov. pohľadoch, že na nášho spoločného kamaráta nedožitého si spomeniem vo FragK. - prečítaj si to. Myslím, že moja májová besed. bola v májovom Obsahu. Boh Ťa žehnaj. Ivan

Tá Slovenka pražská píše pekne s citom a zaujatím, je mi to blízke, dôverne to pozná, tie vinohrady, a potom chce o tom všetko povedať a zapadá do etnografickej popisnosti a málo škrtá, až sa tam stráca tá pekná "idea", o ktorú jej ide. Miestami aj lexikálne a štylisticky akoby tápala v neistote. Aj jej posielam pozdrav, ak je to Tvoja nevesta, ak nie, tiež. A všetko dobré pani Madle.

20. 8. 1989

 

Priateľ milý,

čo sa deje? Niekoľko týždňov nič o Tebe neviem. Ešte som chorý. Posielam besednicu a mrzí ma, že nerozpísanú, iba čo vám robím starosti, ale chcel by som sa nejako revanšovať, veď zasa bude trocha nového vína. Sedím doma, nič neviem, ani len v Puk. čo sa robí, a znechutený, nechce sa mi písať, chystám si poslednú kapitolu novej knižky chudučkej.

Srdečne Tvoj Ivan

24. 10. 1989

 

Sedemdesiate prvé výročie vzniku Československej republiky nieslo tušenie nádeje. Ešte sa síce dialo všeličo zlé: zavreli, zavreli viac chlapcov bez viny napríklad, ale sa zakladalo vydavateľstvo Atlantis - nakladateľské družstvo českých, moravských a slovenských spisovateľov - a české i slovenské centrum PEN-klubu napríklad.

 

Milý Ivan,

vonku je nádherné babie leto... Na ustanovujúcej schôdzi máme byť navrhnutí za členov. Procedúra je trochu komplikovanejšia, sú dvaja takzvaní ručitelia (skoro ako do strany) a možno ešte voľačo k tomu, ale to všetko je pripravené, takže hurá do PEN-u?...

Píšem Ti o tomto vlastne preto, aby si nebol prekvapený, keď sa staneš členom PEN-u a aby si už vopred rozmýšľal, ako mu pomôcť svojou skúsenosťou a autoritou k dôstojnému rozbehu na ceste k slobode prejavu. Pretože mám taký pocit, že problém väzí dnes nielen v možnostiach prejavu, ale v schopnosti myslieť slobodne, to znamená myslieť aj čosi zdanlivo nemysliteľné. Túto slobodu mysle si mnohí vo svojich mozgoch zabarikádovali argumentami o nezmyselnosti takých myšlienok a dnes im to potrvá, kým tie barikády odpracú...

Jeden list som Ti napísal už pred dvoma týždňami, ale v ňom som si sťažoval na pomery a hlavne, že Miro s Janom sú stále v base. Deň nato Mira pustili a ja som napísaný list hodil do koša, lebo bol spolovice neaktuálny. Odvtedy sa zase kopa zlých vecí udiala, ale sem tam aj voľačo dobré...

Ahoj. Tvoj Milan

23. l0. 89 Bratislava

 

Odvtedy sa zase kopa vecí udiala. Ludvík pozýva na prvé slobodné stretnutie v decembri do Prahy.

 

Nazdar, Ivane!

Byl jsem zklamaný, žes nepřišel, a považuju to za schválnost, protože prasa dalo se zabít i jindy či bez Tebe: popiš mi přesně, cos Ty při tom dělal!

Posílám Ti Obsah - je to náš poslední! Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce. (Přikládám i předposlední Obsah.) Že jsem nepsal, neznamená nic, jen jsem neměl čas ani náladu.

Dále však se míníme kvartálně scházet v dosavadním celostátním složení, naveskrz nekompetentním, bude to jediný celostátní útvar, naskrze nekompetentní. Příští schůzka je v březnu tu zas v Praze. Datum a místo se dovíš.

Měj se dobře! Ludvík

14. 12. 1989

 

Milý môj,

všade je toľko nehy, že až. Tuším si začnem písať do šuflíka, možno aj besednice, nežne. Obsahu je škoda. Čo ďalej? Som rád, že celoštátny nekompetentný jediný útvar kvartálne bude pokračovať, ak bude stále nekompetentný, rád v ňom zotrvám, do nijakých spolkov sa nedávam. Napísal som vlani Dvanásť - a načo? Jediné ospravedlnenie mám, že som to napísať musel, nebola iná možnosť. Dokončujem práve teraz, keď každý nežne dialogizuje, nový text. A načo? Ďakujem Ti veľmi za pár slov a publikáciu. Inak neviem nič, čo sa deje, len čosi z televízie. Bol som tuším dva razy v Bratislave a chytro som stade ušiel. A ochorel som opäť (oko). Akurát čo som stihol vystúpiť na odpornom zjazde spisovateľov, pozri Lit. týždenník z 15. 12. 1989. Teraz som na nemocenskej. Polozabíjačku (pol prasaťa) sme zdolali so synmi, jeden je na vojne, robil som trocha klobásy a správne by som mal byť v nemocnici, azda po novom roku - teraz musím dokončiť tú chudú knižku (a načo?)... Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom. Viktória je žena, asi nám nedá. A sú tu nenásilné Vianoce. Želám Ti, a všetkým Tvojim blízkym, najmä zdravie a pokoj, pokoj Boží.

Maj sa dobre. Ivan

Ako počujem z novín, práve nás zväz spisovateľov "rehabilituje" v Bratislave v týchto chvíľach, čakám dnešnú poštu, možno tam bude pozvánka, no tak či tak už asi nestihnem dobehnúť na tú opičiareň. Ide mi o princíp, pochopiteľne, lebo inak na ich zväz kašlem. Zo zjazdu, iste si počul, sme demonštratívne odišli a založili novú Obec, no... Tie sýkorky na okne sú už tri, takže čo. Čakám Tvoj dialóg, teraz si idem nakvapkať do oka a namastiť si ho. Pozvánka neprišla. Ešte sa nasmejeme. Možno bude tak veľa demokracie, že cez ňu nedovidíme na človeka... Budú zas len spolky, strany, zjazdy, porady, výbory a slová a slová a... Hovno. Tvoj Ivan

A nebude času pre maličkosti ako je chudobný a chorý človek na dedine, lebo nás čakajú veľké veci: Dejiny, Revolúcia, Pravda...

V Pukanci 21.12.1989

 

Nuž čo. Veľké veci sa dejú a budú diať, chudobný človek (hotová opica) si žije svoj jediný život bez ohľadu na režimy. Korešpondencia v ďalších rokoch je nemenej zaujímavá a dáva nemenej prekvapujúco a jasnozrivo najavo, že... všetko je inak. Ale to je už iná, ani neviem či krajšia či smutnejšia kapitola. Dni idú poco rubato, zmlčanieva sa medzi nami, pribúda samoty, ej, Kapusta, Kapusta, čože si pokradou...

Nič som nepokradou, iba jeden kotál...

Čo nám prinesie - aké tušenie a akú nádej - sedemdesiatyštvrtý dvadsiatyôsmy október?

V predposlednom, 18. čísle Listov v roku 1969 v závere Vaculíkovej reportáže zo Slovenska čítame:

Ivan, sám dost ubrečený, začal mě tišit a smál se tomu slovy: "Pane Bože, Pane Bože, nenechaj nás tak!" Někdo se vtlačil zezadu mezi nás a pravil: "Nic nenaděláte! Co naděláte! Neničte se!" Ale to se snadno řekne.

Poco rubato. Koniec.

Poznámky 12/16

 

Vaculíkův poslední publikovaný dopis má dataci 14. prosinec 1989 a najdeme v něm i tuto větu: "Budoucnost je černá, každý může dělat, co chce". Cítím v těch slovech úlevu, že pominulo, co bylo, i obavu z toho, co přijde. Ironií zlehčovanou nostalgii nad tím, že neodvratně končí jistý zřetelně konturovaný způsob života, a pocit, že přichází čas velké osobní i kolektivní nezodpovědnosti, jež jako rez rozevře právě ty pozitivní hodnoty, které přetrvaly dvacet negativních let... Kadlečíkova odpověď na tento dopis odchází z Pukance do Prahy za sedm dní. I v něm je věta, hovořící cosi podstatného, tentokrát o slovenské realitě: "Revolúcia besnie, pozerám sa z okna, ulica prázdna, až dve sýkorky poskakujú pred oknom."

Poněkud neklidně. Trochu nepokojně. Poco rubato. (Ján Štrasser, Dobrý den z Bratislavy, Lidové noviny, roč. 8, č. 12, 14.1.1995)

 

A ešte!!! Vzala som si náhodne do vlaku knihu Poco rubato od L. Vaculíka a I. Kadlečíka (FRAGMENT knižná edícia, 1994) z našej poličky v obývačke, a normálne mi to zmenilo život! Viac poviem, keď si to dočítam (ak mi to nevyfučí z hlavy), ale zatiaľ tieto najvzájom ničím nesúvisiace postrehy: neviem písať, poněkud neklidně je odteraz moje najobľúbenejšie slovné spojenie, nikdy som sa tak nezabávala pri opisoch sadenia kukurice a pod., IK často spomína okolie Štiavnice, vyjadrovať sa kedysi dalo aj bez smajlíkov!, mne to očividne nejde, toľko čítania a myslenia, ktoré hentí dvaja zvládli (a opísali) nezvládnem ani do svojej 95-ky! Ej bisťu, dobrô čítanie. (mimivofinsku.wordpress.com)

Z diára